24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






MÉDIA: Jedenáct let z Reflexu

21.2.2015

Na jaře 2004 jsem z vlastního rozhodnutí přestal psát do “výjimečného” a “kultovního” časopisu. Podváděl totiž čtenáře.

“Že člověk někdy hajloval, nebo psal do Reflexu, by mělo zůstat jeho tichým tajemstvím,” napsal před pár dny na Facebooku Radek Batelka. Připomnělo mi to vlastní pocity z jara 2004. Proč se k tomu teď vracím? Může se zdát, že v sobě nesu zhrzenost. Jenže zaprvé je jedenáct let dlouhá doba a zadruhé nemám být kým zhrzený. Z Reflexu mne nikdo nevyhodil, přestal jsem do něj psát z vlastního rozhodnutí. A některé věci by neměly zapadnout už z hlediska historie českých médií.

Z první poloviny 90. let v nás přetrvává pocit, že Reflex byl mezi tehdejšími českými týdeníky něčím výjimečný. Sám o sobě často tvrdil, že je “fenomén”, “víc než časopis”, “součást životního stylu”, “kontroverzní médium s osobitým pohledem na svět”… Ještě dnes se na jeho webu můžete dočíst: “Reflex je svobodomyslný týdeník. A je to také týdeník zajímavých novinářských osobností a pozoruhodných autorů, týdeník, který zároveň hledá syrovou pravdu o věcech kolem nás…”

Marlboro man z Jankova

Na jaře 2004 jsem se ale na vlastní kůži přesvědčil, že je to nafouknutá bublina. Reflex pravdu nehledal. Tvářil se, že přináší “nekonvenční” pohledy na svět, ale šlo o etiketní podvod na čtenářích. A v redakci neseděli “výjimeční novináři”, ale slaboši a zbabělci. Ale popořádku.

Do Reflexu jsem psal od roku 1990, po roce 1999 externě. Jako vystudovaný ekolog jsem se v něm věnoval hlavně odborné polemice s laickými ekologickými aktivisty. Tuhle bizarní skupinu tehdy v časopise reprezentoval šéf reportérů Tomáš Feřtek, při zpětném pohledu úsměvný produkt myšlenkové zmatenosti začátku 90. let. Odchod z města na venkov, dobrovolná skromnost, alternativní školství, biopotraviny, obnovitelné zdroje energie, to všechno byla témata, která tehdy Feřtek nejen propagoval v Reflexu, ale která i osobně vyznával. Proč ne? Každý něčemu věříme.

Poté, co se Feřtek odstěhoval do Jankova u Votic, z něj venkovsky zemitá “dobrovolná skromnost” začala být cítit i doslova. “Neměl by mu někdo říct, aby se občas osprchoval? Copak je nějakej kovboj?”, komentovala Feřtekův proslulý odér potu a kouře sekretářka Boženka. Hygienické standardy úzce souvisejí s velikostí takzvané “ekologické stopy”, kterou se tihle “přírodní” týpci snaží snižovat. Tělesný odér dobrovolně skromného Marlboro mana se tak stává signálem: “Chráním přírodu!”

Feřtek se v Reflexu často zaklínal “svobodnou diskusí”, “otevřeností různým názorovým proudům”, “pluralitním zaměřením časopisu” a dalšími ultrademokratickými hodnotami. Na poradách o tom řečnil s až rychlošípáckým zápalem a s divokým leskem v očích. S mými “antiekologickými” články sice hrubě nesouhlasil, ale neodvážil se je blokovat a zakazovat. Tehdy ještě ne.

Novinář, nebo tiskový mluvčí?

V lednu 2004 v Reflexu vyšel článek Václava Vašků o pražské výstavě Raghu Ráje, indického fotografa, který v prosinci 1984 zdokumentoval utrpení tisíců obětí havárie chemičky v indickém Bhópálu. Reflex ale čtenářům zamlčel, že autor článku je tiskovým mluvčím Greenpeace.

Shodou okolností jsem nějaký čas předtím v indickém Bhópálu natáčel reportáž pro pořad České televize Fakta. S okolnostmi katastrofy i se zákulisím “pomáhacího” angažmá Greenpeace jsem byl tedy velmi dobře seznámem. Věděl jsem, že nadnárodní zelený koncern bhópálskou katastrofu využil k celosvětové fundraisingové kampani, z jejíhož výtěžku ale obětem havárie věnoval jen nepatrný zlomek.

A teď jsem v Reflexu nevěřícně četl článek, který byl součástí celé té kampaně! Bylo to až neuvěřitelné – tiskový mluvčí “maskovaný” za nezávislého novináře propaguje výstavu, kterou jeho firma pořádá s cílem vytáhnout z lidí peníze? Jak to mohlo v Reflexu projít?

Nejdřív jsem si myslel, že jde o opomenutí někoho z redakce, ale dnes jsem přesvědčen, že to byl záměr. Minimálně Feřtek totiž angažmá Václava Vašků velmi dobře znal, protože s ním jako novinář často spolupracoval. Příkladem je třeba série Feřtekových reportáží o tažení Greenpeace proti neratovické Spolaně.

Miliony eur “za nehty”

Z hlediska novinářské etiky mi to přišlo vysoko, ale opravdu vysoko přes čáru. V únoru 2004 jsem proto v Reflexu publikoval polemiku s Václavem Vašků s názvem “Organizace Greenpeace vydělává na lidském utrpení”, jejíž text najdete pod článkem. Spočítal jsem v ní, kolik peněz aktivisté jménem obětí Bhópálu vybrali a jaká část z nich k obětem skutečně doputovala. Výsledek? V kapsách nadnárodního koncernu zůstaly miliony eur.

Když tahle čísla v Reflexu vyšla, rozpoutala se doslova bouře. Šéfredaktor Petr Bílek mi obratem napsal: “Z prvních reakcí se dovídám, že tiskneme krávoviny a že jste si problém kolem Greenpeace vymyslel, vycucal z prstu, neboť Vás fakta nezajímají. Respektive je ke svým spekulacím nepotřebujete. Tak nevím…”

Nepřekvapilo mně to – v zákulisí fungování nadnárodní zelené korporace jsem přece odhalil mimořádně citlivou věc. Pro Greenpeace to byl mediální průšvih jako Brno. Dalo se tedy čekat, že nasadí všechny spin–doktorské páky, aby ze mně udělali podvodníka, lháře, gaunera a vůbec vyvrhele slušné společnosti. Zvláštní byl jen tón Bílkova e–mailu. Nečekal bych, že šéfredaktor Reflexu bude takhle přebírat rétoriku Greenpeace, minimálně do doby, než si prověří fakticitu mého článku.

Nejmenovaný přítel z redakce mi ale prozradil, že Greenpeace v souvislosti s mým článkem začali časopis vydírat. Pokud prý do Reflexu budu nadále psát, s Feřtekem se přestanou bavit a poskytovat mu informace pro jeho články. Feřtek mi v zápětí napsal mejl, ve kterém tvrdil, že prý „manipuluji čtenáře“ a píšu „pitomosti mimo realitu“. Greenpeace prý žádnou fundraisingovou kampaň založenou na tématu Bhópálu nepořádali. Jenže já měl tu kampaň před sebou na webu černé na bílém! V článku dole je přesně popsána.

“Redakci požádám, abychom s tebou přerušili spolupráci,” vyhrožoval mi Feřtek. Nevím, koho o co požádal nebo nepožádal, ale psát do Reflexu mi nikdo oficiálně nezatrhnul. Feřtekovo cenzorství mně ovšem otrávilo natolik, že jsem se spolupráci rozhodl ukončit sám. To, co Feřtek předvedl, se totiž ve slušné společnosti prostě nedělá. Můžete s někým nesouhlasit, ale snažit se ho takhle brutálně umlčet? A navíc v tak údajně svobodomyslném časopisu?

Když se s takhle podlým chováním setkáte, je nejlepší jeho nositele ignorovat a přestat s ním spolupracovat. A přesně to jsem udělal. Neměl jsem prostě zapotřebí dohadovat se s kolegou, který si novinařinu plete s propagandou a svobodnou diskusi maří cenzorstvím. A zvlášť odporné mi to připadalo proto, že se Feřtek sice tvářil jako Mirek Dušín, ale ve skutečnosti se projevil jako Štětináč.

Lektor aktivistů

Proč to Feřtek udělal? Proč se zachoval tak profesně neadekvátně a lidsky podivně? Kromě strachu, že přijde o kontakty s Greenpeace, jsem mu i kazil kšefty. Feřtek totiž v té době kromě psaní do Reflexu pracoval i pro ekologické skupiny. Konkrétně byl lektorem Školy občanské iniciativy, kterou pravidelně pořádalo Hnutí Duha. Feřtekovým spolupracovníkem v ní byl i tehdejší tiskový mluvčí Greenpeace Václav Vašků – ano, právě ten muž, který ze sebe v Reflexu udělal “nezávislého novináře”.

Feřtek byl tedy asi v podobně těžkém střetu zájmů, jako kdybych já psal pozitivně o Temelínu a ukázalo se, že mně za to platil ČEZ. Když jsem to zjistil, tehdejšího programového ředitele Duhy Vojtěcha Koteckého jsem se zeptal, jak byl Feřtek za svou práci placen. Kotecký mi přes několik urgencí neodpověděl.

Nikomu nedocházelo, že tady něco smrdí. Kdyby novinář potají pracoval pro “zlý” průmyslový koncern, byl by to průšvih jako Brno, a zcela oprávněně. Když ale Feřtek pracoval pro “hodné” ekologické aktivisty (plus jim v Reflexu poskytoval mediální krytí a snažil se v jejich zájmu umlčet “nepohodlného” kolegu), všichni se tvářili, že je to v pořádku.

Nevadilo to ani tehdejšímu šéfredaktorovi Reflexu Petru Bílkovi. Neřešil, ani když “mediální školitel” Duhy Feřtek na webu Reflexu psal: “Pokud vás zajímá ekologická literatura, tedy přesněji literatura na pomezí biologie a společenských věd, zajímavé tituly najdete v internetových knihkupectvích na adresách: ekologická organizace Hnutí Duha…” Feřtek se prostě nestyděl dělat v Reflexu reklamu lidem, pro které pracoval.

Reflex, nebo Mateřídouška?

Někdy v březnu 2004 jsem Petru Bílkovi zatelefonoval a oznámil mu, že kvůli Feřtekovi v Reflexu z vlastní vůle končím. Čekal, že mi věc ze svého pohledu vysvětlí. Že třeba dodá, že Reflex je názorově otevřený a svobodomyslný časopis, takže Feřtekova cenzorská žádost je pro něj absurdní. Bílkovu větu: “Jsem rád, že jste se tak sám rozhodl, protože vaše články nám dělají problémy,” si pamatuju dodnes.

Panebože! Bílek přece neřídil Mateřídoušku, Zdravé vaření, Betynku ani jiný podobný časopis, který by se měl bát “problémů”. Řídil Reflex, tvářící se jako razantní a nebojácné médium, který je na “dělání problémů” přímo postaveno. Reflex stál na jasně vyhraněných názorech a autorském vidění světa. Nebo to o sobě aspoň hrdě rozhlašoval a stavěl na tom image. “Mezi základními vlastnostmi brandu Reflex dominuje důraz na odlišnost, originalitu a alternativní pohled,” dočetli jste se na jeho stránkách. A šéfredaktor mi teď bude vyčítat, že “dělám problémy”? Nejpodstatější autorskou hodnotou, kterou Bílek vždy verbálně oceňoval, byla přede právě kontroverznost výběru témat a úhlu pohledu…

Tohle byl zlomový bod. Bílek tou větou zaprvé popřel základní hodnoty Reflexu a zadruhé mezi řádky přiznal, že Greenpeace časopis skutečně vydírají. A konečně mi i jasně naznačil, že Reflex vydírání “neustál” a podlehl mu. Po té Bílkově větě jsem si v duchu poprvé řekl: “Hochu, máš do tak ‘ohebného’ časopisu vůbec zapotřebí psát? A máš zapotřebí s těmihle lidmi pracovat?”

Pitomosti mimo realitu?

Stala se ale ještě jedna důležitá věc. Shodou okolností jsem právě v té době odvysílal i reportáž o Bhópálu pro pořad České televize Fakta, jejíž vyznění se krylo s mým článkem v Reflexu. Do komentáře jsem dal i následující větu: “Greenpeace dnes katastrofu zneužívají ve svém politickém boji proti globalizaci a dokonce na ní založili i mezinárodní sbírkovou kampaň. Z peněz, které Greenpeace na bhópálské téma po celém světě vybrali, poskytli jen nepatrný příspěvek klinice Samhavna.“

Tohle už Greenpeace rozběsnilo k nepříčetnosti a jeho tehdejší ředitel Jiří Tutter na mně podal stížnost Radě České televize. Členové Rady si mne jako autora reportáže předvolali. Seznámil jsem sej se strukturou fundraisingové kampaně Greenpeace a s čísly, dokazujícími, kolik z peněz vybraných jménem obětí Bhópálu zůstalo aktivistům “za nehty”. Rada ČT poté konstatovala, že jsem měl v komentáři pravdu. Tutterovu stížnost zamítla (viz třeba zde nebo zde).

Tím jsem měl nezávislým a nestranným mediálním orgánem oficiálně potvrzeno, že jsem o Greenpeace nelhal ani v Reflexu (článek byl přece o tom samém). Rozhodnutí Rady ČT časopis očistilo z Feřtekova nařčení, že tiskne „pitomosti mimo realitu“ a „manipuluje čtenářem“. Věcně jsem to celé popsal a včetně odkazu na rozhodnutí Rady ČT poslal všem redaktorům časopisu. Seznámil jsem je i s Feřtekovou snahou mně z časopisu vystrnadit.

V duchu jsem si tehdy říkal, že po rozhodnutí Rady ČT šéfredaktor Petr Bílek vezme zpět svá slova o mých údajných “krávovinách”, “spekulacích” a “problémech vycucaných z prstu”. Nebo že někdo z redakce časopisu najde odvahu říct: “Ale počkejte, Reflex přece stojí na určitých hodnotách! Celé roky čtenářům tvrdíme, že jsme kontroverzní, a když teď někdo přijde s kontroverzním tématem, nezastaneme se ho proti Feřtekovi, a to i když se ukazuje, že měl pravdu? Kolegové, proberte se! Řekněte k tomu něco!”

Drželi hubu

Výsledek? Nula. Podobně jako v Sodomě a Gomoře se v redakci Reflexu nenašel ani pověstný “jeden spravedlivý”. Prostě drželi hubu – všichni ti nebojácní reportéři a inteligentní komentátoři, všichni ti sečtělí literární a filmoví recenzenti, všichni ti přesní editoři, pečliví vedoucí vydání a cenami ověnčení hrdinní váleční fotografové. Nevznikla žádná diskuse a na mejl mi odpověděli jen dva lidé (viz níže).

V tu chvíli jsem si definitivně řekl: “Pánové a dámy, tak pro vás psát už nebudu!” Nepřekvapila mne totiž ani tak Feřtekova snaha “vyštípat” mne z časopisu. S tím bych se vnitřně srovnal – občas holt narazíte na blbce, se kterým se musíte nějak popasovat. Ale šokovala mne lhostejnost a zbabělost komplet celé redakce. Tihle lidé že dělají ten fenomenální časopis, co jde prý do všeho po hlavě? Tihle lidé že nebojácně odhalují politické kauzy a srdnatě se zastávají slabých a bezmocných? Tohle že je ten výkvět české žurnalistiky?

Od této chvíle se pro mně ukončení spolupráce s Reflexem stalo principiální otázkou vnitřní integrity. V životě člověk někdy musí udělat nějaký krok prostě proto, aby si sám sebe nepřestal vážit. Od jara 2004 jsem proto už do časopisu nenapsal ani čárku. Z vlastního rozhodnutí, zdůrazňuji.

Špatné svědomí

Jen jeden kolega (nebudu ho jmenovat, abych ho zbytečně nekompromitoval) mi až po letech napsal: “Mám vůči tobě špatné svědomí, že jsem se tě nezastal, když tě vytlačoval Feřtek s Komárkem. Takže se omlouvám.” Jeho jméno není podstatné, ale omluvu jsem samozřejmě přijal. Nejsme andělé a všichni občas děláme chyby.

Tím víc mi ale přijde bizarní reakce dvou lidí na můj hromadný mejl z jara 2004. Prvním je Jiří X. Doležal, důsledný liberál a vášnivý čtenář Friedricha Augusta von Hayeka. Odepsal mi, abych ho s podobnými mejly už neobtěžoval a vymazal ho z adresáře. Tak moc se Jiří střetu s Feřtekem bál. Pak šel psát další ze záplavy svých článků o ohrožení individuálních svobod a o tom, že jedině Reflex důsledně hájí vlajku názorové plurality.

Druhým, kdo mi tehdy odepsal, byl v pozdější kolegově omluvě zmiňovaný Michal Komárek. Feřtekovu snahu o mou autorskou exkomunikaci hlasitě obhajoval. K mému rozhodnutí už do Reflexu nepsat mi prý osobně gratuluje a považuje to za “skvělou zprávu”.

Muž z kóty 718

Nepřekvapovalo mne to už proto, že Komárek je skutečně bizarní postavou české žurnalistiky. Typický “zelený salónní intelektuál” za komunistů vystudoval filozofii, aby pak v sobě objevil ekologické cítění. Problematice životního prostředí sice vůbec nerozumněl, ale byl “zapálený”, což v jeho očích zřejmě stačilo. Reflex zamořoval aktivistickými články o riziku smrtícího globálního oteplování a dalším ekostrašením, které je z dnešního pohledu až úsměvně trapné.

Pomyslným žurnalistickým dnem Michala Komárka byla v Reflexu reportáž „Noc s Greenpeace na kótě 718“ -- propagandistická agitka proti brdskému radaru, napsaná jednostrannou optikou aktivisty zeleného hnutí. Pointa? V prosinci 2010 se Komárek stal programovým ředitelem Greenpeace. Řekněme to tedy natvrdo: Reflex se nechal vydírat Greenpeace a jeho redaktor do Greenpeace později nastoupil na vrcholovou pozici.

Je k tomu třeba ještě něco dodávat? Snad jen že dnes už je Komárek zase “nezávislým novinářem”. V Literárních novinách píše mimo jiné i o ekologii. Petru Bílkovi (který dnes Literárkám šéfuje) to nepřijde divné. Jistě to nepřijde divné ani samotnému Komárkovi. Když zachraňujete svět, nemůžete se přece zdržovat takovými banalitami, jako je střet zájmů…

“Víc než časopis”?

Co se dělo dál? Nic, od té doby prostě externě píšu jinam. Na nedostatek publikačního prostoru a zájmu vydavatelů si rozhodně nemůžu stěžovat. Cestovatelské články jsem z Reflexu přesunul do Koktejlu, Outdooru a dalších časopisů, ekologickou publicistiku začal místo Reflexu dělat v Týdnu, Lidovkách a na Neviditelném psu. Zhrzený se rozhodně necítím a na celou věc jsem pozapomněl. Když je to ale teď těch jedenáct let, říkám si, že má smysl to připomenout.

Reflex sám sebe s oblibou vydával za “nebojácný časopis”, “fenomén české žurnalistiky” a “etalon týdeníkové novinařiny”. Můj případ ale dokazuje, že to prostě nebyla pravda. Pod maskou svobodomyslnosti Reflex podváděl čtenáře. Když si dáte u stánku oschlého a připáleného buřta, je to vaše volba. Pokud vám ale stánkař namluví, že to není buřt, ale T–bone steak z plemene skotu Angus v provedení medium a s lanýžovou zálivkou, pak jste prostě naletěli. Stejně jako když vám nějaký časopis namluví, že je liberální a kontroverzní, ačkoli to není pravda.

Jaké další hry se v Reflexu hrály? Jaká další témata tam byla protlačována nebo násilně umlčována? Netuším, ale vím, že mi v létě 1997 zatelefonoval člověk z jakési PR agentury. Řekl mi, že Ringier (tehdejší vydavatel Reflexu) má mediální smlouvu s jedním velkým průmyslovým koncernem. Já prý byl vybrán, abych v časopise vytvářel jeho “pozitivní obraz”. Píáristu jsem tehdy slušně a diplomaticky poslal do hajzlu. Podobné podvody na čtenářích jsem neměl zapotřebí a nějaká smlouva Ringieru s průmyslovým klientem mi byla srdečně ukradená. Nejspíš ji pak naplnil někdo z kolegů.

Připomínám to jen proto, aby se vědělo, že Reflex v 90. letech rozhodně nebyl “čistý” časopis. Do jeho obsahu skrytě zasahovaly nejen zájmy Greenpeace, ale i velké peníze. A to přesto, že reklamní slogan Reflexu tehdy zněl: “Závislost na nezávislosti.”

Pozvánka na večírek

A ještě jedna věc stojí za zmínku. V 90. letech jsem v Reflexu vyvrátil lživé tvrzení Greenpeace o katastrofálních zdravotních následcích Černobylu a údajné neekonomičnosti jaderné energetiky. Taky jsem publikoval informace o zákulisních finančních zájmech českých protijaderných aktivistů, kteří dostávali miliony od rakouské vlády. Pro Reflex jsem tahle kontroverzní témata doslova vydupal ze země – nikdo jiný o nich tehdy nepsal.

V květnu 1999 mne Miloš Zeman nepravdivě obvinil, že jsem za to prý bral úplatky od ČEZu. Na jaře 2007 jsem na dnešním prezidentovi po osmi letech vysoudil omluvu, o čemž tehdy psala všechna česká média. Všechna s výjimku Reflexu, kde o rozsudku nevyšla ani řádka. Ne že bych byl tak malicherný, ale bývalí kolegové mně prostě hodili přes palubu. A to přesto, že rozsudek vlastně očistil i jméno Reflexu.

Pointa? Jakmile někdy v létě 2007 Feřtek z redakce odešel, najednou jsem byl Reflexu dobrý. Začal jsem dostávat pozvánky na vánoční večírky, opakované nabídky, abych pro časopis zase začal psát… Měl jsem z toho legraci a nabídky jednu po druhé s díky odmítal. Nebyla v tom ukřivděnost, ale principiální rozhodnutí prostě už s tím médiem nespolupracovat. Vždyť v kolika dalších podobných případech Reflex uhnul, sklonil a podlehl vnějším tlakům?

A byla v tom i psychohygiena. Kdybych totiž do Reflexu zase psal, nemohl bych se ráno podívat do zrcadla. Navíc mám jisté profesní jméno, známku kvality své práce, kterou jsem si další spoluprací s takto (ne)fungujícím časopisem nechtěl kazit. Reflex v mých očích selhal ve své nejhlubší podstatě – zpronevěřil se étosu liberálního a svobodného média, který si začátkem 90. let vybudoval. Nechtěl jsem s ním už být spojován.

Vyprázdněné jméno

Dnešní podobu Reflexu nehodnotím, protože ho nečtu. Šéfredaktor se od jara 2004 několikrát vyměnil a obsah se výrazně posunul k bulvárnosti. Z aktérů tehdejších událostí nezůstal v redakci už skoro nikdo. Jedna z nejvýraznějších značek, která ve své době ovlivnila celou generaci novinářů, už neexistuje. Zůstalo jen vyprázdněné jméno – nálepka, která nic neznamená.

Začátkem 90. let Reflex opravdu býval fenomén, ale dnes už je jen jedním z mnoha z společenských časopisů na trhu. Stal se zaměnitelným, průměrným a nevýrazným – právě proto, že z něm postupně vymizel novinářský “drive” a odvaha nahlížet pod povrch věcí, i když tím člověk riskuje střet s předsudky. V redakci převládla politická korektnost a snaha “nemít problémy”. Česky řečeno předposranost, která se do Reflexu začala vkrádat už na jaře 2004 strachem mých bývalých kolegů z Feřteka.

Rockový hudebník Mikoláš Chadima v knize Alternativa (1992) na předlistopadový Mladý svět vzpomíná jako na nejnebezpečnější časopis, který tu za komunistů vycházel. Podle Chadimy totiž “Mlaďák” ve svých čtenářích vytvářel falešný dojem, že jde “proti režimu”, ačkoli ve skutečnosti byl angažovaně svazácký. A úplně stejně nebezpečný začal být zhruba od druhé poloviny 90. let i Reflex. Ve svých čtenářích vytvářel dojem, že je politicky nekorektní a protisystémový. V redakci si pod tím představovali třeba Doležalovo stále dokola recyklované psaní o marihuaně – v době, kdy ji už dávno kouřil každý gymnazosta.

Skutečně nekorektních témat se ale Reflex postupně začal bát. Jeho redaktoři už nechtěli bourat myšlenkové stereotypy, ale hlavně si nepřáli, aby jim někdo kazil soukromé kšefty. Nereflektovali, ale jen trapně přikyvovali. Jako autor jsem se na tom švindlu nechtěl podílet přesně ze stejného důvodu, z jakého loni Sabina Slonková odešla z Mladé Fronty Dnes. V rozhovoru pro Aktuálně.cz teď shrnula: „Jsem bytostně přesvědčená o tom, že není možné upravovat obsah novin, které chtějí být nezávislé, na přání inzertních klientů, obchodních partnerů, politických přátel a jejich přátel. Je to podvod na čtenářích a podle mě cesta do pekel… Když ztratíte důvěru čtenářů, už ji zpátky nezískáte.“

A Reflex prostě upravoval obsah na přání “přátel” z Greenpeace.

Lodě v lahvích

Že ze mně mluví uražená ješitnost? Vůbec ne – kdyby ve mně dřímala ublíženost, nečekal bych s “pomstou” jedenáct let. Jenže tenhle text žádnou pomstou není. Emoce s roky slábnou a ostré kontury dávných sporů se rozmazávají. O Feřtekově cenzorství a zbabělosti zbytku redakce jsem dřív nepsal prostě proto, že někteří bývalí kolegové z Reflexu zůstali mými dobrými přáteli. Proč jim škodit? Ale jedenáct let je myslím tak akorát a zapomínat na minulost by se prostě nemělo.

Z dobrovolného odchodu z Reflexu mně hlava rozhodně nebolí. Zpětně je mi líto vlastně jen času. V 90. letech jsem mohl třeba pěstovat bonsaje. Mohl jsem ze sirek lepit modely lodí v lahvích. Mohl jsem se učit mongolsky nebo hrát na varhany. Mohl jsem dělat tisíce jiných užitečnějších, přínosnějších a víc naplňujících věcí, než psát do časopisu, který se pak ukázal jako podivná karikatura “odvážného týdeníku”.

Škoda těch let. Svým tehdejšim čtenářům se omlouvám citátem z úvodu: “Že člověk někdy hajloval, nebo psal do Reflexu, by mělo zůstat jeho tichým tajemstvím…”

—————————————————

Článek Ivana Breziny z Reflexu 19. 2. 2004:

Organizace Greenpeace vydělává na lidském utrpení

Reflex (5/05, Bhópál) otiskl dvoustranu tiskového mluvčího české pobočky Greenpeace Václava Vašků o výstavě indického fotografa Raghua Ráje. Ten zdokumentoval utrpení tisíců obětí havárie chemičky americké firmy Union Carbide v indickém Bhópálu v prosinci 1984. K celé věci je ale potřeba něco dodat.

Je Greenpeace, který Václav Vašků zastupuje, skutečně neziskovou organizací, jež ušlechtile pomáhá obětem katastrofy? Když jsem před časem v Bhópálu natáčel reportáž pro pořad Fakta České televize, zjistil jsem, že lidé z Greenpeace pomáhají spíš sami sobě. Na jejich české webové stránce o bhópálské tragédii visí přímo pod fotografií Raghua Ráje nepře hlédnutelná výzva: „Podpořte toxickou kampaň Greenpeace!“ Pokud se fotkami šokovaný čtenář prokliká na anglické stránky této kampaně, vybafne na něj žádost o peníze - Greenpeace si bude z vašeho účtu strhávat každý měsíc deset, dvacet, třicet dolarů ... stačí jen vyplnit číslo kreditní karty.

Utrpení, které jedna z největších průmyslových katastrof v dějinách lidstva vyvolala, tedy Václav Vašků a jeho kolegové využívají k fundraisingové kampani. Česky řečeno, pořádají sbírku. Konečně, proč ne? Kdyby její výtěžek putoval k těm, kdo únik plynu přežili, bylo by to chvályhodné. Během natáčení v Bhópálu mi ale jeden z indických lékařů doslova řekl: „Po havárii se tu objevila spousta organizací, jež se zajímaly hlavně o zahraniční pomoc a o příspěvky veřejnosti. Je otázkou, jestli se peníze, které tyhle skupiny vybraly, skutečně dostanou k obětem plynu.“

Pokud jde o Greenpeace, je odpověď jednoduchá: nedostanou. Celkové roční příjmy Greenpeace z fundraisingu se pohybují kolem 160 miliónů eur. Buďme spravedliví - Greenpeace vede kampaní víc. Vybírá peníze na velryby, na amazonské pralesy, na boj proti genetickým modifikacím. Právě bhópálská kampaň je ale mediálně velmi viditelná, neboť Greenpeace havárii používá také k politicky motivované kritice nadnárodních společností a procesu globalizace. V roce 2002 na summitu Země v Johannesburgu aktivisté například představili zprávu Firemní zločiny (Corporate Crimes), v níž je podstatná část věnována právě firmě Union Carbide a její nástupnické organizaci Dow Chemicals.

Dejme tomu, že bhópálská kampaň vynese Greenpeace za rok jen jednu desetinu celkových příjmů, tedy asi 16 miliónů eur. Kolik z toho dostanou oběti plynu? Fundraiser české pobočky Greenpeace Václav Folda mi sdělil, že jedinými penězi, které kdy Greenpeace do Bhópálu poslal, bylo 70 000 eur určených pro jednu místní kliniku. Ani tato suma ovšem nepocházela z fundraisingových příjmů Greenpeace, ale z účelové sbírky, kterou na podporu kliniky vyhlásila nizozemská pobočka.

Je to hodně, nebo málo? Václav Vašků tuhle otázku považuje za „urážlivou“ - jeho firma prý totiž není žádnou humanitární organizací. On sám ani mluvčí nizozemské pobočky Karen Gallagher mi přes opakované žádosti neodpověděli na dotaz po výši průměrného platu fundraisera Greenpeace. Odmítají tedy zveřejnit klíčový údaj pro posouzení poměru nákladů na bhópálskou sbírkovou kampaň a částky, kterou z ní oběti havárie nakonec dostaly.

Vyjděme z hrubého odhadu, že průměrný měsíční plat v západní Evropě je 3000 eur. Částka, již aktivisté jednorázově věnovali postiženým, jejichž jménem peníze vybírají, je tedy zhruba rovna ročnímu platu fundraiserů dvou národních poboček. Takových poboček má Greenpeace celkem čtyřicet. Taky se vám na jazyk dere slovní spojení „nechutný hyenismus“?

Václav Vašků v článku pro Reflex dost přesně popsal, jak firma Union Carbide připravila oběti havárie o odškodné. Ředitele české pobočky Greenpeace Jiřího Tuttera jsem se proto zeptal, kolik peněz jim hodlá jeho organizace poslat z výtěžku pražské výstavy fotografií Raghua Ráje. Odepsal mi, že zisk prý bude nižší než náklady, a dodal, že Greenpeace už na žádné mé další dotazy nebude odpovídat. Rozumím: ideální návštěvník pro pagační sbírkové akce, na kterou čtenáře Reflexu pozval Václav Vašků, se nemá ptát na nic jiného, než je číslo konta. V čem se pak ale vlastně liší podnikatelská etika nadnárodního koncernu Greenpeace od podnikatelské etiky firmy Union Carbide?



Diskuse


V. Šťastný
20:50
22.2.2015

V. Goliáš
3:26
22.2.2015

V. Goliáš
3:22
22.2.2015

T. Czernin 251
21:19
21.2.2015

M. Prokop
21:33
21.2.2015

P. Aron
20:22
21.2.2015

Š. Kadlecová
19:36
21.2.2015

I. Brezina
20:35
21.2.2015

Š. Kadlecová
22:20
21.2.2015

J. Slaba
17:30
21.2.2015

L. Křivan
13:20
21.2.2015

M. Koutný
10:43
21.2.2015

Š. Hašek
15:13
21.2.2015

P. Jášek
10:13
21.2.2015

R. Kříž
9:57
21.2.2015

J. Brunner
16:15
21.2.2015

M. Kosejk
9:13
21.2.2015

M. Kosejk
9:13
21.2.2015

R. Kluzák
8:49
21.2.2015

M. Kosejk
9:10
21.2.2015

P. Kmoníček
9:15
21.2.2015

O. Veverka
8:21
22.2.2015

J. Mrázek
9:36
21.2.2015

P. Lenc
8:17
21.2.2015

I. Brezina
8:23
21.2.2015

M. Kosejk
9:16
21.2.2015

M. Kosejk
9:18
21.2.2015

I. Brezina
10:16
21.2.2015

M. Kosejk
10:36
21.2.2015

I. Brezina
10:48
21.2.2015

M. Kosejk
10:56
21.2.2015

M. Kosejk
10:57
21.2.2015

M. Prokop
21:37
21.2.2015

K. Drobková
7:28
21.2.2015

I. Brezina
8:25
21.2.2015

J. Slaba
14:32
22.2.2015

V. Karda
15:42
22.2.2015

S. Rehulka
3:41
21.2.2015

počet příspěvků: 40, poslední 22.2.2015 08:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.