Jsem toho názoru, že když člověk udělá chybu, má se za ni omluvit. Nemyslím, že by omluva byla něco ostudného, a nezastávám se hloupého a tak často opakovaného výroku, že má člověk zatloukat, zatloukat a zase zatloukat. Omluva nikoho neponižuje a většinou toho, kdo je dotčen, uklidní a přesvědčí o dobré vůli, usnadňuje komunikaci a soužití vůbec.

Ale nebudu se pouštět do omluv, kterými se teď tak hýří, do omluv za otroctví a historický vývoj, který omlouvající se nemůže nikterak ovlivnit ani změnit; jde mi o chyby docela konkrétní. Vlastně o mou vlastní docela konkrétní chybu. 28. dubna jsem se v komentáři zmínila o návštěvě Jiřího Vyvadila u soudce, který měl na starosti případ Tomáše Pitra. Byla to zmínka spíš okrajová. Komentář poté za několik dní převzal internetový deník Neviditelný pes. A ozval se mi rozhořčený předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. Petr Novák s tím, že ho Jiří Vyvadil nenavštívil a že mě žádá, abych svá slova odvolala. Nemám důvod panu Novákovi nevěřit, takže své tvrzení o tom, že ho navštívil Jiří Vyvadil poté, co navštívil Tomáše Pitra, odvolávám.

Abych z toho ale nevyšla jako nějaký „soudcožrout“, podotýkám, že jsem si svá slova samozřejmě nevycucala z prstu. Server iDNES zveřejnil 21. 2. 2006 větu: „Problematické jsou také kontakty Vyvadila se soudcem Petrem Novákem...“ a v Českém rozhlase 26. 2. 2006 zaznělo: „... Vyvadil také kontaktoval soudce Petra Nováka, jehož senát loni poslal Pitra za daňové úniky na osm a půl roku do vězení.“

Vycházet z mediálních zpráv a věřit jim je běžná součást novinářské práce, není v lidských silách veškeré dění sledovat osobně a být všude. Vím ale stejně dobře jako kdokoli jiný, že se i média mohou mýlit, a vím také, jak bývá těžké domoci se omluvy a opravy, která by předchozí škodu napravila. Právě proto se JUDr. Petru Novákovi omlouvám – a činím tak docela ráda, vždyť důvěra v soudce a soudy je jedním z pilířů právního státu, ve kterém chceme žít. Tato důvěra je v Česku značně pošramocená, což mě trápí. Je to částečně vina soudů, jejichž průtahy jsou často nesnesitelné a výroky občas takové, že nad nimi zůstává rozum stát. Částečně však za tuto nedůvěru neseme vinu i my, novináři. Soudy samozřejmě nejsou nekritizovatelné, ale někdy se do našich informací vloudí různá - a někdy i záměrná – zkreslení, která pak přispívají k celkovému pocitu, že české soudy postupují vždycky pomalu, což není pravda, a že jim není co věřit. Často jsou to ale zkreslení neúmyslná a nevědomá: někde se vetře informační šum a pak na sebe nabaluje další a další slova a texty, jejichž autoři vycházejí z původní mylné informace.

Nemyslím si, že by kvůli tomu média měla dostat „náhubek“, chyby provázejí lidský život nejen v tomto ohledu, nejsme prostě dokonalí a nezbývá nám, než si to uvědomovat. Pokud ovšem chybu zjistíme, neměli bychom to nechat být. Ani když si jsme skoro nebo úplně jisti, že bychom případný soud neprohráli. Takže ještě jednou: pane předsedo senátu Petře Nováku, promiňte.

LN, 11.5.2007