Proseděla jsem několik dní (a nocí) nad rejstříkem, a když jsem u písmene T usoudila, že konec práce je nablízku, šla jsem se podívat na televizní noviny. A ejhle: na Slovensku přijali nový tiskový zákon. Co kdybych, pomyslela jsem si, solidarizovala se slovenskými kolegy a nechala pro jednou místo Posledního slova jen prázdný rámeček? Stav mé mysli po mnoha a mnoha hodinách hledání čísel a ověřování jmen by podobnému kroku odpovídal... Přece jen mi ale jakési stopy myšlenek zůstaly, i usoudila jsem, že je to pitomost: tady mě přece nikdo v psaní neomezuje, a mohu tedy solidaritu vyjádřit i běžným novinářským způsobem (nehledíc k tomu, že by asi Lidovky pro můj protest neměly pražádné pochopení).

Tak tedy: uzákonit povinné uveřejnění odpovědi na jakoukoli, tedy i pravdivou zprávu znamená dát v novinách prostor nejen kdejakému ničemovi, který se může cítit tím či oním dotčen, ale především zaplevelit média sebeprezentací kritizovaných politiků a různých podniků. Ti i oni tak získají takřka neomezený prostor k bezplatné reklamě! Chce-li se vláda předvádět v nejlepším světle, nechť si založí a prodává vládní noviny, tam si může polemizovat s jinými médii až do úmoru. Média však zásadně mají být od moci oddělena, aby si zachovala kritický odstup. Vím, že média tak či onak různé moci podléhají, ale jedno tím a druhé jiným způsobem - co neumožní kritizovat jeden vydavatel, nevadí jinému, svět není a nebude dokonalý.

Slovenský nový tiskový zákon je omezením svobody slova -a omezovat svobodu slova je a vždycky byla lumpárna, ať to dělal kdokoli a kdykoli. Za komunismu, v dobách Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jsme se dost nadiskutovali o tom, zda lze slovem spáchat trestný čin. Vím, že u nás existují paragrafy postihující šíření nenávisti, ale přiznám se, že je mi bližší přístup běžný v anglosaských zemích - se slovem se bojuje slovem a svoboda je nade vše.

Přiznávám se ovšem, že pociťuji určité uspokojení, je-li někdo potrestán za šíření postoje, který pokládám za ničemný, ale docela dobře si uvědomuji, že navlas stejné uspokojení, ba potěšení, pociťovali nepochybně nejen komunističtí cenzoři a jejich inspirátoři při potlačování pravdivých informací, ale všichni cenzoři a jejich inspirátoři, co jich v dějinách bylo. A tak se snažím svému (nekalému, poněvadž cenzorskému) uspokojení aspoň nedávat moc průchod.

Slovenská vláda ani parlamentní většina, jak vidno, můj názor nesdílejí, nekladou si zábrany, jaké se snažím si klást já. Nepochybně to souvisí s lítým bojem vládní koalice s opozicí: opozice - jasně a proklamovaně proevropská - přece prohlásila, že bude-li přijat takovýto tiskový zákon, oni na truc neodhlasují Lisabonskou smlouvu. Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku. Trucování ovšem docela jistě nevyřeší ani svobodu tisku, ani další sjednocování či nesjednocování Evropy - ostatně si myslím, že slovenský parlament nakonec Lisabonskou smlouvu schválí.

LN, 11.4.2008