Téma parlamentních voleb se z jeho mandátu udělat nepodařilo. Přesto však politický rok 007 bude ve znamení jeho osoby. Na počátku roku 008 skončí jeho první presidentský mandát a český politický bulvár i to, co se vydává za seriozní komentář, bez personifikace pracovat neumí. Přestože pro osudy této země v letech příštích bude mnohem důležitější zápas Topolánkovy vlády se sebou samou, předmětem novinářského zájmu bude nepochybně touha Václava Klause střihnout si na Hradě druhou pětiletku. Choulostivé téma, kterak provádět potřebné reformy s nepoužitelným zákonodárným sborem a heterogenní koalicí bude nahrazeno vášnivou debatou, zda Klause zvolit v parlamentu nebo přímou volbou.

Stejně jako se na internetových serverech objevila osobní adorace od Mileny Varadínkové, v papírových médiích tuto diskusi otevřela sobotní Mladá fronta, dokonce sérií čtyř článků. Čtyřmi autory jsou Josef Mlejnek st., Milan Uhde, irský ekonom Antony Coughlan a nakladatel a publicista Aleš Lederer.

Podle mého názoru jde o velmi zajímavé stati, které stojí zato číst od začátku do konce.

Do značné míry podobné jsou výpovědi Mlejnka a Uhdeho. Není to náhodou. Oba dva se ve svém životě museli s fenoménem Václava Klause střetnout a tento střet sami pro sebe vyřešit. Budiž jim ke cti, že tak učinili velmi poctivě a opravdově. Jejich Klaus je plastický a věrohodný. Nic na tom nemění fakt, že jeden jej vždy sledoval z pozice novináře a filosofa, zatímco ten druhý patřil několik let k jeho nejbližším spolupracovníkům a jeho vlastní hodnocení rozchodu s Klausovskou ODS jej přimělo rezignovat na angažmá v aktivní politice.

Hodnocení profesora Coughlana je mnohem užší. Klaus je jedním z mála evropských politiků, který se shoduje s Coughlenovým hodnocením procesu evropské integrace včetně toho, že ji vidí jako bezvýchodný proces. Coughlan vyzdvihuje Klausův názor včetně jeho schopnosti fundovaně argumentovat nad makroekonomickými riziky uliček, do kterých je evropská integrace zaváděna. Dalším zdrojem jeho obdivu je fakt, že oba nejsou schopni vidět ani teoretické pozitivní východisko a ve svých tezích o návratu k zóně volného obchodu prakticky žádají o zvrácení procesu integrace. Jakkoli chápu a vnímám skutečnou a neoddiskutovatelnou hrozbu těchto rizik, představa o návratu k idealizovanému národnímu státu meziválečné doby je stejnou utopií jako EUnie evropských socialistů.

Nejzajímavějším článkem nepochybně je stať Aleše Lederera. Nikoli snad proto, že obsahuje nejvíce faktů, ale tím, že v naprosté nahotě ukazuje vyčpělé klausovské klišé, se kterým část pražských kavárenských elit pracuje.

Lederer velmi poctivě přiznává svoji nechuť ke Klausovi. Řada tvrzení má jako jediný cíl potvrdit tento postulát, z článku však lze vyčíst i podhoubí, ze kterého tato nechuť vyrůstá. Do určité míry jde o opačné znaménko ke Coughlanově argumentaci. Zatímco Irčan si pochvaluje Klausovy argumentační schopnosti, Lederer na ně nezakrytě žehrá. Jeho Klaus hřeší tím, že vyslovuje svoje soudy kategoricky a po ostatních žádá, aby je přijali nebo odmítli, odmítá se ovšem řídit jejich spravedlivým soudem. Co hůře, v rámci diskuse je ochoten přijímat pouze argumenty podpořené logikou a rétorickým uměním oponenta. Ledererův požadavek, aby Klaus přijímal názory oponentů duší a bůhvíproč „břichem“, není ničím jiným, než neochotou hájit vůči Klausovým rozborům vlastní postuláty a rozebírat postuláty Klausovy. S odbornými závěry Václava VI. lze snadno pocitově nesouhlasit, ale jejich kritika vyžaduje velmi přesný a podrobný rozbor vnitřní logiky až k vlastním základům, jejich vlastním postulátům. Úspěšná kritika pak není možná bez toho, aby kritik prokázal, že tyto postuláty mají omezenou platnost a autor při své práci hranice této platnosti vědomě, či nevědomky překračuje. Právě u statí Václava Klause je takový postup velmi obtížným a chápu, že „břicho“ Aleše Lederera na to může reagovat způsobem sobě vlastním.

Ukázkovým moralizováním pak je druhá polovina článku, kde se Lederer pokouší postavit proti sobě vlastní mravní zásady v porovnání s Klausovým mravním relativismem. Postup je obvyklý – nejdříve vydefinuje vlastní nálepku oponenta a s tou se pak rázně vypořádá z vlastní neotřesitelné pozice. Dílčí úvahy na téma konzervatismu v postkomunistické zemi nebo právní závaznosti pravidel, která zrovna nevyhovují mému pohledu na svět, nemají jiný cíl než prokázat Klausův údajný bezbřehý oportunismus. Že autor sám sebe po vzoru svých myšlenkových souputníků jmenuje arbitrem morálky stojícím nad Klausem i zákonem, se rozumí samo sebou.

Přestože celý článek lze shrnout první větou třetího odstavce: „Václav Klaus je pro mne lidsky nestravitelný“, výpověď Aleše Lederera o Aleši Ledererovi má svoji cenu.

V roce 007 se zřejmě budeme setkávat s články na téma dalšího presidentování Václava Klause v počtu víc než hojném. Přejme si, ať jsou alespoň zajímavými.