Ke skandálu, vyvolanému Jankem Kroupou v součinnosti s Tomášem Syrovátkou, Vlastimilem Tlustým a Janem Moravou, spuštěnému projevem Mirka Topolánka na sjezdu zelených, vystoupením Vlastimila Tlustého v pořadu Otázky Václava Moravce v poledne 7. září 2008 a večerním odvysíláním předem hojně inzerované reportáže Janka Kroupy v pořadu TV Nova Natvrdo, se snad již vyjádřili i papoušci v pražské zoo, takže k tomuto námětu zdánlivě není co dodat. Domnívám se ale, že úhel pohledu všech komentátorů, s jejichž názory jsem se mohl seznámit, je zúžen výlučným soustředěním na Kroupovu reportáž jako základní zdroj informací. Hodnotíme-li však poznatky z ní a o ní v souvislosti a na pozadí Tlustého vystoupení v Otázkách, pohled se mění: celá akce se jeví jako promyšlená provokace, prvoplánově zacílená na politickou popravu Vlastimila Tlustého, jenž nakonec intrikánům horlivě a hloupě pomohl proti sobě.

Musíme připustit možnost, že původci intriky pozvání Vlastimila Tlustého do Otázek mohli předvídat, pokud je přímo či nepřímo neiniciovali, a stalo se tak součástí plánu na jeho záhubu. Celá záležitost se pak jeví jako velmi sofistikovaná a zákeřná intrika. Zatímco Mirkovi Topolánkovi TV Nova předvedla pořízený materiál, pan poslanec o způsobu jeho využití v reportáži neměl tušení a šel do Otázek důvěřivě jako slepé tele na porážku. Jeho vystoupení, doprovázené histriónskou mimikou a gestikulací a „říznuté“ stihomamem, jej usvědčilo z bezdůvodné důvěřivosti, nedostatku sebereflexe a neschopnosti správně vyhodnotit situaci: obsah následně zveřejněné Kroupovy reportáže dokazuje, že k velkohubým prohlášením a rozmáchlým gestům jej nic neopravňovalo, protože měl k pravdivému popisu jeho chování přece jen blíže než jeho výpověď o sobě a svém počínání.

Pan poslanec spadl do pasti především vlastním úsilím: z neznámých důvodů důvěřoval známému skandalistovi Jankovi Kroupovi a neomaleně před ním pronášel záporné soudy o Mirkovi Topolánkovi a jeho okolí. Není divu, že úskočný investigativec zneužil jeho emocionálního postoje k předsedovi strany a jeho blízkým a nabídl mu technické prostředky k utajenému odposlechu plánovaného rozhovoru s Mirkem Topolánkem, a když ke schůzce nedošlo, zprostředkoval mu natočení záběrů s figurantkou ve vířivce, jež pak použil pro své cíle. Vlastimil Tlustý se tak stal spolupachatelem provokatéra na provokaci směřující k jeho vlastní zkáze. Je příznačné, že se Janek Kroupa vyviňoval upozorněním, že při jednáních s Vlastimilem Tlustým nebylo nikdy řečeno, že jde „o rozhovory off-record“, jako by bylo v našich končinách normou, že každý z nás nosí v kapse diktafon či skrytou kameru a natáčí si hovory s protějšky za účelem případného pozdějšího zneužití pořízených záznamů proti nim.

Reportáž vyznívá od začátku vůči Vlastimilovi Tlustému nepřátelsky. Janek Kroupa o něm hned na začátku pohrdavě hovoří jako „mistrovi světa“ v donášení, a to s vědomím, že jeho oběť s ním spolupracovala v naivní důvěře, že se tak domůže odhalení původců dřívějších znevažujících kampaní proti sobě. Pak jen chladně předvádí, jak hloupě se poslanec zapojil do hry připravené na jeho zničení.

Z obou televizních vystoupení vyšel Vlastimil Tlustý s tak trapným osobnostním profilem, že si lze sotva představit, že by nadále mohl mít vliv ve veřejném životě. Zdá se, že jeho politická kariéra skončila, i kdyby snad vydržel v parlamentu do konce volebního období. Vzhledem ke způsobu, jak si svůj pád přivodil, ho ani nelze litovat.

S kauzou Jana Moravy nemá Vlastimil Tlustý v podstatě nic společného. Zasáhl do ní jen nepřímo tím, že umožnil pořízení choulostivých fotografií, jež Janek Kroupa použil při provokaci proti mladému poslanci. Dále kauza nestojí pro svou malichernost za komentář. Skutková zjištění jsou skromná, nejasná, matoucí a neexistují důkazy o subjektivním Moravově záměru skutečně škodit. Pan poslanec nejspíš předvedl břídilsky zvládnutou hru na kontrarozvědčíka.

Janek Kroupa se v reportáži projevil jako obratný provokatér bezohledně zneužívající důvěry svých obětí a pracující s prostředky, jež jsou vyhrazeny policii a zpravodajským službám, jejichž použití mimo oblast trestního řízení je ve slušné společnosti nepřípustné.

Na závěr je třeba položit klasickou kriminalistickou otázku: cui bono? Podobně jako v případě zásahu Renaty Vesecké & spol. do kauzy Jiřího Čunka i zde by mimo to byla velmi poučná odpověď na otázku, zda původce nepřístojnosti jednal zcela nezávisle, z vlastní iniciativy, či zda jej někdo úkoloval, a kdo to byl.

Zdánlivě má prvoplánový prospěch z popravy Vlastimila Tlustého Mirek Topolánek a jeho okolí, protože vůdčí duch vnitrostranické opozice utrpěl těžkou porážku. Ovšem je to prospěch velmi sporný. Budou-li Vlastimil Tlustý a jeho družina zahnáni do kouta, mohou vládě způsobit při hlasování v poslanecké sněmovně obrovské potíže. Mimo to bez ohledu na vliv na vnitrostranické mocenské poměry skandál poškodí ODS v očích voličů, což se patrně odrazí ve výsledku říjnových voleb. Výhledově může ze skandálu více vytěžit opozice. Pokud by počínání Janka Kroupy inspirovala opozice a Kubiceho zprávu neblahé paměti tehdy opoziční ODS, reportáž Natvrdo by byla ve svém účinku při nejmenším ekvivalentem zmíněného policejního kompilátu. Mirkovi Topolánkovi tedy vítězství nad původcem neklidu ve stranických řadách nejspíš přinese podstatně více starostí než potěšení. Nedivil bych se, kdyby se potvrdil můj dojem z jeho televizních záběrů, že pan předseda během posledních dnů viditelně zestaral.