Říká se, že potrefená husa se ozývá že všech husí nejhlasitěji.

Šéfredaktor listu jménem Respekt, pan Erik Tabery, je toho důkazem nad jiné.

Co se stalo?

Páně Taberyho list zveřejnil článek (reportáž to nebyla, neboť reportáž je útvar, který musí stát a padat se skutečnostmi, které má ověřené) o tom, že zaměstnanci Kanceláře presidenta České republiky jsou schopni a (hlavně) ochotni zařídit presidentskou milost komukoliv, hlavně když za to ten omilostněný přinese nějaký dar, nejlépe peněžitý. Jiným slovem: za úplatek.

Článek stál na údajném lékařském záznamu, k němuž se Respekt dostal (jak, to se nám neříká) a který o něco později potvrdil lékař, který ten záznam měl sepsat. Podle tvrzení Respektu (a řečeného lékaře) bývalá policistka, obviněná z nekalé činnosti, kvůli níž jí hrozila basa, řekla, ač nevyzvána, že se nemá čeho bát, neboť má milost už dávno zařízenou.

Že se zmocněním se lékařského záznamu, který jim nepatřil, dopustila redakce Respektu bohapusté krádeže, je jedna věc. Že se lékař snížil k tomu, aby se s redakcí o věci bavil, tedy aby porušil Hippokratovu přísahu, to je další věc.

Aby to pořádně drželo, vydávala se reportérka Respektu za někoho úplně jiného, čili zatajila, že je od novin, ve snaze vyprovokovat pokračování případu. V cizí řeči se takovému chování říká entrapment a považuje se to za trestný čin.

To se jí nepovedlo.

Dobrá.

Sepsal jsem slušně míněnou otázku panu šéfredaktorovi Taberymu, kde jsem nad celou věcí vyjádřil více či méně zdvořilý podiv. Pan šéfredaktor Tabery mi odpověděl více či méně urážlivě, řka, že se domnívám Bůh ví jak jsem mouder, avšak že nemám o věci ponětí.

Po delší výměně e-mailů, která nikam nevedla, jsem nakonec tuhle výměnu zveřejnil.

Předem musím dodat, že pan šéfredaktor Tabery věděl, že jsem novinář, a že jsme se také nikdy nedomlouvali, že by naše výměna psaníček měla zůstat důvěrnou. Ostatně, tohle nebylo prvně: když Respekt kdysi zveřejnil slova jistého českého politika, s nimiž byla reportérka listu domluvena, že s ní hovoří tzv. mimo záznam, off the record, v cizí řeči, čili že to, co jí řekne, musí zůstat mezi ní a jím, požádal jsem pana šéfredaktora Taberyho o vysvětlení, a dozvěděl jsem se, že toto hrubé porušení novinářské etiky, ale i zákona, bylo ve veřejném zájmu. Pan šéfredaktor Tabery je zřejmě (abych se povytahoval, že znám i jiná cizí slova) arbiter elegantiarum, který ví co je, a co už není, ve veřejném zájmu. Poznámku, že ve veřejném zájmu v první řadě není takováhle nehoráznost, mám plíživý pocit, dodnes nepochopil. Podle něj světí účel prostředky.

V každém případě, panu šéfredaktoru Taberymu se ohromně znelíbilo, že si někdo dovolil zveřejnit výměnu dopisů s ním.

Další latinské úsloví: quod licet Iovi non licet bovi. Volně přeloženo: co si může dovolit pan šéfredaktor Tabery, to si nesmí dovolit nikdo jiný.

Pan Tabery mi připomněl jeden starý (a dobrý) židovský žertík.

Přišel k panu Kohnovi jeho kamarád pan Finkelstein a řekl: Prosím jich, pane Kohn, co mám dělat? Můj syn se rozhodl, že místo studia obchodních nauk na Harvard University se dá na profesionální sport, a ještě navíc na košíkovou!

A pan Kohn řekl: Přijde mi úsměvné, že s tím jdou právě za mnou. (V původním znění toho fóru to je ovšem německy: Es kommt mir komisch dass Sie damit ausgerechnet zu mir kommen.)

Jak to? ptá se pan Finkelstein.

No, představějí si, vysvětluje pan pan Kohn, moje dcera odmítla pokračovat ve studiích aplikované matematiky na Sorbonně, a to jen proto, aby se z ní mohla stát nahatá modelka někde v Quartier Latin v Paříži.

Joj! říká pan Finkelstein, a co udělali?

No, říká pan Kohn, co bych mohl udělat. Šel jsem s tím za naším rabínem. A víte, co mi řekl náš rabín? Přijde mi úsměvné, že s tím jdou právě za mnou. A vysvětlil mi, že jeho syn odešel z rabínské školy a věnuje se místo toho studiu marxismu-leninismu. Tak jsem se rabína zeptal, co s tím udělal. A on mi řekl, že se obrátil se svoji starostí k Bohu Vševědoucímu. A vědí, co mu na to řekl Bůh?

Ne, vydechl, pan Finkelstein.

Bůh Vševědoucí, vysvětlil pan Kohn, mu řekl: Přijde mi úsměvné, že s tím jdou právě za mnou.

Konec žertu. Už jste se vychechtali? Tak zase vážněji.

Přijde mi opravdu úsměvné, že pan šéfredaktor Tabery se ohrazuje proti tomu, co jeho list vyvádí jiným s pravidelností hodnou lepších věcí, a to ještě jemu se to stalo bez jakýchkoliv podvodů. Jak už řečeno, pan šéfredaktor Tabery moc dobře věděl, že jsem novinář, a já jsem se s panem šéfredaktorem Taberym také nikdy nedomlouval, že co si napíšeme, to zůstane mezi námi.

Inu, potrefená husa …