Častým námětem úvah a diskusí bylo v minulém týdnu neporozumění politiků, v první řadě prezidenta republiky, ústavním principům a Ústavnímu soudu. Nebylo to poprvé, kdy se soudci ocitli pod palbou pro svoji údajnou tendenci příliš vstupovat na politické hřiště. Není vyloučeno ani to, že politici vědí, která bije, a pouze, jak je jejich zvykem, vedou nekončící slepý boj o teritorium, které považují za své a o které se rozhodně nechtějí s nikým dělit.

Co je však neméně zarážející a co bychom taktéž neměli přecházet, je právní zpustlost tuzemských médií. Namátkou vezměme do ruky týden staré čtvrteční, páteční a sobotní Lidové noviny.

V sobotu v nich podrobila Lenka Zlámalová křížovému výslechu místopředsedkyni Ústavního soudu Elišku Wagnerovou. Řeč byla nejen o nedávném zrušení škrtů ve stavebním spoření, ale i o předchozích politiky se dotýkajících kauz. Eliška Wagnerová přitom jasně říká: „Předmětem ústavního soudnictví je politikum, to je marná sláva. Lišíme se ve způsobu nahlížení na tu politickou materii. Zatímco v parlamentu se vyjednává kompromis, my musíme argumentovat, přičemž měřítkem pro nás je ústavní pořádek.“

Redaktorka Zlámalová, která má pověst sice jednostranné, ale vzdělané ekonomické analytičky, však na optiku Ústavou zaručených práv přistoupit nehodlá. A předmětem debaty činí otřepanou tezi o Ústavním soudu coby třetí parlamentní komoře, ptá se, zda Ústavní soud svými verdikty nezvyšuje chuť politiků si u něj stěžovat, zajímá ji, proč soudci ve svém rozhodování nezohledňují ekonomickou realitu. Tu mimochodem hrdě popisuje výlučně očima ratingových agentur. V závěru rozhovoru pak Wagnerovou bez skrupulí označuje za vůdkyni aktivistického křídla soudu.

O den dříve, v pátek, vyšel v Lidových novinách komentář externího spolupracovníka listu, Ondřeje Neffa. Ústavnímu soudu mimo jiné vyčítá, že neuznává možnost vyhlásit stav legislativní nouze, hrozí-li státu značné hospodářské škody. A rovnou dodává, že rozhodnutím soudu vznikla ve státním rozpočtu díra šesti miliard korun. Podle Ondřeje Neffa „Ústavní soud velmi zkomplikoval naši politickou praxi pro budoucnost“. Dá se prý totiž čekat, že potřeba stavu legislativní nouze se vyskytne i v příštích obdobích, a pak ta druhá, „prohrávající“ strana bude hned utíkat do Brna se stížností a Ústavní soud bude nutně brát v úvahu své opakované zpochybnění užití tohoto instrumentu.

Podobně argumentoval ve čtvrtečním vydání Lidových novin i Tomáš Němeček – a to je pro mne největší zklamání. Němeček je totiž vedle Petra Uhla z Práva jediným komentátorem, který se dlouhodobě a do hloubky zabývá právními aspekty života společnosti. Činil tak již kdysi v Respektu a v Hospodářských novinách a dnes v Lidovkách vede mimořádně užitečnou přílohu Právo a Justice. Němeček Ústavnímu soudu vyčetl, že přešel ekonomické důvody škrtů a že zasáhl do vládně-opozičních her o legislativní nouzi, která už byla v parlamentu využita či zneužita více než dvacetkrát. Navíc se Tomáš Němeček obává, že o nejčerstvější argumentaci Ústavního soudu se opřou podnikavci v solární energetice, jímž stát uvalil daň na pádivě rostoucí dotace.

Je prací pro Saturninovu Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru vyvrátit omyly českých žurnalistů. Za prvé, Ústavní soud rozhoduje jen o tom, co je k němu podáno, sám o své vůli do hry vstupovat nemůže. Zákony nepřijímá ani neopravuje, jedině je může rušit.

Za druhé, stav legislativní nouze se prostě musí pohybovat ve vytyčených mantinelech. Jiná věc je, jestli si na jejich překročení někdo stěžuje. Jak se říká, kde není žalobce, není ani soudce. Zkrátka když panuje konsensus mezi koalicí a opozicí, nemůže Ústavní soud legislativní nouzi napadnout, byť by třeba stokrát chtěl. Potíž je ale v tom, že stav legislativní nouze bývá stále více používán jako palice vlády na opozici, která jinak - očima koaličních ministrů a poslanců - ve Sněmovně toliko zdržuje.

Za třetí, není úplně pravda, že poslední dobou Ústavní soud tančí, jak sociální demokracie píská. Vzpomeňme například na zrušení předčasných parlamentních voleb v roce 2009 nebo na rozhodnutí týkající se zdravotnických poplatků. Navíc, až bude v opozici pravice, bude nejspíš Ústavní soud zase častěji řešit její stížnosti.

Za čtvrté, Česká republika není zemí klanějící se precedentním soudním výrokům. Nadto nelze přes mnohé podobnosti přehlédnout také odlišnosti v případech „stavební spoření“ a „solární byznys“.

Tak by šlo pokračovat dál. Co mne však trápí nejvíc je, že snadněji nalezneme jehlu v kupce sena než českého novináře s právním či politologickým vzděláním, tedy takového, který by uvažoval v širším kontextu a nenaskakoval jen na černo-bílou argumentaci politiků či na oblíbené žonglování ekonomů s ratingy, investicemi, dluhy a zisky.

Vytrácí se nám ve společnosti i ve veřejné debatě smysl pro spravedlnost a férovou hru. Místo toho se prosazuje názor, že vítěz bere vše a většina má vždy pravdu. Jenže takto by pomyslní hlídací psi demokracie uvažovat neměli. Možná by to pro začátek chtělo víc číst, přemýšlet a cestovat do civilizované ciziny. Pak by snad zdejší žurnalisté zjistili, že existují i ústavní soudy s širšími pravomocemi a intenzivněji vstupující do politiky. Od toho ostatně jsou součástí ústavního systému brzd a protivah. A těm, co Ústavnímu soudu vytýkají, že zvyšuje nestabilitu a bere nám pověstný klid na práci, nezbývá než připomenout dávné lidové rčení: Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6