Některá témata jsou vytěsněna z veřejného prostoru právem: Nejmarkantnější (a taky nejostentativnější) je příklad KSČM: Ač je třetí nejsilnější stranou v parlamentu, není tato skutečnost establišmentem respektována. Většinou není zvána na mezistranická jednání, v koalicích na celostátní úrovni se s ní nepočítá.

Princip vytěsňování z veřejného prostoru společenského diskursu se však projevuje rafinovaněji, než si leckterý povrchní pozorovatel myslí. Deník Právo občas poukazuje na stranění veřejnoprávních médií pravici; v dobách Klausova vedení v ODS byla Česká televize pro změnu obviňována ze stranění tehdy vlivné Čtyřkoalici, resp. nepolitické politice či, jak se říká (velmi nekorektně), „pravdě a lásce“. A dnes je veřejný prostor pod monopolním vlivem eurokracie a opoziční názor není ve vážnosti.

Nicméně ne každé téma, které je elitáři vytěsněno z legitimního diskursu, nutně pozbývá schopnost udržet si u středních vrstev kredit (i když dlouhodobě je tato schopnost jednoduše neudržitelná). Apologeti Hradu dokáží argumentovat velice sofistikovaně. A ač se jejich slova neobejdou ve eurokratickém veřejném diskursu bez dehonestujícího komentáře, jsou slyšet na veřejnosti zřetelně. Navíc, euroskepticismus požívá u části středních vrstev popularity, což se o některých jiných „vytěsněných tématech“ říci nedá. Nedá se to říci o komunistické ideologii, o evangelikálním fundamentalismu, o demokratickém sionismu či o protidarwinistickém kreacionismu (vzpomeňme humbuk, který způsobil Klausův vicekancléř Hájek svými slovy o svém neopičím původu).

Některá témata jsou z dnešní veřejné diskuse vytěsněny právem, uveďme obligátně komunismus a neonacismus. Jiná jsou však vytěsňována neprávem. Kdo ale rozhoduje o hranicích legitimity tohoto vytěsnění? Proč není veřejný prostor schopen tyto hranice střežit spravedlivě a odsouvá za ně i ideje, které, podle mnohých příslušníků středních vrstev (včetně mě) legitimní jsou? Tedy ideje hlásající, že evropské státy a územní celky si mohou o svém údělu rozhodovat samy, či ideje říkající, že Izrael ctí důstojnost člověka a že má právo se bránit proti smršti raket od těch, kteří chtějí Židy zahnat do moře. A některá témata čelí stigmatu vytěsnění tak dlouho, až u středních vrstev oporu nevyhnutelně ztrácí: např. ve Francii má střední vrstva pro obranné akce Izraele opravdu pramálo pochopení. A jak by nepochybně doplnil příslušník americké (republikánské) střední vrstvy: V Evropě je jeho souputník vyznávající kreacionismus (či neo-kreacionistickou teorii inteligentního designu) za extrémistu či pomýlence. Rozumějte mi dobře: nejsem kreacionista, můj názor (jakožto laika) na darwinismus je spíše nevyhraněný. Chci jen říci, že určí-li jistá elitářská skupina, kde jsou hranice legitimního veřejné diskursu, není žádného arbitra, který zajistí, aby za těmito hranicemi neskončila témata nejen pavědecká a extrémistická, ale rovněž témata pravdivá. Jednoduše, ve veřejném a mediálním diskursu jde o stejný princip jako v parlamentní demokracii, kdy není záruky, že demokratická většina rozhodne vždy správně, eticky a pravdivě. Rozdíl je jen v tom, že o legitimitě zde nerozhodují parlamentní volby, nýbrž sledovanost média, uznávanost vědeckého ústavu či prestiž univerzity.

Ideologická propaganda tedy působí nejen ve své zjevné (komunistické či fašistické) formě, ale plíživě a rafinovaně ovlivňuje celou demokratickou scénu a lidstvo vůbec. Nepovažuji se za příznivce konspiračních teorií (nevěřím ani v podíl tajných služeb na atentátech na WTO v roce 2001, ani v podíl ruských politických špiček na čečenských teroristických akcích), přesto mám za to, že historie sama je dostatečně výmluvná: jakých práv se dovolali evangelíci v středoevropské době temna? Jaký byl po staletí úděl Židů v rozvíjející se civilizaci Evropy? Jaký byl úděl nikomu neubližujících homosexuálů napříč věky a kulturami? Kolik iracionálních aspektů má česká nedůvěra vůči křesťanství? Jak často získávají reformní hnutí v církvi punc sekty a evokují asociace se Svědky Jehovovy či - ve Francii a Německu - asociace se scientology, na což doplácejí i evangelikální křesťané? A z oblasti náboženství zmíním i opakovaně vysílané televizní reportáže z charismatických (emocionálně se projevujících) bohoslužeb v Evropě, které mají diváka přesvědčit o jejich fanatismu, zatímco podobně entuziastické církve africké jsou vnímány evropskými médii za legitimní, neboť temperament a specifické reálie jaksi ospravedlňují jejich entuziasmus. Málokoho už zajímá, že mezi těmito charismaticko-letničními církvemi v Evropě a v Africe existuje ideové (a často i instituční) propojení. A pokud jde o evangelikály, mezi něž patří i americký ex-prezident Bush, jsou tito v Evropě označováni pejorativně za fundamentalisty. Ne tak mezi středními městskými voliči amerického Středozápadu, kam si standardní západní paradigma ještě cestu neprorazilo. Což dokládá, jak se dostal mimo veřejnou legitimní debatu i americký prezident – tedy de facto nevlivnější osoba světa.

Jakkoliv jsou příklady zmíněných témat, odlišné od tématu Klausova postoje, a jakkoliv by nositelé těchto idejí nemuseli spolu souhlasit ani v nejmenším, v „lisabonském“ světle opět dokládají, jak je celá tato problematika znepokojivá.

http://tombi21.blog.cz