Veřejné mínění se z velké části opírá o klišé, jejichž pravdivost se považuje za tak samozřejmou, že se o ní nepřemýšlí. Ve vztahu k resortu spravedlnosti uvádím jako příklad tvrzení, že Marie Benešová byla nezávislá nejvyšší státní zástupkyně, která nedbala na nic než na spravedlnost, exministr Pavel Němec je mafián, "katarský princ" prznil nevinná česká děvčata a nakonec unikl trestu, bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera je hlavní odpovědný za zmanipulování trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, Václav Klaus uděluje "podivné milosti", mezi nimi jmenovitě Zdeňku Kratochvílovi, čtyřem osobám z okolí Františka Mrázka či ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové. Při věcném zkoumání uvedených tvrzení se ukazuje, že buď pro ně chybí důkazy, nebo je dokonce vše úplně jinak. Boj za jejich vyvrácení je však marný: jakmile si je média osvojila, opakují je stále dokola, veřejnost je přijímá a nikdo nechce nic jiného slyšet. Je přece pohodlnější sestavit si svůj obraz světa z klišé než přemýšlet nad argumenty, které je vyvracejí: myšlení bolí. Bez pravdy se dá nakonec docela dobře žít, tak kdo by se jí domáhal.

Jeden ctihodný novinář mi vysvětlil, že stále opakovaná tvrzení, která nikdo nenapadl u soudu, se stávají součástí veřejného prostoru a novináři mají právo zacházet s nimi jako s ověřenými pravdami. Totéž, ale s geniální jednoduchostí vyjádřil dávno před ním válečný zločinec Joseph Goebells: stokrát opakovaná lež stává se pravdou. Mnozí z našich vysoce hodnocených novinářů jsou jeho horlivými učedníky.

Na způsobu, jakým média referují o právě probíhajícím procesu u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti obžalovaným Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi, lze sledovat, jak se taková klišé rodí. Celkem paušálně se o něm mluví jako o "Bártově procesu" či "procesu proti Bártovi". Spoluobžalovaný Jaroslav Škárka zůstává jakoby skryt v jeho stínu. Závažnost skutků, z nichž jsou obžalováni, je ale přesně opačná: Jaroslavu Škárkovi, který v postavení poslance měl přijmout úplatek, hrozí trest odnětí svobody až na deset let, zatím co Vítu Bártovi, jenž měl své tehdejší poslanecké kolegy uplácet, "pouze" na šest. Trestní zákoník hodnotí přijímání úplatku přísněji než jeho poskytnutí.

Zcela samozřejmě se mluví o úplatkářském procesu. Samozřejmost se mi ale nezdá být nezpochybnitelná. Trestné činy uplácení a přijetí úplatku se totiž vždy vztahují k obstarávání věcí obecného zájmu. Znepokojuje mě otázka, co vlastně si chtěl Vít Bárta údajnými úplatky koupit. Vesměs se zmiňuje loajalita k jeho osobě. Pochybuji o tom, že jde o "zboží" s povahou obecného zájmu. Uvádím analogii z rozsudku Nejvyššího soudu ČR: peníz zaplacený insolvenčnímu správci za dodatečné uznání pohledávky se nestíhá jako úplatek, ale jako pleticha v insolvenčním řízení s podstatně mírnější trestní sazbou. Důvodem je rozdílnost v povaze uplácením ovlivněných zájmů: v případě insolvenčního řízení jde o soukromoprávní vztahy, kdežto úplatek vždy směřuje proti veřejnému pořádku.

Zprávy z procesu hlavně slouží k zakotvení v povědomí veřejnosti dalšího klišé, odpovídajícího odpudivému obrazu strany Věci veřejné: má to být pochybná "partička", která důrazem na boj proti korupci a nezkorumpovaností svých představitelů a nastrčením oblíbeného televizního baviče Radka Johna oklamala voliče, neboť sama ve svém vnitřním životě užívá korupčních metod. Aktivními účastníky souzených skutkových dějů jsou ale pouze obžalovaní a svědkyně-poškozená Kristýna Kočí, z nichž dva byli již dávno ze strany vyloučeni. Přesto tuto skutečně svéráznou trojici novináři ztotožňují s celou stranou, bez ohledu na to, že v ní jsou i jiní lidé. Například Karolína Peake si svou klidnou věcností a čistotou rukou postupně získala respekt napříč politickým spektrem. Novináři ale přikazují veřejnosti, aby pohlížela na "véčka" jako na "partičku", jejíž pokleslost charakterizují tři podivná individua, vystupující jako hlavní postavy v "Bártově úplatkářském procesu". Zjevně si nepřejí, aby je vnímala jiným možným způsobem, tedy jako stranu, která se sice od těch tradičních odlišuje svou "jinakostí", ale přece jen je uskupením pragmatických slušných lidí kolem Karolíny Peake, kteří to s potíráním korupce myslí skutečně vážně.

Pohled do vnitřního života vedení a poslaneckého klubu Věcí veřejných, zprostředkovaný zpravodajstvím z procesu, je nechutný. Také životní dráhu tradičních politických stran lemují odpadlíci a skandály, jejichž stopy v povědomí veřejnosti by strany nejraději zahladily. Ovšem v případě "véček" vybuchl skandál dříve neznámé povahy a rozměrů ve velmi krátké době po jejich vstupu do Poslanecké sněmovny. To se dříve nikomu nepodařilo. Razance útoku na důvěryhodnost strany vystoupením Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí působí až dojmem předem naplánovaného komplotu k zničení nežádoucího vetřelce v ustáleném souručenství novodobé "národní fronty" tradičních stran.

Zpravodajství z procesu upevňuje klišé obrazu Víta Bárty jako zloducha, vnášejícího do politického života korupční metody. On sám by se jistě raději ztotožnil s rolí dobrotivého mecenáše svých kolegů, ale na to média nepřistoupí. Nepomůže mu ani skutečnost, že platil poměrně malé částky a navíc ze svého. Naproti tomu se považuje za normální, že lukrativní pozice ve státní správě a státních a polostátních firmách se přidělují podle stranického klíče, přičemž shoda koaličních stran v tomto ohledu se považuje za podmínku zachování dobrých vnitrokoaličních vztahů a myslí se i na opozici, která se občas také musí "pustit k lizu". Je to stejné jako za totality, jen "vedoucí síla společnosti" se rozštěpila do více parlamentních stran. Ve srovnání s penězi, které touto cestou přitékají z veřejných rozpočtů do soukromých kapes oddaných straníků, jsou dárky od Víta Bárty pouze směšným "všimným".

Poměrně nejpřesněji kreslí novináři úlohu Kristýny Kočí. Usnadňuje jim to histriónské vystupování paní poškozené ve všech etapách vývoje její historické úlohy: její vystoupení v době, kdy bojovala o křeslo ministra vnitra pro Radka Johna, byla stejně emocionální jako ta dnešní, v nichž se snaží "utopit" Víta Bártu. Jen motiv zásadního obratu v jejích postojích z doby, kdy šplhala ve stranické hierarchii nahoru, k dnešní snaze škodit straně a Vítu Bártovi osobně co nejvíce, není jasný a nikdo se na něj ani příliš neptá. Ještě že paní poškozená ocenila v adhesním řízení svou pohaněnou čest na pouhých pět tisíc: kde nic není, tam ani smrt nebere.

V jejím stínu zůstává skryta nenápadná tvář obžalovaného Jaroslava Škárky. Zdá se mi, že se mu tím děje jistá křivda, neboť ve skutečnosti se zachoval zákeřněji než Kristýna Kočí, která po přijetí obálky zaútočila poměrně rychle. Jaroslav Škárka se choval obmyslně: přijímal platby po delší dobu a tiše vyčkával na vhodnou příležitost na vyjevení své podlosti.

Divadlo, které probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 5 v přímém mediálním přenosu, zcela jistě zasadí důvěryhodnosti strany Věci veřejné těžkou ránu. I kdyby soud Víta Bártu zprostil obžaloby a naopak by odsoudil Jaroslava Škárku a odmítl nárok Kristýny Kočí na odškodnění za nemajetkovou újmu, vítězi budou dva posledně jmenovaní. Tím teprve dostává jejich hra smysl, neboť dojmy z procesu potlačí přízeň voličů Věcí veřejných a stranu patrně vyřadí nejméně ze soutěže v krajských a senátních volbách.

Strana Věci veřejné je cizorodým prvkem v novodobé "národní frontě" parlamentních stran. Kdyby se nenechala skandálem trojice účastníků soudního řízení vyřadit z prosazování svého volebního programu, působila by jako štika mezi kapry, pohodlně zabořenými v zahnívajícím bahně. Probíhající soudní řízení bude nejspíš začátkem jejího zániku, i když katarze s následným zmrtvýchvstáním je sice málo pravděpodobná, nicméně nikoli zcela vyloučená.