Sloupky Ludvíka Vaculíka v Lidovkách čtu rád. Jsou totiž zajímavou a poučnou sondou do psychiky xenofobního geronta, který už dávno přestal rozumět světu kolem sebe. Zároveň jsou pro mne i zdrojem existenciální tísně – z dezintegrace toho kdysi tak bystrého literárního ducha totiž čtenáře až mrazí. "Proboha! Je možné, že takhle jednou dopadnu i já?! Je možné, že nedokážu včas rozpoznat, že už žiju jen z dávné minulosti a nemám co nového říct?" říkám si často sebezpytně nad Vaculíkovým štkaním, jak je doba prohnilá, zkažená a nemorální. Americké filmy jsou plné násilí, všude řádí zlodějské "svině" a – ženy si dnes dokonce vyholují podpaží a nohy! To by se v Batově škole práce v roce 1941 netrpělo! Nebo ty hnusné "reklamní tabule" kolem dálnic. To přece dřív nebývalo...

Nejnovějším důkazem o Vaculíkově totální ztrátě smyslu pro realitu je pro mne jeho obhajoba neobhajitelného – totiž jeho osobního selhání v cause Literárních novin. Soudný člověk by na jeho místě mlčel a styděl se. Ne tak Vaculík, který svou ostudu potřebuje okatě vystavit všem na odiv a pořádně se v ní "porochnit".

11. září jsem na Neviditelném psu zveřejnil analýzu příčin zrůdné mutace Literárek ve fanzin zelených levičáků. Vaculík pak v Lidových novinách napsal: "Jádrem článku je, jak Vaculík zfalšoval konkurz na šéfredaktora Literárních novin, aby se jím stal Jakub Patočka. Toto autor napsal už několikrát a já mu jeho omyl vysvětlil. On to zřejmě nevzal na vědomí, není to tedy omyl, nýbrž zlá vůle... Je ten muž takový hlupák? Ne: je to Ivan Brezina."

Patočku přivedl na jaře 1999 do Literárek právě Vaculík. V létě 1999 pak vydavatel listu uspořádal konkurz na nového šéfredaktora. Zúčastnil se ho i Patočkova, ale podle člena konkurzní komise Petra Daňka jeho přihláška formálně nevyhovovala. Asi proto se záhadně "ztratila", aby se pak po uzávěrce "objevila" v přepracované podobě ve Vaculíkově ruce. "Vaculík konkurz neustále zlehčoval," vzpomíná Petr Daněk. "Prý je to zbytečná formalita, protože šéfredaktorem bude přece stejně Patočka.". Jenže v konkurzu zvítězila poměrem hlasů 6:3 Lenka Jungmannová. Redakce pak svolala schůzi, na kterou někteří její příznivci nedostali pozvánky. A kdo že to na schůzi navrhl, aby se bez ohledu na výsledky konkurzu o šéfredaktorovi hlasovalo? Vaculík. Pošlapal tak základní principy demokratické volby a poslal Literárky na jejich dnešní neblahou trajektorii, ze které se už nejspíš nevzpamatují.

Pamětníky událostí jsem v roce 2000 obešel a na základě jejich výpovědí popsal, co se stalo. Můj text autorizovali např. členové konkurzní komise Barbora Osvaldová, Petr Daněk a Vladimír Pistorius. Že by se snad všichni mýlili? Nebo se spíš dnes Vaculík snaží obhájit neobhajitelné? Ale tak trochu to vlastně chápu – pro historii už navždy zůstane "mužem, který zničil Literárky tím, že je předal extrémistům".

Příznačné je, že s obsahem mého článku věcně nijak nepolemizuje. Prostě mně nazve hlupákem. Je ten muž intrikán, demagog a podvodník? Ne: je to Ludvík Vaculík.

(Psáno pro Lidové noviny a Neviditelného psa)