Titul Los Angeles Times donedávna platil za třetí nejdůležitější americké noviny po The New York Times a The Washington Post. Byl to také jediný titul z těch, které vycházely na západním pobřeží, jenž měl ambici být novinami celostátními. Založil je v roce 1886 generál Harrison Gray Otis a ještě v roce 1990 se jich prodalo 1,2 milionu exemplářů denně. Bohužel ale jen v prvním pololetí roku 2006 ztratil list osm procent čtenářů a jeho náklad klesl na 770 000 prodaných výtisků. Pochopitelně klesla tomuto deníku i cena akcií a v současné době se podle odborníků (Eva Schweizerová) pohybuje hodnota celého koncernu, do nějž patří ještě jiné tiskoviny a několik rádií, kolem hodnoty Times Mirror před šesti lety. Jde tedy o enormní propad, který vzbuzuje řadu zásadních otázek: Signalizuje úpadek Los Angeles Times předzvěst postupného konce všech velkých deníků, jak tvrdí sociolog Paul Nolte ze Svobodné univerzity v Berlíně? Může za tak prudký pokles nákladu rozšíření internetu, jak se domnívá třeba John Pomfret z Washington Postu? Je možné najít nějaký nekomerční systém financování tradičních novin, který by je zachránil, jak navrhuje Harry B. Chandler?

Krize dosáhla vrcholu na podzim roku 2006, kdy dostal výpověď Dean Baquet, ctižádostivý a energický šéfredaktor. Důvod výpovědi byl prostý. Šéfredaktor Baquet odmítl uposlechnout příkaz centrály Tribune Company v Chicagu, která před šesti lety koupila rozhodující část akcií od rodiny původních vlastníků a požadovala na šéfredaktorovi, aby snížil podstatně počet zaměstnanců, tedy de facto náklady. Při setkání šéfredaktorů v New Orleansu dokonce vyzval šéfredaktor veřejně ostatní šéfy novin k odporu. Jeden z jeho reportérů situaci komentoval slovy: „V tento moment jsme všichni traumatizováni, ale to nejhorší nás teprve čeká.“

Krize Los Angeles Times začala okamžitě poté, kdy rodina Chandlerů prodala celé vydavatelství Times Mirror Company. Chandlerovi patří mezi nejstarší a nejbohatší rodiny v Kalifornii, jde o oligarchy v pravém slova smyslu. Již jednou zmiňovaný generál Otis a jeho zeť Chandler (žil v letech 1864 až 1944) rozhodovali v Los Angeles o všem: kudy povede dálnice, kde bude stát radnice a kde nádraží. A protože měli nemovitosti v San Fernando Valley, rozhodli, že právě tam povede zavodňování z dalekých údolí, aby svá území proměnili v kvetoucí zahradu. Roman Polanski o tom natočil známý film Čínská čtvrt. Aby Los Angeles Times prosperovaly, koupili Otisovi a Chandlerovi všechny ostatní noviny v okolí a nechali je zaniknout.

Když Chandlerovi své mediální impérium v roce 2000 prodávali, dostali za něj 8,3 miliardy dolarů, k tomu ještě obdrželi akcie společnosti Tribune Company (kam patří Chicago Tribune) a dvě místa v dozorčí radě této společnosti. Tento krok byl označen za největší mediální fúzi v dějinách Spojených států amerických.

Německý týdeník Die Zeit, který situaci v novinách LA Times analyzoval, ovšem konstatoval, že se změnila v miliardový hrob. Místo aby po koupi nastalo synergické spojení sil mezi dvěma velkými novinami, došlo jen k intrikám. Management koncernu situaci nezvládl. Jenže protože předseda představenstva Tribune Company Dennis FitzSimons je povinen skládat účty akcionářům, a ne novinářům, byl nucen za dané situace propustit 300 z 1200 redaktorů listu, dvakrát vyměnil ředitele vydavatelství a také šéfredaktora Baqueta.

Válka mezi koncernem v Chicagu a redakcí v Los Angeles vyvrcholila v roce 2004, kdy redakce Los Angeles Times dostala pět Pulitzerových cen, což jsou nejvyšší americká novinářská ocenění, a z Chicaga místo gratulace přišlo jako odezva snížení rozpočtu pro příští rok. Došlo to tenkrát tak daleko, že levicové občanské sdružení Moveon.org sbíralo na podporu listu v Kalifornii podpisy. V roce 2005 se tehdejší šéfredaktor John Caroll sešel s majitelem nemovitostí a stavební firmy Elim Broadem, novým Chandlerem, který si dělá v Americe jméno jako filantrop. (Věnoval spousty peněz třeba Franku O. Gehrymu, který v Praze navrhl s Vladem Miluničem takzvaný Tančící dům, na projekt tamní koncertní haly.) Jednali spolu o možné koupi. Na stranu Broada se postavil ještě jeden místní milionář, Ron Burkle, a oba zatlačili na FitzSimonse přesvědčeni o tom, že jednotlivé noviny mají větší cenu než celé impérium. V současné době se proto uvažuje o různých prodejích. Buď se koncern zbaví všech menších titulů a rádií, nebo naopak prodá pouze Los Angeles Times, které by mohl někdo ze zmíněných pánů koupit. To jsou ale zatím jen spekulace. Jenom za Los Angeles Times by mohl koncern dostat dvě až tři miliardy dolarů. Zatím je jasné jen jedno: akcie Tribune Company nejsou kótované na burze.

Krize vedla k výměně veškerých důležitých postů ve vydavatelství i v redakci. Noví šéfové přišli z Chicaga včetně šéfredaktora Jima O’Shea, který ale tuto funkci – jak napsal třeba Die Zeit – bere jen jako dočasnou, protože se do Los Angeles ani nepřestěhoval a létá za rodinou do Chicaga.

Otázky, které si v Chicagu kladou, znějí: Měly by tyto noviny znovu jen reprezentovat lokální zájmy podnikatelů a španělsky mluvící části tamního obyvatelstva? Potřebují osmnáct korespondentů v zahraničí a investigativní reportáže z války v Iráku? Bývalý šéfredaktor Caroll svou koncepci obhajuje, ale novou nabídku, aby se vrátil do redakce, nepřijal, protože se už zabydlel na univerzitě, kde přednáší žurnalistiku.

Jako další majitel přichází v úvahu pětačtyřicátý nejbohatší muž Spojených států David Geffen. Je to kamarád Billa Clintona, přátelil se s Johnem Lennonem a se Stevenem Spielbergem založil filmové studio DreamWorks. Kdyby náhodou tento muž Los Angeles Times koupil, skoro nikdo nepochybuje o tom, že se pokusí z novin udělat nejdůležitější mediální instituci USA, a už prý kvůli tomu vede pohovory s novinářskými hvězdami v New Yorku. Znalci ale tvrdí, že kdyby Geffen list získal, spokojí se sice se ziskem kolem dvaceti procent, ale rozhodně ho radikálně přestaví a zruší to, na čem moderní noviny v minulém století stály: neprůstřelnou zeď mezi redakcí a vydavatelstvím. O všem bude rozhodovat pouze ON a noviny budou hájit pouze JEHO zájmy. Řídil by je zřejmě podobně, jako se o to pokusil Berlusconi v Itálii.

Mezitím se přihlásil ke slovu pravnuk zakladatele Otise Harry B. Chandler, který se nových možných vlastníků také obává a situaci popisuje jako ostudnou hlavně proto, že jeho 170členná rodina se o osud listu vůbec nezajímá, a tím zrazuje otce-zakladatele. Sám přišel s dalším modelem. Navrhuje založit nadaci čtenářů, která by list vlastnila. Soudí, že by stačilo, kdyby jen dvacet procent současných čtenářů investovalo do novin po tisíci dolarů a noviny by mohly řádně fungovat. Nebo přišel s nápadem, že by si lidé mohli objednávat jen některé části listu a redaktoři by byli placení podle toho, kolik lidí by si jejich část novin kupovalo nebo četlo na internetu.

Hlubší důvody krize Los Angeles Times ale uvádí Petr Adler z Edmonton Journal, který mi k tomu napsal: „Naskýtá se otázka, jestli Los Angeles a Kalifornie vůbec mají nějaké ústřední téma. Znalci tvrdí, že ne, že tématem tohoto kusu země je právě různorodost. Kalifornie nemá ani ekonomické, ani politické centrum. Témata, která noviny zpracovávají, se málo dotýkají jejich čtenářů, už také proto, že mezi obyčejnými lidmi nežijí a bydlí za městem v exkluzivní Pasadeně. Zároveň doba, kdy noviny na konci devatenáctého století ještě sloužily k politické manipulaci a boji s odbory, je v době politické korektnosti dávno pryč.“

Podle Petra Adlera je Los Angeles sice druhé největší americké město, ale nemá jeden obličej. New York je New York, ať je člověk v Bronxu, Brooklynu, Long Islandu či Manhattanu. To tvrdí i bývalý šéfredaktor Baquet, když říká, že pokrývat zpravodajsky Los Angeles je nesrovnatelně těžší než New York. Los Angeles nemá těžiště.

Na tuto situaci v osmdesátých letech reagovala redakce tím, že vydávala přílohy pro různé části města. Asi po deseti letech tento projekt skončil neúspěchem. A podobně byl neúspěšný i takzvaný Latino Project pro španělsky mluvící obyvatelstvo či projekt, který vycházel z přesvědčení, že 40 procent lidí tvoří přistěhovalci, a že se budou tedy zajímat o dění ve svých původních zemích. I na tomto pokusu redakce prodělala a musela ho opustit, stejně jako nevydělala na snaze konkurovat The New York Times a The Washington Post, když založila washingtonské vydání.

Obavy Harryho O. Chandlera sdílí i Petr Adler: „Dostanou-li se LA Times do rukou některého ze zmíněných kalifornských boháčů, bude to snad ještě větší malér než to, že tento list dnes vlastní podnikaví řezníci z Chicaga. Ani jeden z těch vlastníků by si list nekoupil, aby z něj učinil pýchu Kalifornie. Spíše by jim šlo o to, aby si s redakcí vyřídili osobní účty, protože právě tyto lidi levicová redakce kritizuje.“

Problém je ale ještě složitější, jak na to upozorňuje třeba sociolog Paul Nolte ze Svobodné univerzity v Berlíně. Společnost se stále víc a víc atomizuje, společná témata se proto budou nacházet stále hůř, a to může být hlavní důvod krize i ostatních prestižních novin. Podle jiných odborníků se předpokládá, že krachující velké evropské mediální koncerny budou přebírat nejspíše telekomunikační firmy, které je budou využívat k prosazování vlastních zájmů, jako to budou činit oligarchové v USA, což poškodí silně objektivitu prestižních médií. Otázka samozřejmě je, do jaké míry je může nahradit třeba internet. V České republice, jak uvádějí poslední údaje ze září 2006, celkový náklad novin ještě – na rozdíl od většiny západních zemí – neklesá a zůstává přibližně stejný jako v předchozím roce. Ale s největší pravděpodobností lze předpokládat, že odklon od tištěných novin v nejbližší dekádě zasáhne i nás. Skutečnost, že velké novinové koncerny vydávají gratis-noviny, na kterých zatím jistě prodělávají, tyto obavy jen potvrzují: Připravují se na horší časy.

PS: Dne 27. prosince oznámily tiskové agentury, že David Geffen nabízí za Los Angeles Times dvě miliardy dolarů.

Euro, 8.1.2007

Publikováno s laskavým svolením autora.
Autor je publicista a spisovatel.