Dlouhá řada odborníků – počínaje filosofy přes sociology a mediální analytiky – až po samotné novináře – se snaží už léta odpovídat na otázku připomínající tu o slepici a vejci. Co bylo dřív: poptávka veřejnosti po určitém typu politika a politiky, nebo mediální úsilí vysadit některého aspiranta na politickou slávu a moc na veřejné výsluní? Byla dřív poptávka, nebo nabídka, řečeno prostě? A jakou roli v tomto obchodu s iluzemi hrají média a novináři?

Tuto speciální disciplínu se učíme až posledních osmnáct let. Za komunismu bylo vše přehledné. Jedna skupina, zdánlivě homogenní – na spory uvnitř ní jsme neviděli - měla v rukou represivní nástroje, jimiž se držela u moci. Média sloužila výhradně k upevňování fiktivního obrazu o homogenitě a trvanlivosti tohoto uspořádání. Teprve s nástupem demokratického pluralitního systému začínáme vědět, že boj o moc není nic špatného, je to normální obchodní případ, kdy politikové nabízejí občanům své recepty na řešení jejich problémů, a občané se rozhodují u volebních uren. Jistě, politikové dokážou vytvářet i virtuální témata a pseudoproblémy, jejichž údajným řešením získávají dočasně body. Taková strana ovšem poměrně brzy zmizí z povrchu zemského, protože se ukáže virtualita jejích úmyslů a slibů, a tím i sama zbytečnost její existence. To potkalo například Unii svobody, která nezahynula na nedostatek osobností, jak sami její představitelé říkají, nýbrž na absenci politického obsahu, který by reprezentovala. Nikdo ji zkrátka nepotřeboval.

V situaci, kdy politika je obchod se zájmy, potřebami a recepty na jejich řešení, hrají silnou roli média. Jednak tím, jak nastolují témata (mediální věda pro to má pojem agenda – setting), a tím nechávají vyniknout už určité vybrané skupině politických osobností, nositelů těch témat. Ale také tím, že jsou schopna často z naprosté politické nuly vykřesat po určitý čas použitelnou politickou celebritu. Ta pak buď sama vyroste v silnou a nezanedbatelnou postavu politické scény, nebo prostě splní svůj historický úkol a zmizí. To záleží na danostech takového produktu, či spíše produkta, řečeno s jistou nadsázkou.

O tom, že média tvoří politické celebrity, se nejvíce začalo hovořit v éře Stanislava Grosse a Petry Buzkové. Oba dva přišli do politiky jako velmi mladí ambiciózní lidé odhodlaní pro svůj vzestup udělat leccos. Média – možná intuitivně, možná i s jinou motivací – vycítila neobyčejnou tvárnost těchto politických noviců a za vydatné pomoci politiků, kteří tehdy určovali hlavní trendy (v tomto případě lze jmenovat Václava Havla a Miloše Zemana) z těchto dvou mladých lidí přes noc vyrobila celebrity. Jejich skutečný obsah se vyjevil až v okamžiku, kdy oba postupně opustili scénu parlamentní, na níž bylo možné jisté deficity (zejména pracovitosti) úspěšně kamuflovat, a získali exekutivní odpovědnost. Po jednom z nich zbylo naprosté prázdno, po druhém různá podezření a kauzy předznamenávající českou politiku ještě na dlouho do budoucna.

Vzpomínám si, jak sama tehdejší mluvčí premiéra Grosse Věra Dušková použila pěkný příměr. Řekla totiž, že mnozí lidé považují Grosse za králíčka Azurita. Tedy typický produkt reklamního a mediálního působení. Loutku bez obsahu, vlastností a vlastní vůle. Mluvčí tehdy tuto domněnku vyvracela, ale samo její vyslovení vyvolávalo otázku: Do jaké míry jsou čeští politici nositeli svébytných postojů, názorů, myšlenek, a do jaké míry jen reprezentují vůli a zájmy jiných, skupin stojících ve stínu za jejich zády? A do jaké míry tomu asistují – vědomě, či nevědomě – naši novináři?

V dnešní vrcholné politice máme nejméně dvě osobnosti, které vyvolávají podobné otázky. Martin Bursík a Jiří Čunek. První z nich je na scéně velmi dlouho, v podstatě od listopadu 1989, Prošel rozmanitými funkcemi v různých stranách. Dnes je na vrcholu díky tomu, že uvedl dosud neúspěšnou Stranu zelených na výsluní. Ten druhý je komunální osobnost se vším všudy – počínaje kariérním vzestupem a tématickými horizonty – až po typologii kauzy, v níž se právě nachází – i ta má povahu čistě komunální – podobných bychom našli možná dost na každé druhé radnici. Oba politiky spojuje náhlý, raketově stoupající zájem médií. A právě média měla nepochybný podíl na tom, že se z neznámého Jiřího Čunka stala osobnost, která drtivým způsobem opanovala lidovou stranu, a tím se stala i významným vládním protagonistou. A podobně média uvedla zpět na první stránky Martina Bursíka. Když ničím jiným, tak tím, jak soustavně mlčela o jeho přepestré politické minulosti. Jako by se narodil až v okamžiku vstupu do čela Zelených. Oba dva pak byli prezentováni jako nová energie pro zatuchlou českou politiku.

Nechme teď bez komentáře, nakolik se takové předpovědi (ne)plní či (ne)splní. Je však možné klást si otázku: Když média vynášela na vrchol Jiřího Čunka a Martina Bursíka, vyhověla tím jen poptávce, kterou cítila z řad veřejnosti? Nebo naopak nejprve si vytvořila zástupné symboly, a pak jim přidělovala témata a role v novém uspořádání hodnot?

Je také možné se ptát dál. Například: Proč si média „nepřisvojila“ zcela neokoukaného mladého politika, jakým je ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil? Jaké informace a jaký obraz nám novináři podávají o ministru dopravy Aleši Řebíčkovi, ministru kultury Václavu Jehličkovi či ministru zemědělství Petru Gandalovičovi? Co rozhoduje o tom, kterého ministra média budou považovat i prezentovat jako neviditelného?

Ještě lepší příklady poskytovala v některých ohledech podzimní Topolánkova vláda, která sice neměla důvěru, ale vládla přes čtyři měsíce. To je dost dlouhá doba na to, aby si média všimla, kdo je, jak vypadá a co dělá příkladně ministryně školství Kopicová, ministryně zemědělství Vicenová či ministr životního prostředí Kalaš… Proč si těchto politiků média téměř nevšimla? Je to proto, že předmět činnosti jejich resortů je příliš odborný, než aby pro média znamenal srozumitelný půdorys, nebo spíše zapůsobilo to, že například jmenovaní ministři se za čtyři měsíce svého působení nedopustili žádné bulvarizovatelné aktivity, zatímco třeba ministryně Kuchtová či Stehlíková za necelé dva měsíce vypustily do světa už tolik mediální munice, že z ní mohou ještě dlouho žít na veřejných očích? Kde je ta hranice mezi mediálním zájmem a nezájmem? A kde jsou konkrétní důvody a předpoklady, aby převládl ten či onen extrém? A tedy: od jakého okamžiku jsou média připravena a ochotna podílet se na výrobě politické celebrity jakožto mediálního produktu?

Nebo je vysvětlení mnohem jednodušší, než se zdá a odpověď na všechny položené otázky prostě neexistuje, protože naše média v převažující míře nemají žádný směr, žádný sledovatelný trend, žádnou filosofii, a výrobě celebrit se v nich děje víceméně nahodile a takříkajíc přískokem vpřed?

(Psáno pro Česká média)