Emoce nejsou dobrým rádcem, a Jan Potůček je ve svém textu jen těžko skrývá. Zrazuje ho už jazyk, plný expresívních výrazů jako "zamindrákované zmije", "politruci", "slaboch" či "pomýlené komentáře". Už to samo o sobě řadí Potůčka někam do 4. cenové skupiny po zavírací hodině. Vztek mu samozřejmě zastiňuje oči: svou argumentaci staví na takových banalitách, jako je rozdíl mezi internetovou a tištěnou verzí časopisu. V době konvergence médií to překvapuje zvlášť od člověka, který se v Reflexu pasoval na mediálního analytika.

Panu Potůčkovi přijde "lidsky nefér" rozebírat temnou profesní minulost současného šéfredaktora Reflexu Pavla Šafra. To se samozřejmě dá pochopit, ale jen v případě, že by zároveň nerozebíral stejnou profesní minulost Jiřího Ovčáčka. Právě to také Janu Potůčkovi vyčítám. Pokud kritizuje za PR Ovčáčka a mlčí o Šafrovi, je prostě profesně nepoctivý pokrytec. Zároveň si přímo koleduje o to, aby mu to někdo veřejně řekl do očí. Což jsem přesně učinil. Kdyby Potůček o Ovčáčkovi nepsal, nestálo by mi Šafrovo angažmá v politickém PR za zmínku. Řečeno buddhistickou terminologií: Jana Potůčka dohnala karma, kterou svými činy sám stvořil.

Rozdíl mezi oběma pány, který Potůček zmiňuje, je pouze kosmetický. "Bývalý píárista" je totiž stejný protimluv jako "bývalý černoch". Novinář, který se s PR během své kariéry zapletl, bude nutně už vždy vzbuzovat pochybnosti, zda v tom nepokračuje i nadále. Snad by to nevadilo u řadového redaktora, jehož případné PR aktivity si ohlídá vedení časopisu. Kdo ale bude hlídat hlídače? Jinak řečeno Šafrovo angažmá v čele listu radikálně snižuje důvěryhodnost Reflexu.

Potůčkovy argumentační fauly gradují obviněním, že jsem zveřejnil naši soukromou e-mailovou korespondenci. Zaprvé je to lež – nezveřejnil jsem z ní ani slovo. A zadruhé, i kdybych tak učinil, nešlo o nic soukromého. Jana Potůčka jsem přece veřejně vyzval, aby se k mému textu vyjádřil. Předem tedy věděl, že jeho odpověď je určena ke zveřejnění.

Vrcholem Potůčkových bizarních spekulací je "odhalení", proč vlastně o Šafrově minulosti píšu. "Nevyřízené účty"? Že mohu být teoreticky považován za zaujatého, jsem v článku čestně přiznal. Opak je ale pravdou už proto, že kdybych v sobě měl deset let dusit emoce ze všech mediálních půtek, kterými jsem během kariéry prošel, pravděpodobně bych už v životě nestíhal nic jiného. Že jsem se ze Šafra "nevzpamatoval" je mimořádně veselá představa. Spíš to vypadá, že se Jan Potůček nedokáže vzpamatovat z toho, že jsem poukázal na dvojí metr, který používá. Mediální kritik zkrátka neunese kritiku...