Jak se dalo čekat, s končícím mandátem Jiřího Janečka v čele České televize se začaly jako houby po dešti množit hodnotící komentáře jeho ředitelování. Mezi nejčastěji opakovanými kritickými tématy jsou poukazy na ekonomické fungování ČT, na význam sledovanosti pro veřejnoprávní televizi, a asi nejčastěji otázka podílu ČT na původní dramatické produkci, resp. úroveň té stávající produkce, jak ji sledujeme na obrazovce.

Tady je pro každého kritika živná půda, protože argumentovat nižší či vyšší kvalitou tvorby lze donekonečna, protože ještě nikdo nikdy nestanovil dokonalé kritérium, podle něhož se kvalita kulturního produktu dá měřit a posuzovat. Nejméně věrohodná je pak kritika, která se na adresu jedněch tvůrců line z úst druhých tvůrců, neboť za takovou „kritikou“ lze snadno vycítit konkurenční soutěžení o veřejnoprávní peníze. Ostatně především o ně šlo i v oné smutně proslulé televizní krizi před 11 lety.

Nicméně když vezmeme v potaz pouze ono ošemetné slovo „kvalita“, pak nejčastější chyby se dopouští ten, kdo se jí ohání, když srovnává nesrovnatelné. Porovnávat měřítky seriálů Jaroslava Dietla z let hluboké normalizace seriály dnešní nejde z řady důvodů. Před 30 lety čas plynul jiným tempem. Svá sdělení jsme si posílali doporučenou poštou, což trvalo v dobrém případě 2 dny. Dnes totéž e-mailem za pár sekund. Když jste si chtěli zavolat do Pardubic, čekali jste někdy i desítky minut na spojení přes meziměstskou ústřednu. Dnes mobilem ihned, téměř odkudkoliv na planetě. Po silnicích se ploužily osamělé škody stopětky a páteční pracovní doba pro většinu obyvatel končila obědem. Dnes se kolem nás řítí miliony aut s výkonem formule a také náš pracovní výkon se zmnohonásobil jak do času, tak do množství.

Srovnávat takové dvě epochy je nefér ještě z jiného důvodu. Za času Dietlových – pomineme-li scénáristické úlitby schvalovacím bohům v podobě budovatelských témat a soudruhování v každé druhé větě, byla dramatické tvorbě v televizi věnována neskonale větší porce času a úsilí. Každá hodinová inscenace se týden zkoušela, herci byli připraveni bezmála jak na divadle. Dnes herec dostane ráno, v lepším případě večer před natáčením, pár stránek z dalšího dílu nekonečné soap opery, netuší, jak se jeho postava vyvine dál, protože ještě nejsou ani napsány další díly, nemůže budovat žádnou dramatickou postavu s charakterem a vnitřní hloubkou, jen plyne po povrchu, a podle toho vypadá většinou i samotný výsledek. Totéž platí i pro dabing, jehož slavnou éru dnes oplakáváme. Za oněch časů se film daboval tři dny, někdy více, dabéři znali film do detailů, měli za sebou dramaturgickou explikaci, a pak mohlo vzniknout veledílo. Dnes dabér přijde ráno do studia, dostane scénář se zaškrtanými replikami, ty odříká velmi často sám, bez kontaktu s dalšími postavami, a střihač to pak nějak slepí dohromady. Porovnávat výsledky prostě nelze.

A to pomíjíme i takové „drobnosti“, jako je fakt, že i éra velkých hereckých titánů je zřejmě minulostí. Dnešní Komisařka Lescautová jistě není Gabinův Komisař Maigret. Stejně jako dnešní české herečky střední generace většinou nedosahují monumentálních výšin hereckého umění takové Dany Medřické. V minulosti se totiž také věnoval jiný čas herecké přípravě. Dnešní školství, a nejen to umělecké, někdy trpí jistou uspěchaností a povrchností, a na výsledku to nemůže nebýt znát.

Absolvent DAMU z časů před 30 lety zpravidla nastoupil do oblastního divadla, kde se dostal k takovým příležitostem, jako je Hamlet, Cyrano či Richard III. Teprve tato „škola“ ukázala, co v herci skutečně je. Dnes čerstvý absolvent umělecké školy peláší do televize, dabingu a agentur, aniž načerpal to podstatné, co pro herectví, ale nejen pro ně, je určující: totiž autentickou lidskou zkušenost. I proto dnes nelze porovnávat mimořádná díla televizní dramatiky od 60. do konce 80.let. Vytvářeli je jinak připravení tvůrci, v jiném tempu a atmosféře, a také často s jinou motivací – chtěli vyjádřit názor, postoj, estetiku. Dnes jde dost často hlavně o honorář. Vinit z toho jednoho televizního ředitele, není fér.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6