Tvrdí to alespoň (nejen čeští) novináři

Miriam Tukan

Ve středu zveřejnil jistý Tomáš Šťástka v iDnes.cz zprávu, že dle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění chce většina Izraelců apartheid. Kdyby prý Izrael anektoval palestinská území, nastolil by tam apartheid. Zpráva byla nekriticky opsaná z britského listu The Independent, který je dlouhodobě známý svou protiizraelskou orientací. Český autor nehodnotil systém otázek v průzkumu, reálnost údajné anexe palestinských území a ani použitou klasifikaci respondentů, která sugeruje, že nenávist k Arabům je výsledkem náboženské víry ortodoxních Židů. Konečně se zpráva drží tradičního výkladu, který líčí Izrael jako jediného hybatele dění a nebere v potaz, že Izraelci také reagují na to, co proti nim dělají jejich arabští sousedi. To lze vidět z dlouhodobých trendů v průzkumech veřejného mínění. Obvinění z apartheidu je už tradiční součástí delegetimizační kampaně proti Izraeli a tento sugestivní průzkum jej měl jenom účelově potvrdit.

Průzkum veřejného mínění

Průzkum byl proveden ku příležitosti začátku židovského nového roku, Roš Hašana (letos 18. září), prý jej objednala nevládní organizace New Israeli Fund a provedla ho agentura Dialog. Jenže nevládní organizace New Israeli Fund vzápětí popřela, že si průzkum objednala. Prý si o něj zažádala Yisraela Goldblum, předsedkyně fondu. The New Israeli Fund sídlí v USA, ne v Izraeli.

Výzkum organizace, která tvrdí, že je proti nenávisti, tendenčně rozděluje židovské respondenty podle jejich vztahu k náboženství, čímž sugeruje, že rozdíly v názorech jsou dány náboženskou vírou. Výzkum vyznívá v tom smyslu, že náboženství vede k rasové nesnášenlivosti, zatímco sekulární lidé jsou tolerantní. To je trošku v rozporu s moderními dějinami. Zajisté by se dalo vzít za kritérium třeba geografické rozmístění respondentů. Osadník na Západním břehu, jehož vesnice je častým terčem útoků arabských sousedů, k nim má asi jiný vztah než sekulární obyvatel Tel Avivu, který do hor nepřijede ani jednou za celý život. Sám jsem jednou v horách v Judeji viděl skupinku zámožných turistů středního věku z Tel Avivu, kteří byli v těchto místech poprvé v životě. Ale jejich počin byl ještě hodný uznání, protože řada Izraelců se k takovému výletu neodhodlá nikdy.

Výzkum kladl sedm značně tendenčních otázek, které sugerovaly, že Izrael už je apartheid. Ať by respondenti mínili cokoli, průzkum byl formulován tak, že by to vždy vyznělo v tomto smyslu. První otázka zněla: Je v Izraeli apartheid? Při tom se neuvedlo, jaké jsou dle autorů definující rysy apartheidu. Pokud by šlo o upření volebního práva, pak by otázka měla znít: Mají izraelští Arabové volební právo? Jenže každý ví, že izraelští Arabové volit smějí a dokonce mají i arabské strany, které jsou zastoupeny v Knesetu. Otázka by tedy vedla ke kladné odpovědi, což autoři nechtěli. Další otázka zněla: Podporujete odsun izraelských Arabů na Palestinská území? Ačkoli se žádný takový odsun neplánuje. Dále se ptali, zda má být pozvána "slavná americká autorka, která bojkotuje Izrael". Jak se měli respondenti rozhodnout, když se jim sdělilo jen to, že autorka je slavná? Byli dotázáni na postoj k osobě a ne k názorům, o nichž jim průzkum nic neřekl.

Dále se v průzkumu ptají na postoj k "separaci systému silnic na Západním břehu". To sugeruje, že silnice na západním břehu jsou rasově segregovány, což není pravda. Ve skutečnosti je na základě dohod z Osla omezena svoboda pohybu pro Židy, kterým je zakázán vstup do arabských měst (jen na povolení Palestinské samosprávy) a do některých zón. Z toho důvodu je i člověku s izraelským pasem zakázáno cestovat arabským autobusem do Ramalláhu či Betlému, kam je Židům vstup zakázán. Čili Žid nemůže jet arabským autobusem. Odlišné "židovské"a arabské autbusy existují z mnoha praktických důvodů, ne kvůli rasové segregaci. Jednak obě linky spojují odlišné body, jednak např. arabské autobusy jezdí i na šábes a na židovské svátky. Jezdí taky několikrát za hodinu, zatímco židovské autobusy jedou jen několikrát za den. Čili jako Arab máte na Západním břehu daleko lepší dopravní možnosti než jako Žid s izraelským pasem. Takže na co se vlastně ta otázka ptala?

Konečně se ptali, zda by Arabové měli mít volební právo, pokud by Západní břeh byl anektován. Přitom většina obyvatel nechce anektovat celé území a s možností velkého Izraele se ani v diplomatických jednáních reálně nepočítá. Je nasnadě, že volební právo by náleželo tomu, kdo by měl izraelské občanství, ale takhle ta otázka formulována nebyla. Vyzněla tudíž zmatečně a každý respondent asi mínil odpovědí něco jiného.

Připomínám, že oblast "Západního břehu" žádný břeh není, je to dosti vysoké a rozlehlé pohoří na hranici s Jordánskem. Za války v roce 1948 území dobylo Jordánsko, které je v roce 1950 anektovalo. Až do roku 1988 tedy šlo de iure o součást Jordánska, ne o okupovanou Palestinu. Za intifády se jordánský král svrchovanosti vzdal, od té doby jde de iure o sporné území, které je pod izraelskou vojenskou správou. Anexi Izrael nikdy neoznámil, ani ji neplánuje. V diplomatických jednáních se počítá s rozdělením na dva státy a spory se vedou jen o průběhu hranic.

Šíření zprávy

Odpovědi z několika kategorií byly v deníku Haaretz spojeny do jedné a na titulní straně pak vyšel článek od Gideona Levyho, že 58 % obyvatel Izraele podporuje apartheid. Termín apartheid přitom nebyl nijak vymezen. Informaci převzala řada evropských novin, přičemž The Independent, odkud čerpal český novinář, překroutil jeho obsah asi nejvíc. V The Independent vyšla zpráva v úterý 23.10.2012. Pro informaci: Zaujatost listu The Independent a jejich "nerespektování fakt" není žádná novinka ani překvapení a profesionální novinář, který od nich přebírá informace, by to měl brát v potaz. Zpravodajství o Izraeli je v The Independent v podstatě one-man-show Roberta Fiska, jednoho z nejbrutálnějších demagogů britské scény. Z toho, co jsem viděl, zpráva se rozšířila hlavně v britských médiích, kde udělala svoje. Rozšířila představu, že Izrael je apartheid.

Dlouhodobé trendy v průzkumech veřejného mínění

Co se těch průzkumů veřejného mínění týče, jsou různé. Dlouhodobé trendy jsou takové, že arabsko-izraelské vztahy se zlepšovaly začátkem 90. let, kdy pád východního bloku a mírový proces v Oslo vzbudil naději, že se podaří aspoň uzavřít mírové smlouvy a normalizovat mezinárodní poměry. Nejlepší vztahy panovaly bezprostředně po atentátu na Jicchaka Rabina v roce 1995, který vzbudil oboustranné sympatie. Od té doby se zhoršují. Definitivní propad nastal během druhé intifády po roce 2000, kdy byl Izrael zasažen vlnou sebevraždených atentátů organizovaných OOP. Při nich byli masakrováni lidé v pizzérii, na diskotéce, v jazz baru, v restauraci, kam chodili Židé i Arabové, nebo v herně, kam chodili rovněž Židé i Arabové, atd. Volba cílů dokonce vzbuzuje dojem, že organizátoři chtěli zabránit soužití Židů a Arabů. Vlna útoků byla zastavena až stavbou bezpečnostní zdi a dalšími opatřeními, za která svět Izrael stále kritizuje. Průzkumy mínění mezi Araby zase ukazují, že většina z nich schvaluje teroristické útoky.

Statisticky jsou arabsko-izraelské vztahy špatné, ale v každodenním životě ani v kultuře nejsou tak vyhrocené. Stačí se jet podívat na arabská území, do starého města v Jeruzalémě, na palestinský venkov. Nebo se podívejte na TV soutěž Kochav Nolad ("zrozená hvězda", obdoba naší Superstar). V ní měla úspěch arabská zpěvačka Miriam Tukan. Průzkumy jako tenhle sugerují mezinárodní veřejnosti jakousi vizi totálního konfliktu národa proti národu, která má jen publikum strhnout na jednu stranu.

Zde kritika metod průzkumu (zdroj. The Times of Israel).

Tady je jeden z levicových ohlasů nadšeně šířících výsledky “výzkumu”. Všimněte si doprovodných fotek.

The New Israeli Fund (kde o výzkumu nic není),

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem