Německá automobilka Mercedes testovala (v záři reflektorů a médií nejen německých) nový typ vozu Mercedes řady C. Událost byla sledována tiskem a dalšími médii, a to i českými, za všechny viz např. článek Je to nějaká pomsta? Michael Schumacher při testu auta skoro přejel Václava Klause!, článek Schumacher při testech mercedesu málem srazil "Václava Klause, dále např. Šokující reklama se Schumacherem: Přejeď si svého Klause! nebo Václav Klaus vs. Michael Schumacher a desítky dalších.

Uvedená příhoda, pro někoho odsouzeníhodná (příznivci Václava Klause) a pro někoho úsměvná (jeho odpůrci), je přitom zajímavá hned z několika aspektů. Prvním je vhodnost takového reklamního řešení, kdy je státník jedné země v podobě figuríny karikován nebo (pro ty, jimž celá věc jako "karikatura svého druhu" nepřijde) minimálně využit či reklamně zneužit soukromou společností. Druhou je vícerozměr tohoto "nevinného a v podstatě legračního eventu", pokud k takovému zneužití dojde ve vztahu ke státníkovi, exprezidentovi (a víme, že v diplomatickém protokolu platí "jednou prezident, navždy prezident", i když jde o exprezidenta) cizí země. Další rozměr dává uvedené propagační akci skutečnost, že se jedná o soukromou společnost celonárodního významu, tedy nikoliv zanedbatelnou, ale takovou, která je jedním ze základních vývozních značek celého Německa, jeho symbolem. Toho Německa, které je strůjcem a vůdcem celoevropské integrace a sjednocujícím hybatelem a tvůrcem jednotné evropské myšlenky. Toho Německa a té EU, jejímž nejhlasitějším kritikem vždy byl právě bývalý český prezident Václav Klaus. Aniž by byl člověk jakkoliv paranoidní, je-li mu přes patnáct, ví, že na tomto světě se nic neděje náhodně, čímž nemám na mysli jakoukoliv osudovost, ale naopak to, že všechny děje konají nějací konkrétní lidé z masa a kostí, a to s nějakým konkrétním záměrem. Metod, jak budovat o určité osobě negativní mínění, je v politickém marketingu hodně, jednou z nich je určitě bagatelizace takové osoby v duchu podobném tomuto případu.

Osoba, která je tomuto vystavena, se přitom nemůže jakkoliv bránit: mlčí-li, je za vysmívaného hlupáka, který jen nečinně přihlíží, jak se množí sdílení její denunciace na sociálních sítích, které dnes nahrazují veřejné mínění (schválně píši "nahrazují veřejné mínění", protože si nechci ani na vteřinu představit, že by je byť jen z části reprezentovaly, neboť pak by to s inteligencí – nejen našeho - národa nebylo nejveselejší). Pokud se pak takto dotčená osoba takové zdánlivě nevinné karikatuře brání, řekne se "potrefená husa zakejhala", popř. že celou záležitost neúměrně zveličuje, a je hotovo. Nechci klást vinu jen českým příslovím (nebo např. Bibli, která mě v této souvislosti musela nevyhnutelně napadnout), ale jak přísloví obecně jako literární útvar svého druhu, tak Bible jako "kniha knih" jsou úžasným příkladem studnice, do níž se po staletí sypala jednotlivá často ad hoc vytvořená moudra a pravdy, a to poněkud (ne-li naprosto) bez rozmyslu, pročež jsou oba tyto literární útvary směsicí vzájemně si protiřečících výroků, v nichž si každý, kdo hledá, přirozeně najde, co chce, a aby tomu věřil, postačí jediné: nevnímat, že o pár stránek dále nebo dokonce na téže straně textu najde něco úplně protichůdného. O českých příslovích by se dalo pojednat jistě v samotném článku, vedle nepříliš šťastného přísloví "potrefená husa vždycky zakejhá", které má sice v některých případech vypovídací hodnotu, ale v mnoha jiných umožňuje "být zneužito" a aplikováno na případy, kam se vůbec nehodí a má v nich potenciál předem odzbrojit člověka, který se spravedlivě domáhá např. zjednání nápravy za denunciaci své osoby, jde např. o přísloví "na každém šprochu pravdy trochu", jehož děsivost si uvědomili minimálně všichni, kdo si ráno otevřeli noviny a četli tam o sobě nějakou zjevnou lež, nepravdu či posunutí pravdy někam o milimetr, až několik metrů mimo skutečnost. Pokud totiž zítra ráno přinese deník XY titulek s názvem např. "Doznání: Karel Gott je homosexuál", slušný člověk s IQ vyšším než 90 se tomu zasměje. Bude však existovat minimálně určité procento lidí, kteří začnou říkat: "A víš, že mě vždycky připadal divnej, tak dlouho nebyl ženatej, na tom něco bude." O procentu těchto lidí bych v rámci duševní hygieny nechtěl raději spekulovat.

Vraťme se však od přísloví k Mercedesu. Bylo by zajímavé se zeptat mluvčího automobilky, proč jako figurínu chodce, proti němuž najíždí německý automobil, použila právě postavu českého exprezidenta, když nebývá zvykem využívat při těchto příležitostech figurín žádných známých osob, nadto pak cizích státních příslušníků, nadto veřejně činných, nadto pak těch, již byli prezidentem cizí suverénního země. Jako novinář bych se na to německé automobilky ptal. Zda tak někdo učinil, nevím, moc by mě zajímalo, co by odpověděli. Patrně by se mluvčí pousmál a řekl by, že šlo o něco jako "oživení" nebo že je podoba figuríny s českým exprezidentem čistě náhodná. Dobrá. Pokud chce však německá automobilka nebo jakákoliv jiná německá firma používat k oživení české exprezidenty, nepřijde mi to jako nejvhodnější. Při takového logice se může za chvíli objevit v reklamě na míče Adolfa Dasslera (Adidas) nebo jeho bratra Rudolfa Dasslera (Puma) objevit třeba hlava nějakého jiného českého státníka, se kterou si budou kopat na tréninku němečtí fotbalisté. (Firmy jsem si vzal jen jako příklad a kdo tvrdí, že ne, tak je potrefená husa nebo její sympatizant, že.)

Není také náhodou, že Václav Klaus byl již podobně (a to ještě více) denunciován v době, kdy odmítal podpis Lisabonské smlouvy. V tomto období nechala dokonce francouzská veřejnoprávní televize vyrobit Klausova "gumáka"(?!?), kterého jiný gumák v podobě tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho mlátil po hlavě baseballovou pálkou za to, že nechce podepsat profrancouzský a proněmecký "Lisabon". Česká televize o tom tehdy přinesla krátkou reportáž dokonce v hlavním vysílacím čase (v Událostech), a to s vyzněním "Podívejte se, jakou máme díky Klusovi pověst na Západě, tedy v EU", namísto toho, aby reportáž podala jako nehoráznost z francouzské strany. Očekával bych, že si podobné věci zaslouží diplomatickou pozornost. Pokud snad nyní někomu přijde, že přeháním, ať si zkusí představit tutéž situaci opačně: např. že gumová figurína českého prezidenta Miloše Zemana mlátí v televizním pořadu na ČT před Událostmi gumovou figurínu Angely Merkelové se slovy "Ty hlavo hloupá německá natvrdlá, proč tak škodíš českému národu" (a následuje rána baseballovou pálkou do hlavy Merkelové, která vezme jednu o zeď). Nebo ještě jinak a přitom stejně. Jak by asi reagovala německá média a možná i diplomacie na ruskou reklamu, při které je figurínou, představující chodce, na kterém zkouší brzdnou dráhu nový vůz Volha, německá kancléřka. Brali by to jako legraci?

Podobné je to se sportem. Před utkáním Bayern Mnichov s Viktorií Plzeň v základní skupině Ligy mistrů 2013 "šturmovala" bavorská média svoje hochy slovy "Čeští balíci dostanou nakládačku" apod. Představme si to opět naopak, že by přijížděli Němci (nyní pro tento příklad pomíjím národnostní složení jak německé reprezentace, tak Bayernu Mnichov, kde je Němců menšina) k nám a česká média by psala výroky typu "Skopový hlavy dostanou bůra" apod. To, co Němci nebo Francouzi považují v tomto ohledu ještě za etické, nám již přijde daleko za hranou. Osobně mě to až zas tak nepřekvapuje, o morálce Němců anebo Francouzů již asi také nikdo nějaké zvláštní iluze nemá, to jen česká média v čele s veřejnoprávní televizí se zde posledních čtyřiadvacet let snažila vytvořit dojem, že "oni jsou lepší a morálnější a my se od nich učíme". Činili tak nezřídka titíž lidé, kteří totéž provozovali s míněním občanů v letech 1948-1989 v podobě rektálního horolezectví tehdejšímu Sovětskému svazu. Všichni redaktoři veřejnoprávní televize nejsou stejní, to ne, ale mají jednotné vedení, takže stejný je výstup jejich práce a ten stále surfuje na primitivním národně sebemrskačském argumentu o přízemním čecháčkovství a na (jeho prostřednictvím) záměrném a opakovaném podceňování našeho národního sebevědomí – že se jim to přes letitou mediální masáž naštěstí příliš nedaří, to by bylo na jinou debatu.

A co říci na závěr? Napadá mě tento obraz: český traktor Zetor na rozbahněném moravském poli zkouší brzdnou dráhu na gumových panácích Angely Merkelové a Francoise Hollanda. Každý by si také řekl: to je škoda, to bylo o fous, měl to do nich napálit, ha ha ha.

Ale není to primitivní? Je to vůbec k něčemu?

Jedna pozitivní zpráva pro nás zde však je. Pokud mají Němci a Francouzi potřebu zdvihat si na nás sebevědomí takovýmto způsobem, tak to s tím naším ještě není zdaleka tak strašné.

Autor je ředitel Ústavu práva a právní vědy