Boje o postavení v politické sféře nebo ve státní správě nebo o prosazení záměrů, jež se dotýkají životních jistot vládnoucích uskupení, běžně doprovází podpůrná mediální palba. Její věcný obsah bývá chudý, argumentace převážně nekorektní. Hledat za takových okolností v médiích nestranné, vyvážené, pokud možno pravdivé informace o různých uchazečích o funkce nebo o projektech mohou jen snílci.

Chtěl bych znát důvody, proč se do vytváření mediální mlhy kolem vzestupů i pádů politiků nebo vysokých státních úředníků a do tažení proti připravovaným právním normám někdy pouštějí i novináři, kteří si inteligencí a kvalitou tvorby vysloužili úctu čtenářů, nebo jinak: jaká je cena, za kterou jsou ochotni dát všanc svou dobrou pověst.

Příkladem z posledních dní je Bohumil Pečínka, jinak uznávaný komentátor, který se pasoval na odborníka na problematiku státního zastupitelství. Brojí proti všemu, o co právě usiluje nejvyšší státní zástupce. Zejména mu vadí návrh nového zákona o státním zastupitelství a možnost jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze (výtah z článku zde - pozn.red.).

Vytvořil krátké spojení mezi "kauzou Rath", náhlým pádem Jiřího Pospíšila, záměrem vydat nový zákon o státním zastupitelství, údajnou snahou o obnovu prokuratury a možností jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.

Ve skutečnosti některé prvky jeho virtuálního obrazu dění ve státním zastupitelství mají počátek již ve vývoji resortu po vzniku samostatného českého státu. Například vrchní soudy a vrchní státní zastupitelství v Praze nevznikly jen z potřeby racionálního uspořádání organizace řízení soudnictví a státního zastupitelství, ale částečně jako ústupek soudcům a státním zástupcům rušených nejvyšších republikových orgánů. Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze pro ně byly vítaným útočištěm.

Další "výhodou" zřízení vrchních státních zastupitelství bylo vytvoření překážky v toku informací a příkazů mezi nejvyšším státním zastupitelstvím a "provozními" složkami soustavy, tedy okleštění pravomoci nejvyššího státního zástupce, který se takto stal téměř "generálem bez vojska": na území mimo budovu jeho úřadu mu podléhají pouze dva vrchní státní zástupci. Přinejmenším (možná nechtěný) špatný vliv vytvoření této struktury na efektivitu řízení státního zastupitelství nelze popřít.

Nápad na zrušení vrchních státních zastupitelství není novým, překvapujícím výmyslem z dílny bývalého vojenského prokurátora a později náměstka nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové Jaroslava Fenyka a s ním spolupracujících Lenky Bradáčové, Igora Stříže a dalších, jak si Bohumil Pečínka myslí. Ta myšlenka vznikla jen s malým zpožděním po zřízení vrchních státních zastupitelství a postupně zrála. Tak trochu jako kuriozitu uvádím, že v r. 2008 předložil spolek Šalamoun ministrovi Jiřímu Pospíšilovi návrh na reformu státního zastupitelství počítající se zrušením vrchních státních zastupitelství.

Vrcholem snažení Bohumila Pečínky z poslední doby je článek "Paní Černobílá" v 28. čísle Respektu. Hodnotím jej jako razantní útok proti rozpracovaným záměrům racionalizačních změn ve státním zastupitelství. Jeho účinnost má zvyšovat ilustrační doprovod, karikující Lenku Bradáčovou zobrazením furie, jež by mohla spíše být náčelnicí gangsterů nebo sado-maso dominou než šéfkou pražských žalobců.

Hledání zdroje jeho poznatků a názorů by asi nebylo složité: pravděpodobně se nachází mezi těmi, kteří "byli odejiti" nebo jimž hrozí pohroma z pokračujícího ovládání soustavy státního zastupitelství Pavlem Zemanem.

Načasování článku na krátký časový úsek, v němž se nový ministr spravedlnosti musí rozhodnout, zda potvrdí Zemanův výběr Lenky Bradáčové jako nejvhodnější kandidátky na úřad vrchního pražského žalobce, a jaký bude osud předloženého věcného záměra nového zákona o státním zastupitelství, jistě není náhodné. Povrchní přečtení spolu se znevažujícím zobrazením mohou ministrovu chuť k jmenování Lenky Bradáčové významně oslabit, pokud ji ovšem vůbec má. Důsledkem odmítnutí by patrně bylo napětí mezi ním a nejvyšším státním zástupcem.

V případě, že se s obsahem článku pozorně seznámí čtenář, který je aspoň částečně zasvěcený, nebezpečnost se podstatně sníží. Věcných informací je v něm totiž málo a pokud je abstrahujeme z emocionálně laděných výroků, pak jsou pro Pečínkovu oběť příznivé. Dovídáme se, že Lenka Bradáčová byla již od studentských let učenlivá, pilná, snaživá a ctižádostivá až do neuhasitelné touhy po moci. Miluje kombinaci černé a bílé v oblečení, což ji má usvědčovat ze sklonu ke krajnostem.

Její rychlý postup z výchozí pozice okresní státní zástupkyně v Litoměřicích do postavení náměstkyně krajského státního zastupitelství by bez odpovídající profesní zdatnosti nebyl možný, a to bez ohledu na její dobrý vztah s krajským státním zástupcem, na který rovněž Bohumil Pečínka naráží.

Bohumil Pečínka přispívá k dojmu, obecně vytvářeného médii, že Lenka Bradáčová odpovídá v dobrém i zlém za vše, co se děje v severočeském státním zastupitelství. Uvádí několik nedořešených trestních věcí v působnosti ústeckého vrchního státního zastupitelství, jako by za každé z nich jmenovitě odpovídala. Nezmiňuje žádný konkrétní případ jejího profesního selhání. Naproti tomu zcela pominul její nepřehlédnutelnou úlohu v protestech proti zneužití moci státních zástupců ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. V nich byla Lenka Bradáčová nejvýraznější postavou.

Autor si navíc nedal práci s podrobným prozkoumáním předestíraných údajů. Například tvrdí, že Lenka Bradáčová působila v době prvního ministerského mandátu Jiřího Pospíšila na ministerstvu jako jeho poradkyně a po pádu Topolánkovy vlády se vrátila na své původní působiště. Ve skutečnosti pouze absolvovala čtyřměsíční stáž v legislativním odboru ministerstva a byla externí poradkyní ministra. Nikdy neukončila pracovní poměr se státním zastupitelstvím.

Bohumil Pečínka jí také přičítá zásluhu za udržení krajského státního zástupce Jana Jakovce ve funkci. Skutečnost je opět jiná: Jiří Pospíšil odvolal Jana Jakovce z funkce právě v době, kdy byla Lenka Bradáčová jeho poradkyní. Soud jeho rozhodnutí později zrušil. Shodou okolností k tomu došlo právě v době, kdy se Jiří Pospíšil vrátil na ministerstvo jako ministr Nečasovy vlády. Nezbylo mu nic jiného než vzít na vědomí porážku a Jana Jakovce znova jmenovat. Žádný vliv Lenky Bradáčové zde nevidím.

Až humorně vyznívá Pečínkovo vyprávění o neúspěšném pokusu Lenky Bradáčové stát se vrchní státní zástupkyní v Praze. Jiří Pospíšil ji prý chtěl jmenovat, "aby se zbavil jejího všudypřítomného tlaku, který občas připomíná skus aligátora", ale vláda jeho záměr smetla z důvodu její nezkušenosti. Náhradní nabídku na místo městské státní zástupkyně v Praze nepřijala, prý z obav "z administrativy, spojené s řízením relativně velkého počtu lidí". Takovou konstrukci mohl vytvořit jen někdo, kdo nezná pravidla jmenování vedoucích státních zástupců.

Ministr může na funkci vrchního státního zástupce jmenovat jen toho, koho navrhne nejvyšší státní zástupce, v daném případě Renata Vesecká. Nedovedu si představit, že by Renata Vesecká navrhla Lenku Bradáčovou, tedy Jiří Pospíšil neměl důvod o ní jednat ve vládě. Ve skutečnosti Renata Vesecká přivedla do Prahy Vlastimila Rampulu, přičemž alternativou k němu nebyla Lenka Bradáčová, ale Libor Grygárek. Pokud se mimo to Lenka Bradáčová bála administrativní zátěže, nemohla by se zajímat ani o Vrchní státní zastupitelství, protože oba úřady mají přibližně stejný počet zaměstnanců a rozsah agendy.

Bylo by jistě zajímavé nechat si od Bohumila Pečínky vysvětlit, proč straší veřejnost hrozbou návratu k prokuratuře, který má být výsledkem přijetí nového zákona o státním zastupitelství, popř. jaký je vůbec rozdíl mezi prokuraturou a státním zastupitelstvím.

Především po přijetí zákona zůstane zachována základní odlišnost mezi oběma institucemi. Dále by měla veřejnost vědět, že státní zastupitelství v našem pojetí je specialitou německy mluvících evropských zemí, zatímco v řadě jiných od pradávna fungovala prokuratura. Původ instituce je ve Francii, k nám se dostala počátkem 50. let minulého století v rámci přejímání sovětských vzorů. Obnovilo ji Slovensko po rozpadu federace, v Polsku je ministr spravedlnosti současně generálním prokurátorem. Ve Španělsku je generální prokurátor ministrem ústřední vlády.

Československá prokuratura získala hanebnou pověst nikoli proto, že byla zásadně vadným systémem, ale proto, že ji ovládla komunistická strana, která ji zneužila jako nástroje uplatnění "třídního" přístupu k právu. Není důvod se domnívat, že by v té době státní zastupitelství bylo schopné klást větší odpor politickému tlaku.

Ostatně současné státní zastupitelství nese stopy svého spříznění s komunistickou prokuraturou uplatňováním zavedených postupů a zvykového práva, jejichž nositeli jsou bývalí prokurátoři a vojenští prokurátoři, většinou bývalí členové KSČ, jichž je stále ve státním zastupitelství přibližně třetina. Podíl "starých osvědčených soudruhů" na obsazení vedoucích funkcí je ještě vyšší.

Z tohoto hlediska by bylo naopak výhodné přejít při reformě zpět k prokuratuře, protože pohrobci normalizace by neměli automatický nárok na zaměstnání v nové organizaci. Byla by to příležitost, jak se jich zbavit a uvolnit cestu k odborné kariéře státním zástupcům, kteří dosáhli vzdělání až v polistopadové době.

Autor přizdobil své dílko zmínkou o "naprosto nezkušeném Pavlu Zemanovi". Je škoda, že toto tvrzení nerozvedl o sdělení, co je podle něj měřítkem přiměřenosti zkušenosti pro výkon funkce nejvyššího státního zástupce. V něčem má ovšem pravdu: Pavel Zeman nemá zkušenosti toho druhu, kvůli nimž jsou v poslední době postupně vytěsňováni někteří státní zástupci.

Redakce Reflexu posílila vyznění článku jeho zařazením do stejného čísla se zdrženlivě, až diplomaticky optimistickým pohledem Dušana Šrámka na nového ministra spravedlnosti Pavla Blažka (str. 17: Ministr Blažek: Ukončuji boje). Ve spojení s ním je nepříznivý pohled na napadené záměry Pavla Zemana ještě o něco důraznější.

Jsou ovšem autoři, kteří Pavla Blažka vidí úplně jinak, jako např. Jan Urban či Martina Machová & Karel Toman.

Nehájím názor, že mezi více než tisícovkou státních zástupců jedině Lenka Bradáčová je způsobilá zastávat funkci vrchního státního zástupce v Praze. Ale Pavel Zeman využil svého nezadatelného práva vybírat si nejbližší spolupracovníky a ukázal právě na ni. Pečínkův článek mě nepřesvědčil, že tím pochybil.