16.4.2024 | Svátek má Irena


MÉDIA: Kvadratura digitálního kruhu

9.9.2006

Soud zastavil proces digitalizace televizního vysílání, čtete ze včerejších palcových titulků. Městský soud v Praze vyhověl žalobě CET 21 (TV Nova), která napadla okolnosti udělení šesti digitálních licencí (Pohoda, Z1, Febio TV, Barrandov TV, Óčko, RTA) Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) letos v květnu. Nově samosebou vadí, že ji RRTV nepustila ke žlabu, naopak že jí vytvořila možné (nikoli jisté) budoucí konkurenty ve rvačce o reklamní koláč. Nova jinými slovy říká: nebudeme digitalizaci brzdit, pokud nás k ní pustíte. A má k tomu dobré právníky.

Nova má pravdu v jednom: tato nejsilnější televize je po léta solí v očích mnoha českých politiků a státních úředníků. Je vnímána jako příliš silný subjekt, který navíc za éry Vladimíra Železného působil značně samostatně na českém půdorysu, ignoroval nabízející se partnery a spojence, žil v domnění vlastní neohroženosti. Mezinárodní kapitál se ukázal jako silnější zbraň a Železný byl ze svého záhumenku vyštípán. Pro Novu to však v mnoha ohledech nebylo žádné vítězství. Programově tápe, opouštějí ji výrazné perzony (zdaleka nejen nejviditelnější moderátor Zuna, ale řada tvůrčích lidí ze zázemí), Nova totálně ustoupila od vlastního politického postoje, stala se v tomto smyslu inertním médiem, jehož silový vektor tak zůstal nenasměrován a jeho energie se nemá kam napřít a jak vyčerpat. Tyto ztráty však nebyly vyváženy očekávanou politickou přízní. Zakopání válečné sekery po Železném nepřineslo žádnou náklonnost stran, institucí a orgánů. Proč tomu je, můžeme jen spekulovat. Každopádně výsledkem bylo, že Nova si nesáhla na jednu ze šesti digitálních licencí z jarního udělování. A to je skutečnost, která premianta trhu vyvedla z míry.
Samozřejmě ani druhá strana, tedy zákonodárci a orgány státní správy si nevedli zrovna na jedničku. Správní řízení o licencích bylo zdlouhavé, táhlo se v řádu měsíců až let, vedla se nekonečná veřejná, odborná i právnická debata, zda čekat na nový digitální zákon, či zda je možné udělit licence podle zákona o vysílání, toho starého, střiženého na poměry analogového vysílacího prostoru a jeho majetkové a obecně silové struktury. To je cesta, kterou nakonec RRTV zvolila, a bylo to asi menší z možných zel. RRTV zřejmě vycházela z politického předpokladu, že Nova bude v budoucnu uspokojena zákonným nárokem na (velmi zjednodušeně řečeno) překlopení svého analogu do digitální podoby. Na druhou stranu muselo být RRTV jasné, že napuštěním šesti nových štik do rybníka velkého hráče naštve, protože ten nebude mít žádnou chuť se dělit o své příjmy – jakkoli je zřejmé, že z multimiliardových obratů by Nově nové televize odštíply jen nepatrné procento. Přesto zákon byznysu je neúprosný: sebemenší zisk protivníka násobí mou, byť nominálně směšnou, ztrátu.

RRTV jistě mohla čekat na nový zákon, ale to by předtím nesměla vypsat poměrně halasné licenční řízení. Mohla vypsané řízení také zrušit, ale to by ovšem vyvolalo rovněž sérii žalob, protože k takovému kroku by RRTV neměla právní podklad. Nebo by RRTV mohla do šestice digitálních držitelů začlenit i Novu, jenže tomu nejspíš zabránil nepsaný politický zájem zohledňující fakt, že Nova tak jako tak digitální bude. Jen později. A tento čas se pro ni stane jistým, byť vlastně jen optickým handicapem.

Je to jistě kvadratura kruhu. Protože musíme připočíst takové „maličkosti“ jako je ta, že soudní rozhodnutí má potenci vyvolat mezinárodní problém – ČR se opozdí v zapojování do evropského technologického kontextu. Komentátoři také zcela oprávněně připomínají pravděpodobnou sprchu arbitráží, které proti státu povedou poškození držitelé zpochybněných licencí. Jistě tu nemusí jít o dramatické částky, protože investoři s opatrností sobě vlastní ještě do nových televizí cpát peníze ve větší míře nezačali. Jde ale o psychologický efekt. Tyto arbitráže ČR nutně prohraje. A to bude povzbuzující impuls pro sérii dalších arbitráží, které započnou další poškození obchodní partneři státu, a že bychom jich jistě našli dost.
Chceme-li se dobrat momentu, kdy se stala první chyba, pak dojdeme nejspíše k počátku nového milénia, kdy se o digitálu začalo prvně vážně mluvit. Na vině byli politikové, kteří vedli tuto odbornou rozpravu váhavě, diletantsky, vlastně ten proces od počátku brzdili, a nechci vůbec spekulovat, z jakých osobních důvodů. Titíž politikové pak rozbili na jaře 2003 (odvoláním tehdejší RRTV) mediální prostředí, které se – i v lůně RRTV – začalo s odborností, vehemencí a jistou prozíravostí digitalizací zabývat a nutit zákonodárce k činům. Ty se však nedostavily. Zato nepohodlnou RRTV poslanci odvolali. Nově zvolená RRTV se všechno učila od samého začátku, nutně se musela dopouštět chyb z neznalosti a nakonec, spravedlivě vzato, není zdaleka její vinou, že dnes jsme ne na bodě nula, nýbrž hluboko pod ním.

A jaké tato kauza napáchá morální škody mezi obyčejnými lidmi, kteří si už už začali zvykat na to, že budou muset do své zábavy investovat další peníze (na set-top box nebo jinou technologii). Tito lidé si teď nutně řeknou, že byli politickou scénou (pokolikáté již?) oklamáni a v důsledku i okradeni. Svůj set-top box si totiž teď mohou vyložit do vitríny a nechat jej tam rok – dva – déle? – technicky zastarat. Jak se praví v Katzově zákoně: lidé a národy se začnou chovat rozumně, teprve až po vyčerpání všech ostatních možností!

(Psáno pro Česká média)