Již více než měsíc objíždí republiku předvolební show Václava Moravce. Pravděpodobně jde o nejlepší předvolební pořad, který byl kdy Českou televizí připraven. Především proto, že na poměrně velkém prostoru představuje málo známou druhou ligu stranických politiků. Ti nejsou častými hosty nedělních diskusí, ale přitom dávají tvář čtrnácti krajským kandidátkám. Vzniká tak zatím nejlepší obraz o úrovni poslanců, které může volební výsledek v dresu jednotlivých stran do sněmovny vynést. Že proti nim zasednou ostřílení návštěvníci debatních pořadů, na škodu není, alespoň lze porovnat úroveň v přímém přenosu.

Etalony ostřílených diskutérů nepochybně jsou stranické špičky jako Vlastimil Tlustý, Miroslav Kalousek nebo Vojtěch Filip. Martin Bursík nebo Jiří Paroubek, ač také dostatečně zoceleni září studiových reflektorů, jsou přece jen o třídu jinde. Je tedy možné srovnávat a v polovině seriálu je možné také již hodnotit.

Je nepochybné, že žádná z pěti stran, jež údajně zasednou ve sněmovně, není schopna postavit v každém kraji lídra, který by v diskusním pořadu tohoto typu zazářil. Přesto lze vidět rozdíly ve standardech, které jednotlivé strany předvádějí.

Pro běžně znalého voliče musel být obrovským překvapením výkon především ústeckého primátora Gandaloviče a plzeňského poslance Pospíšila, uspěl i nezávislý předseda Hospodářské komory Drábek v lidoveckém dresu.. Na druhém pólu stojí výkony lidí, kteří přes svoje diskusní zkušenosti neobstáli - shodou okolností ministra Ratha v roli nechtěného komika pražského dílu a Urbana, který se nechal usvědčit ze lži v přímém přenosu, ani očima neuhnul. Že se jejich úrovni přibližují další, především reprezentanti zelených, může být jen chabou útěchou. O zelených, zdrojích jejich marketingu a uskutečnitelnosti jejich programu si může myslet kdo chce, co chce, ale v naprosté většině jsou v těchto diskusích skutečnými zelenáči, tak mají nárok na určité ohledy při hodnocení.

Moderátora lze pochválit především za to, že se snaží udržet formát diskuse v předem stanovených mezích, i když jeho čtyřprocentní způsob zatlačování politiků do vyhrazených kotců může leckomu vadit. Faktem zůstává, že s tímto přístupem je úspěšný a diskuse mu neutíká ani v čase ani od tématu.

Co mi však vadí víc, je jeho neschopnost nebo neochota nechat zaznít vlastní profilaci jednotlivých stran. Diskuse se účastní celkem pět stran, z nichž dvě se profilují jako tradiční strany pravého a levého středu a tři zbývající k tomu doplňují nabídku podmíněnou komunistickou, katolickou a ekologistickou ideologií. Zatímco komunisty lze zařadit na tradiční pravolevou osu za ČSSD, byť velice těsně, pro lidovce i zelené tradiční zařazení selhává. Obě strany jsou či se snaží býti reprezentanty názorově vydefinované menšiny a svůj podíl na moci zakládají či chtějí založit na reprezentaci názorů, které dnes v Česku nejsou umístitelné na pravolevou osu. Jde však o závažná společenská témata a jako taková nalézají odraz i v programech ostatních stran.

Lidovci ani zelení si přitom takový postup nezaslouží. Pokud se je politologové a komentátoři snaží svéhlavě zařazovat na pravolevou osu, kam prostě zařadit nejdou, nutně vzniká obraz názorově rozblemtané strany, která svoji okamžitou politiku přizpůsobuje potřebě uspět v povolebních vyjednáváních a vstoupit v podstatě do jakékoli koalice přinášející tolik potřebný podíl na moci. Jsou tak nuceni hrát fakticky trvale na cizím hřišti a ve figurách, které divákovi v podstatě znemožňují udělat si na ideologický základ a cíl politiky těchto stran jasný názor.

Na druhou stranu, na rozdíl od standardních stran středu nejsou nuceni obhajovat vlastní ideologická východiska, ať jde v případě jednom představu o mimořádném místě církve v organizaci společnosti nebo případě druhém vize lidstva žijícího z energie slunce a nitra Země. Tyto strany se pak mohou se pak celkem pohodlně se tvářit jako umírněná alternativa vyprofilované konkurence. Pokud se totiž komentátor zabývá smysly či nesmysly ideového základu stran pravolevého spektra a ponechává stranou ideový základ stran vybočujících, je to nespravedlivé zase vůči ODS a ČSSD. Snadno pak vzniká obraz, že vedle nesmiřitelných zaťatců jsou tady strany, které lehce, snadno a elegantně překonávají fundamentální rozdíly kompromisem, nikoli zcela odlišnými východisky, v nichž je nějaká daňová politika nepodstatným problémem vedle povinné úcty k pravdě zjevené. Přitom každý volič má právo vědět, co ho čeká v případě skutečného volebního vítězství jeho oblíbenců. Zkuste diskutovat s lidovci o homosexualitě nebo se zelenými o atomové energii a zjistíte, jak snadno lze nalézt hranice jejich tolerance.

Václav Moravec ve svých speciálkách nabízí panoptikum krajských lídrů pěti stran, a tím velmi dobrou sondu do kvality lidí, kteří mají šanci stát se poslanci. Nabízí ovšem i prostor k představení pěti programů a pěti cest preferovaných pěti volebními seskupeními. Nejde o jedinou osu definovanou tezí více státu – méně státu, jde o prostor pěti názorových východisek pěti volebních uskupení a kombinace těchto východisek namíchaná volebním výsledkem bude určovat chod naší země v následujících čtyřech letech. Zatímco první zvládá výborně, to druhé mu uniká.

Pokud má televize veřejné služby skutečně plnit svoje poslání, měla by voliče vést k pozitivnímu hlasování, tj. volič by měl hlasovat podle toho, jak dalece se ztotožňuje s fundamentem programu svojí strany. A k tomu je nutné stejně pečlivě představovat základní východiska všech.