25.8.2016 | Svátek má Radim






MÉDIA: Koule na noze veřejnoprávnosti?

31.1.2011

Tentokrát nejde o recenzi rozhlasové inscenace komedie Davida Drábka Koule (2010, režie Aleš Vrzák, premiéra 25. 1. 2011), na tu dojde snad později. Tentokrát se budeme věnovat mediálnímu humbuku, který hra způsobila.

Málokdy se stane, že se tzv. „normální“ média začnou zajímat o rozhlasové hry. Je to výhradně jejich chyba: rozhlasové vlny totiž v oblasti dramatického umění nabízejí mnohem zajímavější, vtipnější i závažnější texty než divadlo a televize dohromady. Rovněž herecké a režijní výkony by stály za stálou pozornost Lidovek, Mladé fronty nebo Práva. Leč – rozhlasová hra je menšinový žánr a toho se nerozhlasová média bojí jako čert kříže. Jen několikrát se podařilo toto novinářské mlčení prorazit: když Jan Vedral udělal vynikající promo svému skvělému seriálu „Xaver“ – a když několik deníků věnovalo svůj prostor „aféře Koule“.

Hra Davida Drábka „Koule“ je typická drábkovská fraška, plná aktualit, ironie, sarkasmu i banalit. Vévodí jí živelná a herecky přesná Pavla Tomicová-Malá. Vše s nadhledem režíruje Aleš Vrzák. Proč tedy tolik křiku? Je to jednoduché: hlavní postava, koulařka Milena, má až příliš mnoho podobných znaků jako bývalá koulařka a dnes předsedkyně rady ČT, nezničitelná Helena Fibingerová.

To, že se tento fakt použije pro propagaci rozhlasové premiéry, je v pořádku. Média podobné dloubance a špílce ráda, aspoň je o čem psát. Vyrojilo se tedy hned několik článků, lákajících na úterní premiéru. Reklama účel splnila, poslouchali všichni, i ti, co se rádia nedotkli už čtvrt století, Facebook je plný odkazů, diskusí… Co zarazilo, byl „profesionální“ rozhovor Barbory Tachecí s dotčenou Fibingerovou.

Už první otázka paní Tachecí praští každého soudného člověka do očí: „Je možné v médiu veřejné služby publikovat hru, která pod pláštíkem jakoby změněného jména může zkarikovat, zesměšnit, mstít se, vybíjet si osobní antipatie, cokoliv, že to je možný na půdě veřejné služby?“ Fibingerová samozřejmě ráda zareaguje: „Spíš mne ochromuje ta míra nenávisti vůči mně,“ a okamžitě se zaměří na detail, ve hře zmíněný: že brala anabolika. Jestli „lupala prášky“ nebo ne, je v této úvaze zcela jedno. Spíše je zajímavé, s jakou nonšalancí se paní Fibingerová vyhnula další „denunciaci“, kterou autor David Drábek do hry zakomponoval (necituji přesně):

„Redaktor (ke koulařce): Já nevím, jestli se vás mám zeptat, když jste přeci jen trochu impulzivní..

Koulařka: Jen se ptejte..

Redaktor: Vy jste přece byla ve straně docela aktivní.

Koulařka: ….

Zvukař (přes mikrofon): Mám tam pustit Dívku toulavou?“

Rozhovor s paní Tachecí ale pokračuje. V oparu podivné mediální absurdní komedie se reportérka zaklíná, jak je to možné v médiu veřejné služby, která mají být vlajkovou lodí obyčejné lidské slušnosti, vyprodukovat takovou hru. Inu, je to možné, paní redaktorko. Je to dokonce jedním z úkolů každého moderního umění (a teď prosím odhlédněme od Drábkovy hry, která, jako všechny jeho věci, má místa skvělá a místa pod psa), provokovat své okolí a klást zneklidňující otázky. Pokud namítnete, že to ovšem není úkol pro veřejnoprávní médium, je na místě protiotázka: A kdo jiný než veřejnoprávní rozhlas tuto otázku položí?

Ostatně David Drábek není první. Jen v posledních deseti letech má dva „zářezy na pažbě“ dramatik Jan Vedral. Nejdříve se pustil do Karla Gotta jako symbolu normalizační umělecké kariéry (Jackson, 2004), poté do Miroslava Mráze jako symbolu normalizačních sviní, dobytků, grázlů, přizdisráčů a xindlů (Xaver, 2009), přičemž vzal jako správný enfant terrible „s sebou“ i současné veřejnoprávní „mediální mágy“, kteří pod neproniknutelnou zástěrkou veřejnoprávní „vyváženosti“ cpou do mumifikovaných posluchačů různá posezení s celebritou nad babiččiným kafáčem.

Myslí si snad paní Tachecí (a paní radová Fibingerová), že úkolem veřejnoprávního média není ukazovat nebezpečí nivelizace minulosti, že důležitá veřejná místa obsazují neschopní (či všehoschopní) lidé bez vzdělání a vztahu k tématu? Já se domnívám, že je. A hra Koule tento problém ukázala více než jasně.

Doporučená literatura: Hrou o dopující koulařce si se mnou vyřizují účty, míní Fibingerová (včetně videa!)

(článek byl původně zveřejněn na webu Panáček v říši mluveného slova)

Přemysl Hnilička


Diskuse


J. Němec
11:33
31.1.2011

F. Nerad
14:10
31.1.2011

počet příspěvků: 2, poslední 31.1.2011 02:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.