Cenzura moderně zvaná „korektnost“ se vždy obrátí proti svým tvůrcům

Co oči nevidí, to srdce nebolí. Či stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Tak nějak uvažovali dřívější cenzoři či dnes vykladači „korektnosti“. Obě skupiny se ale snaží ohýbat skutečnost. Mýlí se, reálný život běží po svém.

Sami můžeme vnímat jen omezený okruh událostí a jevů ze svého bezprostředního okolí. Drtivou většinu událostí vnímáme jen zprostředkovaně, přes média. Nevnímáme tedy vlastně události samotné, ale jejich mediální odraz. A ten může být zkreslen, přizpůsoben nebo dokonce smazán. Proto ta odvěká touha vládců zavést cenzuru. Ale reálný život je složitější a nefunguje tak jednoduše, jak si její zastánci představují. Zde je jedna historka od nás z Prahy 4, která to hezky ilustruje.

Prahu 4 spojuje s Prahou 2 Nuselský most tyčící se ve čtyřicetimetrové výšce nad údolím Botiče. Před rokem 1989 varovali rodiče své potomky jezdící z Prahy 4 do večer centra, aby se domů v žádném případě nevraceli pěšky přes tento most. Věřilo se, že na něm řádí tajemná parta, která pro vlastní potěšení shazuje z mostu dolů náhodné chodce. A protože to jsou prý synáčkové z vrcholných nomenklaturních komunistických rodin, nesmí se o tom mluvit a tiše se to toleruje! Vážně, takovýmto nesmyslům lidé věřili. Po roce 1989 se ohledně toho dokonce vedlo rozsáhlé vyšetřování, které pochopitelně nic takového nepotvrdilo.

Ale ukázalo se, že ta legenda měla svůj původ v cenzuře a překrucování skutečnosti! Před rokem 1989 patřily údaje o sebevraždách k přísně utajovaným skutečnostem. Komunistický režim si nedokázal připustit, že i ve skvělém socialismu může být někdo nešťastný a spáchat sebevraždu. A Nuselský most sebevrahy přitahoval. Od jeho otevření v roce 1974 do začátku devadesátých let, kdy se na něm postavily zábrany, zde spáchalo sebevraždu skoro 300 lidí. To znamená průměrně jeden člověk za měsíc. V tisku o tom nebylo nic, ani noticka ve Večerní Praze. Ale záchranáři, zaměstnanci pohřební služby i lidé pod mostem bydlící ty mrtvé viděli. A protože se v tisku nic nepsalo, vymysleli si důvod, proč se o tom nepíše.

Komunistická věrchuška místo toho, aby přiznala, že lidé mohou být nešťastní a zoufalí i u nás, a naopak posílila psychologickou pomoc nebo jenom zvýšila na mostě zábradlí, místo reálného řešení zavedla cenzuru a snažila se nám namluvit, že u nás tento problém není. A dosáhli opaku chtěného. Lidé si mysleli, že místo sebevrahů to jsou oběti znuděné komunistické zlaté mládeže.

A jak je to s cenzurou dnes? Skutečnosti už se nedají úplně zamlčet, ale dají se „správně“ podat a vyložit. Tak třeba během migrační krize v roce 2015 lidé zjistili, že média jsou výrazně vychýlena na stranu aktivistické neolevice. Tabu tématem dnes nejsou sebevraždy, ale třeba nepřizpůsobivost a zločiny páchané v souvislosti s masovou migrací. Rozdíl mezi realitou a obrazy podávanými mainstreamovými médii byly do očí bijící.

Nebyly to tak zjevné a naivní manipulace jako někde na obskurních webech. Ale naopak promyšlený výběr zpráv, řazení zpráv, první obraz a titulek, výběr hostů, způsob kladení otázek, občas „dva na jednoho“, moderátor + host proti druhému hostu a podobně. Však to sami znáte. To jsou ty triky, které vytáčejí lidi doběla a někoho doženou až na nějaký obskurní web.

Důvěra se těžko buduje, ale snadno se o ni dá přijít. Lidé pak hledají alternativní média a zprávy, alternativní řešení a alternativní představitele, kteří nás spasí. A to už je jenom krok ke katastrofě. Jednu alternativu hledali lidé po hospodářské krizi a našli fašismus, po válce pak našli komunismus. Doufám, že na potřetí se už tomu vyvarujeme.

Autor je radní pro školství za ODS, Praha 4