Týdeník, který dbá o pověst seriózního titulu, by neměl svým korektorům a autorům trpět primitivní chyby, i když jde pouze o článek plnící "ušlechtilý" cíl účelového klacku na státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, bůhvíproč vadící chlebodárcům listu.

Mám na mysli článek Dušana Šrámka "Vidnava: Pospíšilův a Bradáčové kostlivec ve skříni" ve znění převzatém se souhlasem autora serverem Virtually dne 23.7.2012 (zde). Přiměl mě k návratu k námětu, který rozhodně není nový (zde a zde).

Korektorovi neměla uniknout hojně rozšířená pravopisná chyba: uvedení přídavného jména "protěžovaný" namísto správného "protežovaný". Základem slova není "těžiti", ale francouzské "protéger" (čti "protežé") - "chránit".

Je to ovšem maličkost proti zmatečnosti věcných údajů uváděných v článku. Autor se s jejich přesností skutečně nemazal. Především neoprávněně nařkl státní zástupkyni Lenku Bradáčovou ze spoluodpovědnosti za zakoupení budovy. Tvrdí o ní, že byla předsedkyní expertní komise na ministerstvu, jež výběr právě tohoto objektu doporučila Jiřímu Pospíšilovi. Ve skutečnosti během čtyřměsíční stáže na ministerstvu pracovala na přípravě zákona o detenci a souvisejících změnách trestního zákoníku a v této souvislosti se stala členkou pracovní skupiny, která měla vypracovat harmonogram pro přípravu a realizaci detence a v této souvislosti posoudila vhodnost budovy ve Vidnavě, nikoli však z hlediska ekonomického. O zakoupení pak rozhodlo vedení ministerstva v době, kdy zde již nepůsobila.

Také není pravda, že zchátralý objekt bývalého církevního semináře ve Vidnavě koupilo ministerstvo spravedlnosti, neboť ve skutečnosti to byla Vězeňská služba ČR, byť s písemným souhlasem Jiřího Pospíšila a jeho náměstků (viz). Tvrdí se sice, že to bylo proti názoru vedení Vězeňské služby, ale generál Kula měl stejnou možnost nekoupit jako nedávno jeho nástupce generál Tregler, když Jiří Pospíšil přišel s nápadem na převzetí zařízení ministerstva vnitra v Balkové a jeho přebudování na věznici v "přebasované" oblasti, ve vzdálenosti 11 km od nejbližší Věznice Drahonice (viz).

Není také pravda, že obviněný František Steiner byl náměstkem generála Luďka Kuly a je společně s ním stíhán policií. Policie sice skutečně sdělila 19.3.2012 oběma pánům obvinění, ale František Steiner byl ve skutečnosti náměstkem ministra spravedlnosti a v této funkci se podepsal pod rozhodnutí o zakoupení objektu ve Vidnavě. Proslýchá se, že jeho pozdější odchod z ministerstva byl výrazem jeho nesouhlasu s tímto opatřením.

Korunu všemu ovšem Dušan Šrámek nasadil tvrzením, že Nejvyšší státní zastupitelství uskutečnilo "naprosto neslýchaný zásah do nezávislosti vyšetřování, že to o sto honů předčilo cokoli, co se stalo v kauze Čunek" tím, že vyzvalo ministra spravedlnosti, aby podal Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona proti přikázání vyšetřování okolností nákupu objektu ve Vidnavě Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-západ.

Ve skutečnosti tímto krokem Nejvyšší státní zastupitelství do řízení nikterak nezasáhlo, ani zasáhnout nemohlo. Požádalo pouze ministra, aby stížností pro porušení zákona umožnil Nejvyššímu soudu ČR přezkoumat zákonnost rozhodnutí tehdy ještě Rampulova Vrchního státního zastupitelství v Praze o přikázání dozoru nad vyšetřováním Obvodnímu státnímu zastupitelství Praha-západ. Pokud by ministr podnětu vyhověl (ale nevyhověl) a pokud by pak Nejvyšší soud ČR rozhodl, že přikázání věci na Prahu-západ bylo nezákonné, nedošlo by k "neslýchanému zásahu do nezávislosti vyšetřování" státním zastupitelstvím, ale k napravení nezákonnosti nejvyšší justiční autoritou v zemi. Chránit nezákonný postup pod záminkou nezávislosti vyšetřování by určitě nebylo správné. To by snad měl uznat i trestněprávních předpisů zjevně neznalý Dušan Šrámek.

Je to přesně opačně, než si autor myslí: Nejvyšší státní zastupitelství se vyhnulo opakování chyby, kterou udělalo v "kauze Čunek". Tehdy překročilo svou pravomoc: odebralo "živý" spis dozorovému státnímu zástupci, našlo v něm drobná formální pochybení a pod touto záminkou samo rozhodlo o předání věci k zastavení jihlavskému státnímu zástupci Arifu Salichovi. Nyní mělo sice pochybnost, ale rozhodnutí o ní nechalo na ministrovi a na nezávislém soudu. Spíše bychom se měli ptát, proč Jiří Pospíšil stížnost nepodal.

Důvody k podání zmíněného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona neznám, ani znát nesmím. Nicméně jeden mě napadá: přikázání vyšetřování "kauzy Vidnava" do obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze hypoteticky umožnilo Vlastimilu Rampulovi, tehdejšímu vrchnímu státnímu zástupci v Praze, prostřednictvím dohledových oprávnění ovlivňovat řízení v neprospěch ministra Jiřího Pospíšila, jenž se ho pokoušel připravit o místo. Z tohoto hlediska by bylo na místě přenést dozor a dohled nad vyšetřováním do obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Mezitím ale Vlastimil Rampula a po něm i Jiří Pospíšil odešli, takže obavy z ovlivňování řízení kterýmkoliv z nich jsou nadále nedůvodné.

Dušan Šrámek má ovšem pravdu, když považuje zakoupení objektu ve Vidnavě za problematické, a to i z důvodů, o nichž nemá tušení. V době, kdy se o něm rozhodovalo, vznikla potřeba vybudování speciální ubytovací kapacity pro mladistvé vězně a zřízení detenčního zařízení. Budova měla sloužit oběma účelům. Nevím, co si tehdy myslel generál Kula, ale jeho podřízení vesměs poukazovali na to, že se ve Vidnavě nepodaří uspokojivým způsobem zajistit psychiatrickou péči, která je u detenčních zařízení nezbytná, čili že je záměr pochybný. Nakonec se ukázalo, že potřeba míst v detenčních zařízeních je zatím podstatně nižší, než si mysleli odborníci. A hlavně na rekonstrukci objektu stejně nebyly peníze.

Omyl v odhadech budoucího počtu chovanců detenčních zařízení je omluvitelný. V sousedním Rakousku mají v detenčních zařízeních zhruba 600 chovanců z celkového počtu přibližně 9 tisíc vězňů, zatímco u nás při více než 23 tisících vězňů máme v jediném funkčním zařízení pro 48 osob pouze 20 mužů a jednu ženu. Až se chce zasmát, že sice jsme jako národ zločinnější než Rakušané, ale lépe si uchováváme zdravý rozum.

Změna vlastníka budovy těsně před jejím prodejem a žonglování s cenou, o němž se Dušan Šrámek zmiňuje (jsou-li ovšem jeho údaje pravdivé), vzbuzují podezření, že se biskupství potřebovalo zbavit nepotřebného majetku co nejvýhodněji a Vězeňská služba ČR v čele s generálem Luďkem Kulou mu pod patronací Jiřího Pospíšila a jeho náměstků vyšla vstříc, doufejme, že pouze výměnou za posmrtné odpuštění jejich nemalých hříchů (sic!).

Zakoupení zchátralé budovy od neprůhledného vlastníka, která by se v daném místě a v daném stavu prodávala jen s obtížemi, v situaci, kdy na její rekonstrukci nebyly zajištěny prostředky, a předstírání snahy o její zprovoznění až po letech a ve stínu policejního vyšetřování, činí z počinu odpovědných činitelů podezřelý kousek. Kdyby ji Vězeňská služba skutečně naléhavě potřebovala a kdyby překážkou nebyla nadměrná finanční náročnost rekonstrukce, určitě by ji zprovoznila již dávno. Důkazem budiž rychlé přebudování uprchlického zařízení ministerstva vnitra ve Velkých Přílepech na ženskou věznici s přibližně stejnou kapacitou, s jakou se počítá ve Vidnavě.

Názor, že "kauza Vidnava" by měla být překážkou pro jmenování Lenky Bradáčové do čela Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť byla předsedkyní neexistující expertní komise, je zjevně nesmyslný. Jiří Pospíšil sice trpěl mánií zřizování expertních komisí bez zákonného podkladu, za jejichž rady skrýval neochotu nést osobní odpovědnost, ale pracovní skupina, v které Lenka Bradáčová chvíli působila, do této kategorie nepatří. O její právní odpovědnosti nemůže být řeč, zvláště když ji nikdo nevyvozuje vůči bývalému ministrovi, jemuž radila. Názor pracovní skupiny mimo to nebyl pro ministra a jeho náměstky vůbec závazný, odpovědnost proto zůstává na nich.

Výběr vrchního státního zástupce v Praze je ze zákona povinností a výlučným právem nejvyššího státního zástupce. Pavel Zeman jistě ví o úloze Lenky Bradáčové v "kauze Vidnava" nejméně tolik co Dušan Šrámek. Na jejím jmenování trvá. Další úvahy jsou nadbytečné.