Letošní mezinárodní Den svobody tisku nestál hlavním českým sdělovacím prostředkům ani za pípnutí, natož za zmínku. Tohle ticho po pěšině však křičí, a pěkně naplno.

Novináři v demokratických zemích slaví Den svobody tisku 3. května. Když jsem o tom dni psal přede dvěma roky, v roce 2016, mohli jsme se o této události ještě něco málo dozvědět dokonce i z vysílání ČRo Plus. Snad i Lidové noviny si nad tímto výročím povzdechly. Podle světové nevládní organizace žurnalistů „Reportéři bez hranic“ jsme v indexu hodnocení svobody vyjadřování klesli oproti předchozímu roku 2015 o šest příček na 21. místo.

Letos jsem 3. května napjatě sledoval, poslouchal, četl a – nic. Den svobodytisku se náhle našim hlavním mediálním provozovatelům nehodil do krámu. Proč asi? Česká republika totiž klesla v hodnocení svobody vyjadřování v roce 2017 o dalších 13 bodů až na 34. místo. Ti, kteří se o to zasloužili především, měli tedy dobrý důvod být naprosto zticha. Jen několik dní před výročím jsem v rádiu zaslechl malou poznámku, že podle „Reportérů bez hranic“ Česká republika prodělala v celosvětovém hodnocení nevídaný sešup. Abych zůstal spravedlivý, toho sešupu si všimlo také několik málo internetových portálů, jenže kdo sedí celý den u počítače jen proto, aby si proklikal všechny dostupné zprávy. Přirozeně mě zajímalo, co to celé pro nás znamená.

„Reportéry bez hranic“ si založili sami žurnalisté už v roce 1965 ve Francii. Organizaci záhy zpopularizovali a rozšířili. Mám k tomu jednu poznámku. Svoboda vyjadřování spojená s mírou represe novinářů je veličina, která se dá vědecky změřit jen těžko. Mnoho záleží také na tom, jsou-li dotazníky redakcím vůbec vyplněny nezaujatě a po pravdě. Přestože je metodologie zpracování odpovědí plná statistické matematiky, výsledky mohou být nejvýše orientační a nemusí plně odpovídat skutečnosti. Jiné je to však s trendy – vzestupem nebo poklesem. Tam už je možné jejich závěry brát vážněji.

Den svobody tisku nám připomíná slavný výrok Thomase Jeffersona z dob „Prohlášení nezávislosti“ a ustavení USA: Mladá americká demokracie vděčí za svou existenci především svobodnému tisku. A svobodný tisk, dnes bychom spíš řekli svobodný tok informací, vytvářejí svobodní lidé, svobodní žurnalisté.

Na tomto místě by bylo dobré připomenout, že není novináře bez osobního politického názoru. Někdo může namítnout, že díky penězům existují i takoví, ale já pořád doufám, že tohle je stále jen ta odsouzeníhodná menšina. Doufám, že většina lidí z této profese ještě nezapomněla na to, že jejich první povinností je pravdivě informovat, a že si uvědomují, jak velkou při tom nesou morální zodpovědnost.

„Reportéři bez hranic“ sdružují profesionály různých osobních politických vyznání, kteří se však odmítají zpronevěřit prvořadému smyslu své profese, pravdivě informovat. Proto tak bytostně potřebují svobodu slova a neokleštěnou demokratickou svobodu vyjadřování.

„Reportéři bez hranic“ dnes sledují svobodu slova ve sto osmdesáti zemích celé planety. I když má jejich žebříček spíše jen orientační hodnotu, je dobré se nad ním pozastavit. Žebříček vedou, trochu překvapivě vzhledem k unijnímu tažení za tzv. politickou korektnost, skandinávské země jako Norsko, Švédsko a také Finsko, a uzavírají ho Čína, Eritrea, Turkmenistán a Severní Korea, což se dalo čekat. Jak už jsem uvedl, my jsme opět poklesli, tentokrát až na 34. místo. Jsme těsně za Francií a hned za námi jsou malé ostrovní státy Východního Karibiku. Ze všeho nejvíc by nás měl zajímat náš rychlý pokles.

Co se stalo? Nemusíme chodit daleko. Opakem svobody slova je její omezení, čili cenzura. Zažíváme různá cenzurní přitvrzování na sociálních sítích, skrytou cenzuru osobní internetové pošty, a stát nám navíc nadělil nové orwelliánské „ministerstvo pravdy“. Jmenuje se „Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám“ a působí od 1. ledna 2017 při Ministerstvu vnitra. Ten úřad má v popisu práce činnost, kterou lze nazvat z hlediska bezpečnosti státu obecně užitečnou, ale v šedivé zóně tzv. projevů nenávisti usnadňuje různým levicovým „neziskovým udavačům“ udávání šiřitelů „obsahu“, který se jim nelíbí nebo nehodí. Jako by nestačil náš dosavadní trestní zákoník. „Oznamovatel“ takového obsahu ho obyčejně označí za nevhodný jen na základě svého osobního a nepochybně ideologicky zaujatého úsudku. A nejhorší na tom je, že ten oznamovatel zůstane zpravidla oznamovanému neznám.

Také se stále častěji stává, že i naše soukromá pošta u některých provozovatelů „free-mailové“ služby záhadně a bezdůvodně mizí. Prostě není doručena, a vy se ani nedozvíte, že ji někdo poslal, natož pak, že ji někdo smazal. Proč? Do toho vám ale opravdu vůbec nic není.

V tradičně šířených médiích, a nejenom v těch veřejnoprávních, panuje většinou povinná „levicově liberální“ jednostrannost, která okovanou botou tlačí ty méně poslušné žurnalisty k autocenzuře. A svoboda vyjadřování tak krok za krokem mizí. Veřejnoprávní média místo toho, aby zůstala hlídacím psem demokracie, fungují jako útočný pes těch, kteří se demokracií jen falešně zaštiťují. Bude-li to tak pokračovat, jednoho dne se v hodnocení svobody slova můžeme ocitnout hned vedle Číny, Severní Koreje a Turkmenistánu.

Nemůžeme se potom divit, že mezinárodní Den svobody tisku proběhl v převládající části našich sdělovacích prostředků ve znamení pietního ticha. Zato o dva dny později všichni svorně zaznamenali výročí narození Karla Marxe a velebili jeho novou nadživotní sochu postavenou německými postmarxisty v sárském Trevíru.

Je ovšem jen na nás všech, nejenom na žurnalistech, ale především na občanech, na voličích, jestli tohle všechno necháme jen tak. Svoboda totiž není zadarmo. Lidstvo za ni muselo bojovat odjakživa. Hromové ticho kolem letošního mezinárodního Dne svobody tisku by nám mělo zaznít jako velice naléhavá výzva.