V roce 2005 spustil v jordánské poušti liják. Vodní příval vymlel usazeniny ze dna jedné tamější jeskyně a odkryl prastaré olověné „knížečky“. Asi sedmdesát tenkých olověných destiček velikosti kreditní karty, bylo spojeno olověnými sponkami podobně jako listy papíru v kroužkovém bloku. Na listech z olověného plechu byly vytlačeny zašifrované texty napsané aramejským písmem. Jordánští beduíni, kteří knížky objevili, propašovali historický artefakt do Izraele, kde ho prodali. Tam se dostal k olověným knížkám anglický archeolog David Elkington a záhy rozeznal, že má v rukou naprostý unikát. Křesťanské texty z doby kolem roku 33 n.l. – tedy zhruba z doby ukřižování Ježíše Krista. Na jedné destičce byl dokonce ukřižovaný Ježíš zobrazen. Podle Elkingtona je možné vyložit jednu pasáž textu jako „a budu kráčet zpříma“, což je podle něj narážka na Kristovo zmrtvýchvstání. Podle serveru britské BBC, který zprávu o nálezu přinesl jako jeden z prvních, nepochybuje o významu olověné knížečky ani přední oxfordská odbornice na Nový zákon Margaret Barkerová.

Jordánsko důrazně žádá navrácení vzácné památky. Její současný izraelský majitel však tvrdí, že knížka je ve vlastnictví jeho rodiny už aspoň sto let a o jejím nedávném propašování z Jordánska nemůže být řeč. Elkington údajně slíbil, že Jordánsku s návratem ztraceného kulturního dědictví pomůže.

Dobrodružný příběh jako vystřižený ze scénáře dalšího filmu o Indianovi Jonesovi má jednu drobnou vadu na kráse. Je to kachna. Když pomineme fakt, že údajného britského archeologa Elkingtona nikdo ze skutečných britských archeologů nezná, pak na celém příběhu nesedí celá řada dalších faktů.

Text je napsán aramejským písmem. Většina písmen má tvary odpovídající době před 2 500 lety. Mezi nimi se ale tu a tam vyskytne písmeno, jehož tvary jsou podstatně mladší a psalo se jimi zhruba ve 2. nebo 3. století n.l. Tím celkem přesvědčivě padá možnost, že olověná knížka vznikla v době Kristovy smrti. Údajné zobrazení ukřižovaného Krista se navíc nápadně podobá symbolu boha Slunce z jedné antické mince pocházející z ostrova Rhodos. Další analýzy textu přesvědčivě dokazují, že knížka není starší než půl století a je to padělek. Navíc nepříliš zdařilý. Kromě pomíchání písmen z různých dob se autorovi povedlo sem tam nějaké písmeno zrcadlově převrátit. Zatímco staří písaři měli velmi přesně nacvičený styl psaní jednotlivých písmen a používali u jednoho písmene stále stejné pořadí „tahů“, výrobce jordánské olověné knížky se s písmeny moc nemazal a sekal je do olověného plechu, jak mu přišly pod ruku. Jednou psal písmeno seshora dolů, jindy zdola nahoru.

Padělatel byl sice packal, ale přesto měl celkem slušnou šanci na svých „pět minut slávy“. Touha křesťanstva po hmatatelných památkách z úsvitu křesťanství je pochopitelná, ale těžko uspokojitelná. Odhaduje se, že v 1. stol. n.l., nečítala křesťanská komunita více než 7000 hlav. Kolik toho asi mohli vytvořit a kolik z jejich artefaktů asi mělo šanci přežít do dneška? To, co po prvních křesťanech přeci jen zůstalo, nebývá často příliš odlišné od toho, co v té době vytvářeli vyznavači židovské víry. Archeologové říkají, že padělků snažících se napodobit předměty z úsvitu křesťanství, je mnohonásobně více než skutečných památek na toto období.

Jak mohl sednout fiktivnímu britskému archeologovi na lep i jinak vcelku solidní sever BBC? Ani to není velká záhada. Jak se blíží Velikonoce, ozývá se z redakcí stále častěji: „Napište nám něco velikonočního.“

A psavci všeho druhu se můžou vzteknout. O Velikonocích už bylo napsáno všechno. Ať napíšete cokoli, bude to vždycky „ohřívaná kaše“.

„To už jsme tu měli …“ zazní z redakcí.

Poptávka po neotřelých velikonočních zprávách (tedy po senzacích) vytváří prostor pro nabídky, o jaké většina solidních sdělovacích prostředků nestojí – fámy, podvody, lži. Šance, že solidní redakce „zbaští“ naprostý nesmysl, je celkem slušná. V honbě za velikonočním trhákem tak nalétla i britská BBC, která je často dávána našim sdělovacím prostředkům za vzor. Ale abychom jí nekřivdili, „návnada“ byla skutečně neodolatelná. Měla všechno, co má správný trhák mít – dobrodružný příběh, spoustu kvalitních fotek a navíc velikonoční téma, jaké tu ještě nebylo. U nás spolkl návnadu i s navijákem třeba server TV Nova. Ten navíc jen tak mechanicky nepřejímal, co napsali Britové, a tvrdí, že původním majitelem knížky byl sám Ježíš. Představa, že si Ježíš četl v olověné knížce o vlastním ukřižování je už opravdu úsměvná a hodila by se spíše na apríla.

Stará pravda radí, abychom nepřemýšleli jen nad tím, CO lidé říkají, ale také nad tím, PROČ to říkají. Nejen u novinek z vědeckého světa platí, že není jedno ani to, KDY se daná věc pouští do oběhu. Tvůrci fám a manipulátoři veřejného mínění umějí své akce načasovat přímo dokonale. Zdaleka nejde jen o to, že nesmysly, jež mají nějakou souvislost s počátky křesťanství a Ježíšem Kristem, najdou v redakcích živnou půdu nejsnáze před Velikonoci a Vánoci. Vyhlášeným obdobím je v tomto ohledu letní „okurková sezóna“, kdy na stránkách českých novin obvykle žerou jadranští žraloci rekreující se české učitelky. Obdobným „hluchým prostorem“, kdy noviny, rozhlasy a televize spolknou a následně vyplivnou ledacos, bývají i delší svátky – především pak období mezi Štědrým dnem a Novým rokem. Vypuštění fámy je nejednou načasováno přesně na den D a hodinu H. Ze dnů v týdnu se jeví jako ideální pátek a z hodiny dne spíše ty pozdější. Vytvoří se tak minimální prostor pro ověření zprávy. Když se taková dobře připravená „návnada“ předhodí novinářům nedlouho před uzávěrkou, je skoro jisté, že bude kolovat nejen novinami, ale i rozhlasem, televizí a internetem celý víkend. Pozdější dementi už nepadá na úrodnou půdu. I věhlasným vědeckým týdeníkům už se povedlo vypustit v pátek odpoledne „ne tak úplně přesnou“ tiskovou zprávu. „Doplňující a upřesňující informace“ vyšla sice ještě tentýž den, ale až v půl desáté večer. To už byla původní „neupřesněná“ zpráva v rotačkách sobotních vydání novin. Výmluvy bývají v podobných případech hodny filmového psychiatra Chocholouška, který, jak známo, připouštěl politováníhodné omyly nejvýše jednou za deset let.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora