26.5.2017 | Svátek má Filip






MÉDIA: Na rande s rukavicí

11.5.2017

Jsou věci, na kterých se shodne celé lidstvo (tedy až na jistou minoritu). A protože hluboké moudrosti jsou většinou uschovány v humoru, existuje jeden starý vtip: „Dotaz: Jsou dámské kalhotky tou nejdůležitější věcí na světě? Odpověď: Nejsou, ale mají k ní zatraceně blízko!“ V tom se shodnou skoro všichni. Muži i ženy.

Co se však týče mužů, mají k té nejdůležitější věci na světě poněkud ambivalentní vztah. Jsou tou „věcí“, tedy tím „orgánem“ fascinováni, ale zároveň se jej poněkud děsí a pokud v našem regionu nejsou Ostraváky anebo Slováky, ani jej nikterak veřejně nepoužívají. Ony dvě prvně jmenované skupiny, které používají slovo „piča“ v každé druhé větě, pak doplňují Španělé, tedy lépe řečeno Madrileňos, tedy „Středošpanělé“, kteří zase milují slovo „koňo“! To je to samé slovo, jaké používají Ostravaci, a v běžné řeči nahrazuje třeba naše „vole“ anebo německé „Scheisse“.

Ale jinak, pokud jsem se rozhlížel po světě, sbíral zkušenosti a koukal na naučné a jiné filmy, muži se řečem o dámském přirození vyhýbají. Zvláště ve společnosti žen. A dá se říci, že před tím dokonce zděšeně prchají. I když jen zaslechnou, že něco je „ženská záležitost“. Slečna Fran Fine ze seriálu „Chůva k pohledání“ dokonce tvrdí, že k nejlepšímu a nejrychlejšímu startu vozidel formule 1 by bylo vhodné, kdyby se z reproduktoru ozvalo: „To je ženská záležitost.“ Všichni chlapi by byli okamžitě pryč.

Přes bláboly feministek, genderistek a vyznavačů LGBT, kteří na údajných vysokých školách blouzní o jedenácti druzích pohlaví a chtěli by, aby lidi mohli chodit na záchodky a do sprch, jak je napadne či jak se za co či za koho prohlásí, většina normálních mužů má před ženami ostych. V bujarém mládí či sklerotickém stáří sice rádi vypráví lascivní vtipy, ale slova menstruace, výtoky, bičenka poševní a podobně je uvádějí do zmatku a děsu.

Každý normální chlap, už jako malý chlapeček, hledí na ženu jako na zázrak přírody, na něco, co je hodno obdivu a zbožňování, byť se to v páté třídě projevuje taháním za culíky nebo za cop.

To, co je na oněch tajemných tvorech fascinuje, jsou nejen jejich pomalu se v průběhu školní docházky objevující obliny vepředu i vzadu, ale jejich ženské tajemství. Už malinká žena je prostě jiná a už malinký chlapeček to ví. I kdyby byla jeho matka třikrát vystudovaná genderistka a tzv. „levicová liberálka“. Chlapeček a pak jinoch touží dotýkat se žen, hladit je a tak nějak vůbec. Ale takové ty tělesné problémy, o kterých si holčičky a ženy mezi sebou šeptají, jej nejen nezajímají, ony jej děsí. A považuje je za nechutné a vlastně jako že by neměly být. Ty projevy! Zamilovaní muži jakéhokoli věku nechtějí nic vědět o gynekologických problémech žen, od toho civilizace zařídila gynekologii. My chlapi nic takového nepotřebujeme. My o té věci tam pod těma kalhotkama jako malí kluci nejdřív jen něco idealisticky tušíme a sníme, ale když nám „to“ naservírují necitliví pedagogové na příšerných, antisexuálních obrázcích v učebnicích, tak nás to ruší a vykolejuje.

My chceme mít nějaké ideály! Těšíme se, coby kluci, až nám dívka dovolí, aby ruka šátrala, zabloudila pod tričko. A je nám fuk a nechceme vědět, zda a jak se holky na takovou eventualitu připravují, jak se radí, jakou si vzít podprsenku, aby sice poněkud bránila, ale úplně nezabránila. Nehledě na to, aby se přitom neutrhlo ramínko! To, kdyby na to máma přišla, ta by řvala!

Ne, my chceme být klamáni a nepřejeme si informace o holčičích problémech s tou věcí, tam pod kalhotkama. Protože ta, kterou prvně nešikovně líbáme (povídejte mi o prvním polibku dvou mladých brýláčů!) a lovíme pod blůzkou, je přeci ONA! Naše princezna čistá a voňavá. Květ krásy a mírné cudnosti (tedy pokud to holka s těma drahotama nepřehání, že?!). A když už nakonec dojde k tomu, jak říkal Jiří Grossmann, že je „ruka v nohávě“, hledáme tam středobod našeho světa. A ne problémy. Neboť již v době komunismu jsme věděli, že gynekolog je potměšilý intelektuál, který hledá problémy v místě, kde náš pracující lid hledá jen radost a potěšení.

Nemyslím si, že je naše mládež zvrhlá a přesycená sexem. Jak do nás hučí kdejaký takzvaný „pamětník“. Ba spíše naopak. Okolnosti ji vedou směrem, který jsme neznali. A který ruší závoj tajemna. Pár hanbatých fotek jsme si kdysi prohlíželi za školou, zatímco dneska naše mládež, na internetu daleko zběhlejší než my, viděla už tolik „frnd“ a sexuálních poloh, že za našeho věku by z toho byl mírně rozhozen i zkušený gynekolog.

Ale ono se to nemá moc přehánět. V jednom americkém filmu byl přistižen mladý adolescent, jak si prohlíží hanbatý magazín, a to na stránce, kde byl barevný, širokoúhlý a detailní záběr té věci. No však víte. Otec zabavil časopis a po prozkoumání onoho záběru, když otočil stránkou časopisu nahoru a dolů, prohlásil: „ Mně to nejvíc ze všeho připomíná obrázek nějaké jihoamerické masožravé rostliny!“

Někdy je totiž informací až moc. Už dávno si lidé všimli, že dáma zahalená do průsvitného šifonu je daleko dráždivějším než nějaká taková rozcapená s kolenama od sebe.

A aby každý muž mohl toužit po ní, tedy Ní jako osobě a Ní jako „podkalhotkové“ té oné , musí mít a nutně potřebuje ideály.

Největším ničitelem mužských ideálů, a tím i „chuti“, jsou dneska reklamní spoty v televizi. Začalo to nenápadně vložkami s křidélky, které jsou tak úžasné, že je požadoval zakoupit od tatínka šestiletý chlapeček s odůvodněním, že v televizi říkali, že když je má ta paní, tak je lehké a báječné jezdit na kole, hrát volejbal a cvičit na bradlech. Což on moc neumí. A s „křidélky“ by to určitě šlo báááječně!

Na to, že červená je v reklamách modrá z estetických důvodů, si i mladí muži zvyknou. Ovšem aby nějaká dáma, „když má své dny“, neprotekla, takže prý musí spát zavěšená pod koleny na hrazdě hlavou dolů, pokud nemá vložky ABCD, to se těžko vysvětluje. O protečení každý ženatý muž ví, ale že by se přitom jeho žena usmívala a že by to byl bezva námět na ukázky v televizi, zvláště v reklamních přestávkách při fotbale anebo hokeji, o tom už není žádný chlap přesvědčen. Kurnik, co mu je do toho, když jeho mužstvo prohrává 2:1!

A že by většinu televizních divaček těchto sportů byly právě menstruující ženy, o tom bych si dovolil pochybovat. Jediné, co já vím přesně třeba o tamponech, které doporučuje ta gynekoložka, je, že vnučka naší kamarádky na otázku, jaké to je, když je používá, pravila, že má pocit, jako když „HO“ tam celou noc má.

A dáma, ukazující oběma rukama do svého klína a meldující o své „ vagíně“, o které neví, jestli tam má breberky anebo plísně, ale že na to má bezva prášky, ta mě bere. Co je komu do toho? Co to má co vykřikovat na lidi?

Růžová barva nějaké květinky pak varuje v jiné reklamně před jinými breberkami „v pochvě“ a jiná bojuje nějakým krémem proti plísni na tomtéž místě. A nejhorší je jedna, co zahradní hadicí takovým nic moc čůrkem stříká na jakousi ve vzduchu se vlnící příšernou potvoru s vlajícíma chlupama, co ji prý mívá v sobě. Když se „tam dole“ nastydne. A že ji musí splachovat. První otázka je: „A to ji splachuje zrovna tou hadicí? A jako že rovnou TAM?“

Podobných hrůz, které se podle televizní reklamy skrývají ve štěrbinkách našich žen, tam pod kalhotkami, je něurekom. Všude samá bakterie, bacil a píseň, o jiných fujtajblech ani nemluvě.

Pokud si pamatuji ze svého mládí, v období sbližování Jí a Jeho, existují různé stupně. Podle civilizačních tisíciletých zkušeností se říká prvnímu milostnému dobývání v USA „necking“, a platí u něj, že „se smí“ jen od pasu nahoru. Až pak následuje, pokud si to dobře pamatuji z přednášek na fakultě, „petting“, což znamená, že se může i dolů. Pod pás. To bývá z hlediska obou jednajících významný krok.

Jenže já se bojím, že tady vzniká hlavní malér. Představuji si toho mladého, roztouženého muže, jak je zvědavý, dychtivý a tak vůbec a už už to vypadá, že Ona mu to dovolí . Ale co teď? Sáhnout holou rukou do té hrůzy plné všelijakých nemocí, plísní, breberek a zákeřných bakterií a jiných fujtajblů, co tam podle reklamy ty holky mají, jak to pořád inzerují i na seriózních televizních programech? Měl by se anebo neměl mladý muž něčeho tak nebezpečného vůbec dotknout holou rukou? Neměly by holky mít vepředu na kalhotkách nápis BIOHAZARD, jak to bývá na dveřích tajných laboratoří v amerických napínácích? A kam se vydávají jen hrdinové bez bázně a hany, vybavení speciálním oblečkem? Nemělo by to platit i tady?

Nebude se dotyčný mladý muž domnívat, že tuto akci může podstoupit jen náležitě připraven? S rukama natřenýma až po ramena nějakým desinfekčním gelem na bázi Lyzolu? A na obou rukou gumové rukavice? A stačily by takové ty chirurgické, co je navléká v detektivkách „Kůstka“, dr. Temperance Brennanová, anebo některý sympatický patolog stahuje z rukou, když se předtím dotýkal mrtvol a jiných biologicky nebezpečných míst? Stačily by mládenci ty tenké chirurgické? Nebo by byly potřeba takové ty černé, tlustostěnné, co jsme mívali v provozu v chemičce? He?! Kdo mládenci poradí?

Milí reklamní pracovníci: Pokud se chceme jako národ nějak rozmnožovat a pokud si dámy chtějí užít sexu s živým chlapem a ne jen s vibrátorem, nekrmte nás hrůzami, co vše hrozného se může skrývat za dámskými kalhotkami. Až se chlapec ožení, on na to přijde. Ale proč ho plašíte k smrti předem?



Diskuse


J. Kyselková
22:14
11.5.2017

I. Lyčka
18:14
11.5.2017

A. Alda
14:06
11.5.2017

M. Moravcová
13:42
11.5.2017

J. Kanioková
16:07
11.5.2017

Ś. Svobodová
9:30
11.5.2017

M. Malovec
9:26
11.5.2017

V. Vlk
18:42
11.5.2017

D. Stirský
8:32
11.5.2017

P. Zinga
9:49
11.5.2017

D. Stirský
8:27
11.5.2017

K. Křivan
8:54
11.5.2017

R. Gramblička
10:25
11.5.2017

J. Kanioková
16:08
11.5.2017

J. Jelínek
8:09
11.5.2017

K. Křivan
8:56
11.5.2017

P. Burda
9:57
11.5.2017

R. Janda
7:22
11.5.2017

M. Moravcová
13:43
11.5.2017

J. Kanioková
16:10
11.5.2017

L. Machala
7:18
11.5.2017

R. Gramblička
7:31
11.5.2017

J. Mrázek
7:39
11.5.2017

V. Javora
8:09
11.5.2017

J. Hanke
12:35
11.5.2017

R. Szewczyk
1:24
11.5.2017

A. Alda
14:09
11.5.2017

P. Matustik
1:22
11.5.2017

J. Jurax
0:31
11.5.2017

P. Kolar
0:21
11.5.2017

V. Vlk
0:39
11.5.2017

P. Kolar
2:25
11.5.2017

J. Schwarz
10:42
11.5.2017

počet příspěvků: 36, poslední 11.5.2017 10:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.