aneb Kdy je lež ctností

V pondělí 8. listopadu přinesla většina sdělovacích prostředků pro ně zřejmě mimořádně důležitou zprávu: Česká republika se zařadila po bok Španělsku a Francii. Zmínil ji totiž sám papež Benedikt XVI., když během svého letu do španělského Santiaga odpovídal na dotazy, jež mu z novinářského plena vybral jeho tiskový mluvčí Federico Lombardi. Měl přitom pronést větu: "Víru je třeba obnovit, aby čelila hrozbě světskosti, která existuje ve Francii a v České republice, a také ve Španělsku, což je země, v níž je víra doma, kde se uskutečnilo znovuzrození katolicismu ztělesněné svatým Ignácem (z Loyoly) a dalšími postavami." (LN 6. 11.) Když se o naší zemičce zmíní někdo známý a důležitý, neprojde to zřejmě u nás bez pozornosti a s jistým pocitem zadostiučinění, podobně jako v severočeské vísce, kde obecní kronikář roku 1903 hrdě zapsal zprávu o balíku došlém až z Austrálie: "Zásilka tato jest dokladem, že se o našem Liptákově v cizině ví."

Tón pontifikovy zmínky však nebyl vnímán jako přátelský a následovala krátká sprška nevlídných komentářů, přestože vlastně nebylo nač si stěžovat. Řada Čechů se chlubí tím, že jsme údajně nejateističtější zemí Evropy, a je na to hrda, byť by to byla hrdost mužika na slámu v dřevákách. Z jejich pohledu by to měla být vlastně pochvala a uznání jimi dobře odvedené práce. Naneštěstí jsou citovaná slova ukázkou, co dokáže s veřejným míněním udělat věta ani ne vytržená z kontextu, nýbrž taková, jež nebyla nikdy vyslovena. Co tedy papež na palubě letounu skutečně vyslovil?

"[Středem nového myšlení] je západní svět se svým centralismem, laicitou a kontinuitou víry, jež musí hledat způsob, jak se obnovit, aby byla vírou dneška a odpovídala na výzvu laicity. Na Západě mají všechny důležité země svůj způsob prožívání tohoto problému: vezměme v úvahu například návštěvy ve Francii, České republice, Velké Británii, kde je tenýž problém všudypřítomný způsobem zcela zvláštním pro každý národ a jeho dějiny, což se v podstatě vztahuje také na Španělsko. Španělsko bylo vždycky "přirozenou" zemí víry, víra je zde původní. Pomysleme jen, že znovuzrození katolicismu v novověku nastalo především díky Španělsku, postavy jako svatý Ignác z Loyoly, svatá Terezie z Avily a svatý Jan od Kříže byly těmi, které katolicismus skutečně obnovily, zformovaly podobu a rysy moderního katolicismu. Je však stejně tak pravdou, že se ve Španělsku rozvinula také laicita, antiklerikalismus, silný a agresivní sekularismus, jak jsme viděli ve 30. letech. A tento spor, toto střetnutí mezi vírou a moderností, z obou stran velmi vášnivé, povstalo v dnešním Španělsku opět. A proto pro budoucnost víry a setkání - nikoli střetnutí, nýbrž setkání - mezi vírou a laickostí má ústřední postavení právě španělská kultura."

Přesné znění si může každý ověřit na úředních webových stránkách Svatého Otce, a to v angličtině, italštině, španělštině a francouzštině. Doporučuji vaší pozornosti především ona dvě klíčová místa: "challenge of laicity" a "not conflict, but the encounter of faith and laicity". Skutečně je "hrozba" nejpřesnějším či jednoznačným překladem anglického slova challenge, italského sfida, francouzského défi a španělského desafío? Nejsem překladatelem profesionálem, ale troufám si tvrdit, že není, zvláště s ohledem na dodatek o "setkání, nikoli konfliktu".

Co tedy můžeme po přečtení skutečných papežových slov konstatovat? Zařadil nás mezi důležité země Západu, kde se střetává víra a sekulární myšlení, s nímž by prvně jmenovaná měla držet krok, měla by se neustále občerstvovat, aby byla laicismu důstojným soupeřem a dokázala odpovídat na jeho výzvy. Je to otázka aktuální v mnoha zemích, naše se do výčtu dostala jen náhodou proto, že zde loni papež byl (chtěl bych mít jeho paměť, až mi bude třiaosmdesát - já si leckdy nevzpomínám, kde jsem byl minulý týden). Kdyby navštívil místo nás třeba Maďarsko, mohlo si užít pět vteřin slávy ono. Na jeho slovech není nic zlého, kvůli čemu by se musel kdokoli hněvat, jsou koneckonců určena nám, věřícím. Bylo tedy nutno je kapánek pozměnit, něco ubrat, něco přidat… dát jim nakonec úplně jiné znění a jiný smysl.

Kdo byl oním demiurgem, komolícím jasné a nekonfliktní poselství až málem k nepoznání? Sledoval jsem stopu až k anonymnímu redaktorovi veřejnoprávní České tiskové kanceláře. Tisková zpráva vydaná 7. 11. ukazuje, kdo přišel jako první se slovem "hrozba": ""Víru je třeba obnovit, aby čelila hrozbě světskosti, která existuje ve Francii a v České republice, a také ve Španělsku, což je země, v níž je víra doma, kde se uskutečnilo znovuzrození katolicismu," řekl také papež před novináři. Vyzval přitom k tomu, aby si víra a světskost vycházely vstříc a vyhýbaly se konfrontaci." Z této agenturní zprávy vycházeli ostatní novináři, někteří ji převzali prakticky hotovou, jiní ji upravovali, doplňovali a vylepšovali. Ne vždy ku prospěchu, takže konečný výsledek působil občas dojmem, jako když si malé děti hrají na tichou poštu.

Bohužel, ČTK zdroj pokrouceného výroku neuvedla a vypátrat se mi ho nepodařilo. Lidové noviny napsaly, že papeže "cituje El País na svém webu". Webové stránky španělského deníku jsou velmi přehledné, přesto jsem tam žádnou zmínku nenašel, ať už jsem zadával do vyhledávače slova "Chequia", "checa", "Francia", "laicismo" a podobně. O papežových slovech tu ve spojitosti s Českou republikou nepadlo slůvko, soudruzi z El País byli dostatečně rozpáleni do běla jeho připomínkou, že ve 30. letech 20. století Španělsko zažilo agresivní sekularismus. Naše zem byla, jak se říká, pod jejich rozlišovací schopností. Moje pracovní hypothesa tedy zní, že do svého článku příslušný Lidový novinář plácnul pro větší zdání důvěryhodnosti jméno jediného španělského listu, který znal. Stopa tudy nevede.

Tak se nyní alespoň detailněji podívejme na recepci "události" v našem mediálním rybníčku. Oč méně invence projevovali zpravodajové v těle zprávy, už v samém jádru nikoli překroucené, nýbrž vysloveně nepravdivé, o to více popustili uzdu své obrazotvornosti při vymýšlení titulků. Bylo až neuvěřitelné, jak třeskuté nesmysly dokáže na základě dvou řádků vyplodit žurnalistická hlava. "Nebuďte jako Češi!", vymýšlí si srdnatě Ondřej Soukup (HN, 8. 11.) a hezky dává větu do uvozovek, aby vypadala jako Benediktova vlastní slova. "Ateismus v Česku je hrozbou i pro ostatní země, varoval papež", burcoval bezejmenný autor (LN 6. 11.) Na titulek "Bezbožníci! pokáral Čechy papež" na první straně pondělních Lidových novin (8. 11.) už bylo zapotřebí dvou hlav, Jarky Synáčové a Jany Sotonové. Vzpomněl jsem si na vtip o dvojici policistů, ale v tomto případě opravdu nevím, která z těch dvou umí vlastně číst. Lidovými novinami se nechala inspirovat i značka "pro" v Parlamentních listech: "Papež se zlobí: Víru je třeba obnovit, Češi jsou bezbožníci."

Jak přišli jmenovaní na to, že je podle papeže český atheismus hrozbou pro okolí? Že šlo o pokárání? Že se papež zlobí? A kde se - k čertu - vzali ti bezbožníci? Jednoduše byli vycucáni z prstu. Lživý a řvavý titulek, to je metoda, kterou bychom čekali v Blesku a ne v novinách, jež by si rády připjaly visačku kvality. To platí především o Lidových novinách, které se rozhodly udělat z výmyslu pořádně nafouklého sólokapra. Je vidět, že se náš Lidový blesk zatím ještě stydí dát na titulní stranu výkřik typu "Pomeje: Iveto, jsi coura!", ale co se týče církve, jdou všechny ohledy stranou už dnes. O nějaké nestrannosti nelze vůbec mluvit. Přečtěte si výplod vedoucího zahraniční rubriky listu Luboše Středoevropana Palaty:

"Co se stane, když Češi nebudou věřit v Boha - Na jídelním stole dvě lahve vína, jedna skoro vypitá. U lahve leží Lidové noviny. Farář sedí u stolu s opírá se mírně opile o dlaň. S prázdným výrazem zírá na dveře. Ťukání.
Farář: Dále
Hospodyně: Dejž to Pán Bůh, pane faráři. Co to vidím? Stalo se něco?
Farář: My jste to nečetla, paní Housková? To je konec.
Hospodyně: To myslíte o Jeho svátosti?
Farář: Jo, starej nás hodil do jednoho pytle se Španěly. Úplně nejhorší na světě. Samej ateista. Chápete to paní Housková, to je konec. Jakoby nestačilo, že jsme misijní území. Jak někde v Africe.
Hospodyně: Ale on to pan papež určitě nemyslel zle. To on vás chtěl jen povzbudit k většímu úsilí.
Farář: Houby povzbudit. Prostě neplníme plán, to je celý. Proč myslíte, že Vlk už není v úřadu. Že byl starý? To víte že ne, neplnil plán. Nejsou věřící, nejsou prémie a šéf pobočky letí.
Hospodyně: Však ono nebude tak zle. Já tuhle slyšela mladýho Šnebergra, jak před školou říká: "Bože prosím, ať je ta úča marod".
Farář: Jo, furt se modlej, ale do kostela nepáchnou. Tak leda na nějakej koncert. V něco prej věřej, ale Bůh ví v co. Jak tady říká ten Halík, "něcismus". Ale jak máme vysvětlit Vatikánu? Ten pošle ty svý formuláře, věří nevěří, chodí do kostela, nechodí, pokřtěný, nepokřtěný a šmitec. A bude hůř.

Toto svěží dílko dramatického genia odkojeného předlistopadovým Dikobrazem, z něhož jsme přinesli sice krátkou, avšak jistě výmluvnou ukázku (včetně autorských překlepů a pravopisných chyb), končí naštěstí optimisticky:

Farář: V neděli tu máme nějaký týmbilding, kde nám budou říkat, jak udělat nějaký profil na facebooku. Víte, co je to facebook paní Housková?
Hospodyně: Bože chraň, to víte, že ne pane faráři.
Farář: Já taky nevěděl, ale teď z Vatikánu přišlo, že podle Výzkumného misijního ústavu je to nejlepší místo na lovení dušiček. Tak uvidíme. Lepší, než v tý zimě vymýšlet pro prázdný kostel pořád nějaká kázání. No a k té svíčkové mi vezměte ještě ty italské klobásky, ať máme co k tomu vínu přikusovat...."

Nu co říkáte, není to na Nobelovu cenu za literaturu? Možná ano. Jenže novinařina není jen tak nějaká literatura, nelze si příliš vymýšlet. Podaří se někdy vychovat z nadaného dramatika Palaty alespoň průměrně funkčního nezávislého hlídacího psa demokracie? Asi ne, tomu předvedené vlohy nenasvědčují. Maně si člověk vzpomene na slova Voltairova v dopise příteli Nicolasi Thieriotovi roku 1736: "Lež jen tehdy je neřestí, směřuje-li k něčemu zlému, je však velikou ctností, působí-li se jí něco dobrého. Buďte tedy ctnostnější, než kdy jindy. Je třeba lhát jako ďábel, nikoliv ostýchavě a jen občas, ale hezky odvážně a pořád. Lžete tedy , přátelé, lžete, někdy vám to vynahradím." Proč ale to okaté a věru až trapné nutkání Lidového blesku lhát o papeži? Nemá přece žádné divize a vede miniaturní státeček o rozloze necelého půl hektaru. Přesto jej časopis Forbes, naprosto sekulární obchodní periodikum, zařadil na páté místo v žebříčku nejmocnějších lidí světa. Předběhli jej čínský president Chu Ťin-tchao, Obama, saudský král Abdullah a Putin, za jeho zády zůstaly lokální veličiny typu Merkelové, Camerona či Gándhíové a nepolitici Bernanke a Gates. Luboš Palata se letos bohužel v první desítce neumístil, snad proto ta hořkost zklamání a nutkavá potřeba pomočit ve Vatikánu rychle nějaký patník.

Vlna neustávajících polemických zpráv kolem osoby náměstka Kristova může být pro někoho též důkazem, že svá slova míří přesně a potrefené husy zlobně kejhají. V každém případě není Benedikt cílem sám o sobě, jeho prostřednictvím je bita církev. A proč se má stát lež zase jednou ctností? Na to dává odpověď jiný z klasiků francouzského myšlení, Hippolyt Taine v díle Les Origines de la France contemporaine - L'ancien régime: v předrevoluční Francii byl totiž atheismus opiem zhýralců. Pro požitkářské marnivce, jejichž jediným zaměstnáním se staly zábava a rozptýlení, se náboženství jevilo jako něco "nepřátelského smyslné rozkoši", bylo pro ně "obětním beránkem, kdo mu dá ránu, je v oblibě". Nepřipomíná vám to poměry dnes a tady? Neustále se dočítáme, že je u nás náboženství nepopulární. Je tomu bezesporu tak. Nicméně je i patrné, že se řada sdělovacích prostředků, včetně veřejnoprávních jako Česká tisková kancelář a Česká televize (Události 8. 11.), neštítí ani lží v usilovné snaze, aby se na stavu věci pokud možno nic nezměnilo, aby bylo nepopulární co nejdéle. Mne to neznepokojuje, vím, že to musí být. Ježíš řekl svým učedníkům: "Blahoslaveni, když vám pro mne zlořečiti budou, protivenství činiti a mluviti všechno zlé o vás, lhouce." Jsem tedy připraven, ostatně jsem své prožívání příslušnosti k církvi prohloubil právě v dobách, kdy byla nejen lehce nepopulární, ale i lehce pronásledovaná. Je mi však líto těch lidí, z nichž dělají naši mediální manipulátoři hlupáky. Ostudu si ne zcela vlastní vinou udělali hlavně ti, kteří se na požádání k věci vyjadřovali veřejně a ne "bez ztráty květinky". Jak jim asi je, když už ví, že naletěli na primitivní trik s fiktivním výrokem? Postiženými jsou však i pouzí čtenáři, kteří ještě bezelstně důveřují slovu psanému. To nelze brát na lehkou váhu. Zopakuji zde své "ceterum autem censeo": nedopřávejte si pocit škodolibé radosti, že noviny pořádně propraly ty protivné flanďáky. Už zítra mohou lhát o vás!

Je také zajímavé si všimnout, jakým papežovým výrokům věnují naše sdělovadla pozornost a jakým nikoli. Nebyla to jediná zmínka o ČR v jeho projevech z poslední doby. Tak třeba ve středu 10. 11. oslovil ve zvláštní audienci v bazilice sv. Petra velmi srdečně naše poutníky, a to dokonce svou svéráznou češtinou, u níž ceníme spíše dobromyslnou snahu než dokonalost provedení: "Uchovávám si milou a vděčnou vzpomínku na svou příjemnou cestu do vaší krásné země. Myslím zvlášť na vlídnou ochotu vážených představitelů veřejného života, na vřelé přijetí, kterého se mi dostalo od ctihodných bratří v biskupském úřadu, od kněží, zasvěcených osob i od všech věřících, kteří chtěli s nadšením vyjádřit svou víru kolem Petrova nástupce. Vnímal jsem rovněž pozornost, kterou mi věnovali i ti, kdo, byť vzdáleni od církve, hledají přesto skutečné duchovní lidské hodnoty, jichž chce být katolické společenství radostným svědkem."Žádné kárání, žádné výtky, jak to tam doma vedou. Anebo jeho dva měsíce stará slova, pronesená 16. 9. na tiskové konferenci cestou do Británie. Dostal otázku, zda nemá starosti o to, jak bude v zemi přijat. Ne, odpověděl, nebojím se. "Když jsem přišel do Francie, také se říkalo, že je to země se silnou protiklerikální tradicí a nedostatkem věřících. Když jsem přišel do České republiky, říkalo se, že je to nejméně nábožná země v Evropě a také nejvíce antiklerikální. Ano, ve všech zemích Západu, v každé svým vlastním způsobem, se vyskytují silné antiklerikální a anikatolické názory, ale také je v nich silná přítomnost víry. Setkal jsem se ve Francii i v České republice s vřelým přijetím od katolického společenství, i s velkou pozorností od hledajících agnostiků, kteří si přejí poznat a najít hodnoty, jež napomáhají pokroku humanity, a byli všímaví. Snad doufali, že ode mne něco takového uslyší." To je přece zcela jasně kladné hodnocení! Ale pozornost mu u nás nebyla věnována žádná. Proč? Asi proto, že ho nelze na žádný způsob překroutit, pozměnit, podvrhnout tak, abychom vykreslili kýženou podobu hněvivého starce, směšného karatele, pobouřeného naší pyšnou nevěrou, jenž se v Hitlerjugend naučil jenom nenávidět. Co se k tomuto účelu nedá použít, je pro valnou část novinářů bezcenné. Dobrá zpráva - žádná zpráva.

Věřím, že se bezejmenný zaměstnanec naší tiskové agentury dobře bavil, když sledoval, jakou bouři vyvolal jeho výmysl. Proč by si konec konců nezažertoval, legrace velká, nebezpečí postihu žádné. Není to poprvé, kdy si z nás naši dvorní dodavatelé informací vystřelili, ani podruhé (i tentokrát k nám přišla lež původně z ČTK). Nelze jim věřit ani zprávy o počasí. Stejně tak LN: naposled sice zveřejnily opravný komentář, ale na první straně byste ho nenašli a v internetovém vydání také ne.

Na závěr bych si dovolil, ač nežádán, dvě rady. Až za vámi přijdou od novin, z rozhlasu či televise, že "ten a ten řekl to a to a co si o tom myslíte?", pošlete je expres rovnou do háje. Vím, že je to těžké, říci "nevěřím vám", ale je to jednodušší, než se potom trápit pocitem, že jsem se nechal napálit a někomu uškodil. A novinářům, kteří si v podobných kouscích libují, radím, ať si napíší na papírek slova Miloše Zemana - nebudu je opakovat, dobře vědí která to jsou - a denně čtvrt hodinky meditují, jestli přece jenom neměl v něčem pravdu.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici