Ariel Šaron zemřel po dlouhé době vegetativního stavu a zmatky kolem jeho pohřbu ukázaly zvláštním způsobem, v jak pokřivené podobě vnímají události na Blízkém východě sdělovací prostředky používající německého jazyka.

Klasickou příčinou nesprávného předávání zpráv je skutečnost, že novináři "referují" o tom, co se (podle nich určitě) stane, místo aby se drželi strohých fakt a toho, co se opravdu stalo. Například Tagesspiegel přišel s předpovědí: "Mnoho Izraelců na zprávu o smrti někdejšího šéfa vlády určitě zareaguje pokrčením ramen." A vůbec se nenamáhal své čtenáře upozornit na to, jak je takové prorokováni opovážlivé.

Připouštím, že sám bych byl čekal něco podobného. Jenže novináři jsou většinou špatní proroci. Faktem zůstává, že Šaronovo dožívání, když už se opravdu neodvratně blížil jeho konec, odsunulo v izraelských médiích jakékoli jiné téma zcela do pozadí. A žádný Izraelec, kterého znám, nesouhlasil s mým názorem, že je to naprosto přehnané. Všichni naopak, třebaže z různých důvodů, považovali ten povyk, výdaje, citové projevy i to, jak všude všichni zveličovali osobnost někdejšího vysokého vojenského činitele a politika i to, čeho dosáhl, za zcela přiměřené. Desetitisíce Izraelců si nenechaly ujít příležitost, aby svému "národnímu dědečkovi" prokázaly poslední poctu – ať už před budovou Knesetu, kde veřejnost měla možnost zhlédnout rakev před pohřbem, nebo přímo během obřadu, který se konal na soukromé farmě Šaronovy rodiny v severní části Negevu.

Ariel Šaron

Mezi lednem 2006, kdy Šaron upadl do vegetativního stavu, a jeho smrtí v lednu 2014 uplynulo dlouhých osm let. Což znamenalo dostatek času na důkladné rešerše. To snad také bylo skutečným důvodem, proč izraelské sdělovací prostředky po celé dny krmily své čtenáře, diváky a posluchače ustavičně jen "Šaronem". Bylo přece nutno nějak vychutnat plody osmi let přípravy na úmrtí "lva" (hebrejsky "Arje"). Mnohým žurnalistům německého jazyka ale zřejmě ani tato doba nestačila na to, aby se zbavili svých obligátních frází a arabské propagandy.

Agentura ARD "věděla" (což ovšem bylo jen jejím zbožným přáním, které jak známo bývá otcem myšlenky), že Šaron na druhou intifádu (arabské povstání s krvavými atentáty) odpověděl "násilím", takže "použil dokonce bitevních vrtulníků Apache, letounů F-16 a bojových tanků, jen aby rozdrtil povstání proti okupaci". Skutečností je – a to bylo možno slyšet už na podzim 2000 od Palestinců – že sociální demokrat Ehud Barak "zachránil mír", současně však "bombardoval" Palestince, takže ho nazývali "hadím mužem". Šaron naproti tomu zahájil své úřední období v březnu 2001 příměřím, a dal tak přinejmenším tímto činem zjevně šanci mírovému dorozumění.

Šaronovo pozdější přiznání, které uvedl jeho advokát a důvěrný přítel Dov Weissglass, že se svou návštěvou Chrámové hory v září 2000 dopustil chyby, zamlčují média před širokou německy mluvící veřejností stejně jako fakt, že tento skutek neměl původně s intifádou Al-Aksá žádnou souvislost. Písemné důkazy nalezli Izraelci po roce 2002: šlo o dokumenty v Domě Orientu (hlavním stanu Organizace pro osvobození Palestiny v Jeruzalémě) a v Mukatě v Ramalláhu, sídle palestinského vůdce Arafata. Vedení OOP v čele s Jásirem Arafatem připravovalo "lidové povstání" proti židovskému státu již dlouho, téměř půl roku, zatímco před veřejností se Arabové zapřísahali mírovými prostředky a předkládali je jako předmět jednání.

Podle agentury ARD prý Šaronovo "stažení z Pásma Gazy […] Izraeli […] umožnilo podržet si většinu Západního břehu Jordánu navždy, aniž by Palestinci měli možnost do toho mluvit". Němečtí profesionální žurnalisté přitom zřejmě přehlédli, že zároveň se stažením z Gazy vyklidil Šaron i čtyři osady na severu Západního břehu Jordánu. A byl by – kdyby to neznamenalo požadovat další oběti od vlastního obyvatelstva – přenechal Palestincům i další území okolo města Dženínu, jehož rozloha je oproti Pásmu Gazy více než dvojnásobná. Je zbytečné spekulovat o tom, zda se němečtí zpravodajové stali obětí nikterak mírumilovné palestinské propagandy nebo zda sami způsobem podávání zpráv přispěli k tomu, že Palestinci nepochopili naznačování starého lišáka, že jednání se musejí odbývat za stolem. Faktem zústává, že Palestinci nerozpoznali příznivý časový okamžik. Dnes je Gaza pevností islámských extrémistů a Dženín mají stále ještě v držení Izraelci.

A nakonec ještě něco: je zajímavé, že se sotva který článek zmiňuje o Šaronových arabských přátelích – ačkoli byli hosty dokonce i při pohřebním obřadu, což se už z dálky dalo poznat podle jejich zářivě bílých šátků na hlavách. Arabský svět Šarona nejen nenáviděl a odsuzoval, nýbrž také obdivoval a dokonce miloval. Masakru v Sabře a Šatile se dopustili lidé, jejichž mateřštinou byla arabština. Tato skutečnost není pro něj omluvou, zpochybňuje však obvyklá paušalizování. Když v květnu 2000 stáhl Ehud Barak izraelské oddíly z jižního Libanonu, ptali se Libanonci, jejichž mateřským jazykem je arabština, se zoufalou výčitkou v hlase: "Kde zůstal Arik?!"

Byl to Šaron, kdo v osmdesátých letech uvedl do pohybu evakuaci osad podle mírové smlouvy s Egyptem - která zaručovala též politickou autonomii Palestincům. A pak uplynulo jen něco málo přes dvě desetiletí do summitu v Akabě, kde jako první izraelský ministerský předseda promluvil před palestinským a americkým prezidentem a jordánským králem o zřízení palestinského státu.

O tom, že bude Šaron vyklízet osady, mě už na jaře 2001 hned po jeho nástupu do úřadu informoval Dov "Dubak" Weinstock. "Vzpomeň si na Jamit!" prorokoval vůdce osadníků z Guš Ecionu a ukázal mi černobílý snímek z počátku osmdesátých let, kdy izraelští osadníci na Sinaji museli ustoupit míru s Egyptem. Rozhodující osobou v pozadí této akce byl Ariel Šaron. Pro "Dubaka" nebylo stažení z Gazy žádným překvapením, vždyť u "Arika" nikdy nezažil žádné "obrácení" nebo třeba i jen změnu názoru.

Německý zpravodajský magazín Der Spiegel přišel s tvrzením: "Šaron, známý kdysi jako představitel tvrdé linie, se krátce před svým těžkým onemocněním před osmi lety změnil v mírotvorce." Tomu oponuje dokonce i Šaronův poradce Dov Weissglass, který politicky stojí spíš nalevo a osady kritizuje. "Nezměnil se Šaron, ale změnila se situace," a hned dodává, že jeho někdejší šéf sice sledoval jasný cíl, ale přitom by nikdy nešel hlavou proti zdi. "Máš-li před očima cíl a najednou se ocitneš před zdí, musíš uhnout," vysvětluje Weissglass a pak cituje legendárního izraelského generála a ministra obrany Moše Dajana: "Jenom osel nikdy nezmění svůj názor." "S bajonety dokážeme všechno," citovával Šaron s oblibou Napoleona, "jenom ne na nich sedět."

Dost německých mediálních autorů má podle všeho v oblibě stereotypní označení jako "buldozer", "zastánce tvrdé linie", "válečný zločinec" a "bejrútský řezník", který odmítá všechna "jednání pod hrozbou palby" a postupuje naprosto bezohledně vpřed, přitom však má zamlžený pohled na realitu. Poněkud diferencovanější přístup k paušálnímu hodnocení této složité osobnosti najdeme jen zřídka. Takovou výjimkou je například italský list "il Giornale", podle nějž Šaron nebyl "žádný sokol, nýbrž holubice z oceli".

Že se se Šaronem kvůli "masakru na Palestincích v táborech Sabře a Šatile" nikdy nevedl proces, jak se ozývalo v Německu, prostě není pravda. Právníci události z léta 1982 skutečně přezkoumali. Šaronovi se vytýkala "nepřímá zodpovědnost", protože nepředvídal, že může dojít k pomstě za zavraždění libanonského politika Bašíra Džamáíla. Za to musel přerušit svou politickou kariéru. Právoplatně odsouzen Šaron nikdy nebyl, takže označovat tohoto muže jako "válečného zločince" je předsudek bez právního podkladu, který se skutečným soudem nemá nic společného. V USA dokonce Šaron při této příležitosti zvítězil v procesu kvůli pomluvě, který vedl proti renomovanému časopisu TIME.

Süddeutsche Zeitung označuje Šarona jako "velkého pesimistu". Veškeré zdůvodnění načerpaly noviny z jednoho Šaronova výroku, který pronesl rok před svým záchvatem mrtvice v rozhovoru pro New York Times: "Mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem i Jordánskem jsou dohody hlav států, nejde o žádné mírové smlouvy mezi národy. Arabský svět dosud není připraven uznat právo Židů na izraelský stát v této oblasti. A pochybuji, že někdy bude." - První výrok o mírové smlouvě potvrdí skoro každý, koho potkáte na ulicích v Ammánu, Jeruzalémě nebo Káhiře. A vypadá to, že rovněž aktuální směry vývoje v arabském světě dávají starému hrdinovi za pravdu. Je třeba připomenout, že nemluvil o skutečnosti, že široké kruhy v arabském světě dnes neuznávají existenci židovského státu na Blízkém východě, nýbrž o "právu Židů na izraelský stát v této oblasti". Zda jeho pochybnost ohledně budoucího vývoje byla oprávněná a zda tedy byl Šaron pesimista nebo realista, to ukáže budoucnost.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz