23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


MÉDIA: Respekt na svém

17.3.2007

Loňský pokus vydavatelů názorového týdeníku Respekt neuspěl. Snaha postavit do čela časopisu moderněji orientovaného novináře Miloše Čermáka a spolu s ním odstartovat i typografickou, technologickou, ale především obsahovou inovaci a přeměnu Respektu z tiskoviny letákového charakteru v normální politicko-společenský časopis, byla zastavena brzdným tlakem redakce, která začala vyhrožovat výpověďmi a politickými důsledky. Majitelé se polekali a nechali Respekt v rukou jeho redaktorům. Tento trend byl potvrzen vysazením M. Šimečky do postu šéfredaktora (dříve šéfoval obdobně založený slovenský časopis Domino-fórum) a nově také přidělením řídící funkce ve vydavatelském subjektu Respektu Janu Rumlovi, bývalému politikovi – i novináři. Tím zůstal Respekt „na svém“.

Tato informace má dvě roviny. Jedna mluví přímo o týdeníku samém. Dá se očekávat, že setrvá na svých dosavadních politických pozicích. Má na to svaté právo, dokud nezačne pobírat státní příspěvek na svou činnost (jako třeba politikou prorostlé Literární noviny), je to ryze soukromá věc. Vstup Jana Rumla do těchto vod chápejme jako formální potvrzení tohoto trendu. Ruml byl zakladatelem časopisu, pod jeho gescí proběhl i jeho přerod z listopadových letáků a polistopadových informačních servisů v novinový týdeník, jak jej známe doposud. Konec konců Rumlovo dědictví v něm hlídali jeho názoroví souputníci Martin Fendrych a Vladimír Mlynář (první byl Rumlovým náměstkem na ministerstvu vnitra, druhý byl ministrem za Tošovského i za Špidly).
A v tomto punktu se otevírá jiná otázka, po mém soudu důležitější než fakt, že malotirážní, okrajový týdeník zůstal malotirážním a okrajovým. A ta otázka zní: jak se snoubí politická kariéra s proklamovanou novinářskou nestranností (o nezávislosti nehovořme, ta je hodnotou fiktivní, mluvme o nestrannosti, té by ve svém veřejném projevu měl být mocen i člověk, který patří k nějakému názorovému proudu).

Pak ovšem musíme stejnou větou jmenovat i jiné přeběhlíky mezi politikou a žurnalistikou: z levé strany především zesnulého Pavla Dostála – nejprve poslance, pak redaktora Práva, pak poslance, znovu redaktora, pak ministra, který často píše do novin. Nikdo nepochyboval, že i ve své práci žurnalistické důsledně propagoval politiku své strany, sociální demokracie.
Nebo Petr Uhl – nesporně aktivní politik, člen či aktivista postupně mnohých stran, dnes dokonce radní České televize, a přitom plodný politický komentátor Práva. Kde hledat jeho nezávislost?
O Literárních novinách jsem se už zmínil. Jejich šéfredaktor Jakub Patočka byl mj. předsedou Strany zelených, ale předtím i poradcem tehdejšího předsedy ČSSD Vladimíra Špidly. Při tom všem ale stále zůstával šéfredaktorem novin nepokrytě politických, které ovšem žijí po celou dobu ze státního příspěvku. To už je hodně velká bizarnost.

Abych byl spravedlivý: také vpravo se najdou (vedle Rumla, Fendrycha či Mlynáře) mnozí, kteří prošli politikou a zakotvili v žurnalistice. Příkladně duo Emanuel Mandler a Bohumil Doležal, zakladatelé politické strany Čs. demokratická iniciativa (ještě před listopadem 1989), která se v nových poměrech přejmenovala na Liberálně demokratickou stranu. Ta později zanikla, B. Doležal přesídlil k Václavu Klausovi do čela jeho sboru poradců. Když pak odešel i od Klause, stal se publicistou (podobně jako Mandler) a dnes zaplňuje novinové stránky svými komentáři. Ani v těchto případech bychom o nějaké nezávislosti, dokonce ani o nestrannosti, mnohdy hovořit nemohli.

Je třeba opravdu rozlišovat dvě věci: nezávislost a nestrannost. Nezávislost v podstatě neexistuje. Člověk je přinejmenším vždy závislý na svých názorech a prioritách. Nebudete čekat, že třeba Lukáš Jelínek, poradce řady sociálnědemokratických politiků, bude v tisku horovat pro rovnou daň. A abych měřil všem stejně a předešel výtkám, které by právem mohly zaznít – ani ode mne asi nebudete čekat nějaký enviromentalistický fanatismus či propagaci státních zásahů do ekonomiky a obecně života občanů. Což jsou postoje, které mne kdysi přivedly do sboru poradců Václava Klause, nikoli naopak: neodvozuji své názory od Klausových. Moje názory našly v těch jeho přirozenou rezonanci. Proto mohu být nestranný, chci-li.

Nestrannost totiž není věcí názoru, to je součást profesní výbavy novináře. Mohu mít jakékoli priority, ale referuji-li o události, mojí povinností je nechat názor za dveřmi. Vyjadřuji-li názor, jsem povinen to oznámit: pozor, teď čtete můj názor, nikoli záznam události.

To je strašně jednoduchá poučka. Pokud ji aplikujeme zpět na Respekt, ptejme se za čas, zda dokázal - i s Janem Rumlem v čele - být nestranný. O jeho nezávislosti nemluvme. Není důvod.

(Psáno pro Česká média)