19.3.2024 | Svátek má Josef


MÉDIA: Pravidla nečisté hry

2.12.2015

Tzv. média hlavního proudu nám nejen lžou, ale všechno nasvědčuje tomu, že v posledních dnech ještě přitvrdila. Týká se to zejména emigrantské krize, zatím největší katastrofy, která se na Evropu počátkem tohoto století přivalila. Média už tedy nelžou pouze něžně, jak jsem v jedné ze svých předchozích úvah uvedl, a přiznejme si, může být ještě hůř.

Nedozvíme se téměř nic o rostoucím odporu německého obyvatelstva vůči islámské emigraci, zejména o protestech s námi přímo sousedících Bavorů. Povolené maximum je zmínka o tom, že popularita kancléřky Merkelové poklesla. Nedozvíme se nic o masové demonstraci za zachování polského národa ve Varšavě. Zato však posloucháme podrobnosti o tom, jak probíhají volby v Argentině, jako bychom měli Jižní Ameriku za humny. A že by se někdo obtěžoval komentářem na téma omezení, ne-li úplného zastavení přívalu uprchlíků do Španělska, o tom raději ani nehovořím. Mimochodem, to co se tam stalo, je velmi jednoduché. Zatímco Německo, vedle nákladů na vybudování a chod táborů, dává uprchlíkovi přibližně 30 eur denně a my například jen 1 euro denně, tak španělská vláda nedá uprchlíkovi nic a všechno nechává pouze na charitách, vždyť od toho zde jsou. Pochopitelně se raději postará o své nezaměstnané, a má jich požehnaných 20 %, a o své seniory. To udělá dobrá vláda.

Musím se vám přiznat, že jsem dávného dávna v jednom tzv. hlavním médiu také pracoval, tehdy jako čerstvý absolvent FAMU. Zažil jsem tam přelom let 1969 - 70 a vydržel to ještě asi o dva roky déle. Nastoupil jsem tam s ideou, že je třeba atmosféru Pražského jara všemi dostupnými prostředky zachránit. Ouha. Jak všichni víme, nepodařilo se to. Ovšem ten prudký zlom mi dal nahlédnout do kuchyně ovlivňování veřejnosti skrze naši tehdy jedinou státní Československou televizi. Zde je několik zásad, které vám osvětlí, jak se to dělá. Především jsou události, o kterých se zpráva nesmí uveřejnit vůbec. Pak máme události, o kterých se zpráva sice uveřejnit smí, ale pouze s kritickým komentářem podle direktiv vedení. A konečně jsou zprávy, kde redakční odsouzení není nutné, ale zpráva se vhodně upozadí jejím zařazením. Buď se zasune za několik naprostých bezvýznamností, anebo se dá těsně před sport. Někdy k témuž účelu dobře poslouží i segment o zvířatech, to je vůbec zvláštní kapitola, ale o té až později.

Nebojte se, nebyl jsem v žádné „politicky kované“ redakci, byla to „jen“ kulturní rubrika televizních novin. Naše příspěvky šly většinou do druhého vydání po desáté hodině večer, kdy už polovina národa byla jednou nohou v posteli, a tu druhou polovinu televizní zprávy ani trochu nezajímaly. Přesto tahle má zkušenost stála ta to. Co vám mám povídat. Jednou jsem byl dokonce hlídačem ideové čistoty celého zpravodajství nazván mezi čtyřma očima „kurvou oportunistickou“, a za trest jasem musel jet natočit nějakého vesnického řídícího učitele, který učil děti u moldánek zpívat jakési budovatelské písničky. Zajímavé na tom bylo jen to, že onen ideový hlídač byl za Protektorátu mladý činorodý Vlajkař, čili aktivní nacista.

V Televizních novinách jsem nevydržel ani celý rok a poslušen pudu sebezáchovy jsem se přesunul do tehdejšího Vysílání pro děti a mládež. Tam jsem poprvé potkal Karla Šípa a rychle mi došlo, že je to výjimečný jedinec stejné krevní skupiny jako já. Ale jinak, obecně vzato, za drsného nástupu normalizace jsem nemohl přežít ani tam. Nakonec se mi podařilo, poněkud rafinovaně, podat výpověď, která skončila plichtou zvanou „po vzájemné dohodě“. Tím přijatelným důvodem byla cesta s jednou tehdy dost profláknutou kapelou hádejte kam? Do Sovětského svazu na Sibiř a potom do Mongolska. Nedovedete si představit, jak jsem si oddechl, když mě tehdejší politručka celé ČST propouštěla se slovy: „Soudruhu, tak tedy ano. Nebudu ti šlapat po štěstí.“ Nemusím snad dodávat, že jsem žádným soudruhem nikdy nebyl. Následující třítýdenní túra po Sibiři a dva týdny v Mongolsku jsou dodnes jedním z mých vrcholných životních zážitků, protože není nad to, prohlédnout si cokoli na vlastní kůži. Od té doby mám prosté Sibiřáky a lidi z Dálného východu, zejména z města Chabarovsk, docela rád a líp jim rozumím. A o Mongolech platí něco podobného.

Vraťme se raději k manipulaci médií. K manipulaci, ke které dochází dnes a u nás. Stali jsme se, a pevně věřím, že také vlastním přičiněním, konečně a po letech znovu součástí světa, který lze charakterizovat svobodným tokem informací a mnoha dalšími svobodami. V průběhu současné emigrantské krize jsem ke svému zděšení zjistil, že běžně užívané mediální manipulační metody jsou podobné těm, které jsem zažil v době totality. Za prvé: zákaz zprávy, za druhé: nezákaz zprávy, ale podat ji s odsuzujícím komentářem, a konečně ona skrytá, ale zákeřná zbraň – řazení zpráv. První prostředek je zcela jasný. Jak se praktikuje ten druhý? Šéf řekne: Je to na tobě, snaž se ten a ten názor vyvrátit, nebo alespoň zpochybnit. A moderátor se snaží, vždyť na tom záleží celá jeho další kariéra, pokyn vydal přece jeho šéf. Své vlastní uvažování většinou raději utlumí. A konečně třetí „pilíř“ manipulace - řazení? Už jsem to v úvodu vysvětloval, nehledě k tomu, že název metody hovoří sám za sebe. S tímhle si poradí vedoucí vydání zpráv, který také podléhá šéfovi.

Všechno doslova a do písmene praktikují naše hlavní média. Některá to dělají s určitou profesionální noblesou, ale čím je sledovanost nižšší, tím více vidíme buranské nebo začátečnické neohrabanosti. Dohromady se však snaží vyhovět směrnicím svých vedení. Ta vedení jsou ovšem pod tlakem jednotlivých mediálních rad, jejichž členové jsou z valné části nominováni politiky. Přirozeně těmi politiky, kteří právě vládnou. Už je jasnější, kde je zakopaný pes?

Čirou náhodou jsem naladil regionální ČRo z Hradce Králové a vyslechl zprávy, kde zařadili podstatnou zprávu o tom, že pošleme 200 vojáků do připravované akce proti Islámskému státu až za superdůležitou událost, že se v nějaké zoologické zahradě narodila nová lvíčata, či opičáci, nebo co. Tak se to dělá. Vůbec, to všeobecně rozšířené klišé špikovat jinak závažné zpravodajství různými segmenty o mláďatech zvěře mně může přímo utrhnout srdce. Pravým cílem je, abychom byli nakonec dojati a na měkko, a na předchozí nepříliš optimistické události co nejrychleji zapomněli.

Další kapitolou z bohatého rejstříku mediální nečisté hry by mohly být sociologické průzkumy. Na internetu běhá jeden poměrně obsáhlý materiál o metodách úpravy statistických průzkumů k obrazu svému, o tzv. spin-doctoringu a dalších užívaných nástrojích. Je to jen potvrzení starého známého výroku Winstona Churchilla: „Nevěřím jiné statistice než té, kterou jsem si sám zfalšoval.“ Také stojí za zmínku, že zmíněný rozhovor nevylučuje existenci různých velmocenských sil zahalených záhadnou neurčitostí, kterým by vyhovovala výměna našeho presidenta za někoho, s kým by bylo možno lépe manipulovat. Téma, které by si zasloužilo další obsáhlejší rozbor. V každém případě bychom měli být, při provázanosti vládnoucí garnitury politiků s tzv. médii hlavního proudu a potažmo nejrůznějšími agenturami zkoumajícími veřejné mínění, velice ostražití.

Moje poselství je obsaženo v titulu této úvahy. Mohu-li poradit, chcete-li se přiblížit k informaci, která nejvěrněji vystihuje skutečnost, či realitu, vždy používejte více zdrojů. Média hlavního proudu nelze úplně zavrhnout, mají svůj základní význam, je však nutné přijímat je kriticky a vždy porovnávat se zdroji alternativními, přestože i na internetu koluje spousta desinformace i čirých výmyslů. Někdy mám dojem, že neuvěřitelná tříšť naprosto protichůdných názorů je vytvářena záměrně, něco jako umělá informační mlha, pod jejímž závojem se dějí věci, s nimiž bychom jinak nikdy nemohli souhlasit. V tomto případě je dobré nastartovat své vlastní logické myšlení. A vždycky je nutné znovu a znovu si pokládat otázku: Komu by tohle mohlo nakonec nejvíce prospět?

A poznámka na úplný závěr. Proč asi z obrazovek ČT zmizel nekompromisní Martin Veselovský?