V minulých dnech prošla médii zpráva o tom, že nový vydavatel Respektu, uhlobaron Bakala, chce změnit tvář a obchodní bilanci tohoto týdeníku. Vybral si k tomu zkušeného novináře Miloše Čermáka. Jeho úkolem je Respekt přeměnit v barevný týdeník o 64stránkovém rozsahu na kvalitním papíře, aniž by utrpěla kvalita žurnalistického obsahu. To je úkol, jehož by se rád zhostil nejeden novinář se šéfovskými rameny.

Proti Čermákovi se postavila redakce Respektu, dala výpověď a poskytla do médií vyjádření, z nichž plyne, že s Čermákem nechtějí spolupracovat, protože to prý nemá smysl. Mezi řádky ovšem čteme srozumitelné sdělení: stávajícím redaktorům se nechce měnit nejen podobu časopisu, ale hlavně vlastní autorské či redakční (potažmo názorové) stereotypy. V Čermákovi vidí nebezpečí, že by se jim mohlo sáhnout na jistoty, mezi něž patří především tradiční stylizace Respektu do jediného poctivého hrdiny na obskurním mediálním smetišti. Respekt se díky této své aroganci dostal hluboko pod ekonomickou nulu, což stávajícímu majiteli vadí. Je to pochopitelné: má to platit ze svého. V Čermákovi si vybral muže, od něhož si slibuje, že Respekt zvedne jak co do formy, tak co do čísel. Je samozřejmě otázka, zda se to u takto úzce orientovaného a určitou konkrétní tradicí svázaného listu může podařit a případně v jakém horizontu. Fakt je, že se o to Bakala s Čermákem chtějí pokusit. Už sama ta energie je sympatická.

Co vadí redaktorům Respektu? Předně Čermák je muž zvenčí. Jeho minulost (kromě nedlouhého angažmá v Lidových novinách) je spjata hlavně s týdeníkem Reflex, tedy s časopisem na pomezí zpravodajského a zábavného týdeníku, který dává velkou roli obrazové části, dbá na moderní grafiku a reprezentuje určitý životní styl. Ovšem – jiný, než je styl reprezentovaný Respektem. Redaktoři Respektu tedy mají strach, že s Čermákem přijde do Respektu jakási tušená „bulvarizace“.

Druhý důvod odchodu redaktorů může být i v tom, že sami (jednotlivci, či celek) chtěli být nositeli změn, když už tedy k nějakým musí dle přání vydavatele dojít. Jenomže vydavatel zřejmě usoudil, že lidé, kteří dělají po léta Respekt tak, jaký jej známe, nejsou schopno odstoupit od svých stereotypů a vnést do tvůrčí práce nějaký nový kreativní pohled. Jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Redaktoři Respektu se tedy zřejmě cítí být obejiti, odstrčeni, uraženi a poníženi.

Třetí důvod jejich nespokojenosti je nepochybně politický. Respekt se vyhranil jako periodikum, které si dělá svou vlastní politiku, často prosazuje určité konkrétní politické subjekty (typologicky ODA, US, KDU-ČSL atd.), které mediálně posiluje a tlačí do boje s dominantními politickými hráči (tedy ODS, resp. ČSSD). Respekt si tedy na vlajku vyvěsilo programovou minoritnost, a to i v politické orientaci. Nic proti tomu, ale pak je zjevné, že ekonomické výsledky Respektu zhruba odrážejí volební výsledky jejich favoritů. Tedy jdou od deseti k pěti. To se zřejmě nový vlastník snaží změnit a dát Respektu poněkud vyrovnanější a méně jednostrannou tvář a náplň. Což může být o to sympatičtější, že právě Zdeněk Bakala býval klíčovým poradcem bývalého presidenta Václava Havla, a tedy přímo se pohyboval v prostředí, jemuž Respekt dělal tiskovou tribunu. V Bakalovi ale, jak se zdá, zvítězil rozum podnikatele nad citem politického fandy. Pro přežití týdeníku Respekt je to proces nezbytný. Dá se ovšem pochopit, že redaktoři zvyklí dělat si, co sami uznají za politicky správné, mohou cítit ohrožení hegemonie svého jediného přípustného názoru.

Vše, co dělají redaktoři Respektu, se dá pochopit. Opravdu mohou mít pocit, že tu přicházejí o jakousi svoji hračku, kterou jim po léta platil štědrý Karel Schwarzenberg a kterou jim teď spořivý Zdeněk Bakala chce proměnit v nástroj výdělku – či aspoň ne-ztráty. Co ovšem nelze ani pochopit, natož přijmout, jsou hysterické výkřiky (kdovíjak namotivovaných) glosátorů typu Jakuba Horáka (Týdeník Respekt a prázdnota po něm, LN, 26.9.). To je člověk, který se konformně vyjadřuje vždy k věci, za níž cítí nějaký politický zájem,. Takto se vyjádřil k otázce opoziční smlouvy, k otázce sudetoněmecké, mnohokrát k osobě Vácalav Klause. Tentokrát se pustil do Čermáka a nazval jej autorem „banálních sloupků a bezobsažných pojmů/dojmů bez hlubší myšlenky“. To je tedy, nutno říci, od takového novinářského kandrdase, jakým je Horák, opravdová drzost hraničící se sprostotou. Horákovy konformní výplody nesahají zkušenému komentátorovi Čermákovi ani po nehty na nohou. A to říkám jako člověk, který s Čermákovými názory mnohem častěji nesouhlasí, než souhlasí. Útočit na nový Respekt přes osobu Čermáka je podlé a Horák tím vystavuje sám sobě vysvědčení. Opět se – spíše řečnicky – ptám, co jej k tomu denunciačnímu textu přimělo: zda intelektuální, či jiná závislost na Respektu a milieu, které dosud představuje.
Je to ostatně obecnější jev. Téměř kdykoli se u nás má stát nějaká změna, hned se spiknou obhájci dosavadního stavu a tvrdí, že ten stav, který panoval, je jednak nejlepší, a jednak je dán osobami, na něž je vázán. Jako v Respektu těmi redaktory. Jako před nedlouhým časem v české redakci BBC. I tehdy se říkalo, že jde o nepostradatelné velikány české novinařiny. Přitom zpravidla nejde o „záchranu“ hodnot (v deklarovaném obecném zájmu), nýbrž o udržení se jednotlivců (v jejich vlastním ekonomickém a kariérním zájmu). Nejinak tomu bude i dnes v Respektu.

Nejsem velký optimista a moc nevěřím, že je možné z titulu tak zafixovaného jako je Respekt udělat moderní zpravodajský časopis, jaký si asi představuj Bakala s Čermákem. Nicméně budu jim v tom úsilí upřímně držet palce. Jak pravil německý filosof G. E. Lessing, hledání pravdy může mít větší cenu než pravda sama.

(Psáno pro Česká média)