aneb Strop marketingu samospráv

Patrně i občané z jiných krajů zachytili kauzu jihomoravského hejtmana Michala Haška – tedy ohledně jeho „neexistující mluvčí“ a též otázek vynakládání peněz na propagaci kraje.

Dovolil bych si učinit několik poznámek k opomíjeným otázkám propagace v územní samosprávě.

Jako učitel správního práva a správní vědy jsem rád, že Jihomoravský kraj (JMK) neplýtvá zbytečně penězi na nějaký papírový „zpravodaj kraje“ – jako to dělají kraje jiné, ale i většina měst či dokonce městských částí. Například náklady na zpravodaj MČ Brno-střed (tedy jen části Brna, ne celého města) činí skoro dva miliony korun ročně.

Mám za to, že tato forma prezentace územní samosprávy jest dávno překonána.

Informace z těchto zpravodajů jsou zpravidla zastaralé, informační přínos většinou marginální, poměr cena vs. výkon slabá. Zajímají jen zlomek obyvatel a lidově řečeno, brzy či hned končí v koši. O ekologickém aspektu plýtvání papírem (a dalšími energiemi) raději mlčím. Navíc většina městských zpravodajů bývá převážně ve formě „pochval se sám“.

Radniční koalice se chlubí – v různé míře sofistikovanosti – například tím, co se postavilo a opravilo (stranou ponechme, že za naše peníze), a opozice či běžný občan-nezastupitel se tam prakticky nedostane. Nebo v míře zcela zanedbatelné a mnohdy s obrovským časovým zpožděním.

Byly zaznamenány případy, že leckde městský zpravodaj sloužil či nadále slouží nadto jen k sebepropagaci starosty (místostarosty), doplněné úřední neutrální omáčkou, takže dokonce ani koaliční partneři se na stránky místní drbny nedostali.

I v komunální politice leckde platí z hlediska mezilidských vztahů legendární stupnice „přítel – nepřítel – koaliční partner“.

Od 1. listopadu 2013 je sice účinná novela tiskového zákona. Novela, která zavedla mj. povinnost garantovat v „radničních“ periodikách objektivitu a vyváženost při informování o aktivitách města či kraje. A dále pak povinnost poskytnout přiměřený prostor pro vyjádření názorů všech členů zastupitelstva – tedy i těch opozičních „šťouralů“. Nicméně, co je mi známo z praxe, reálná vymahatelnost této rovnováhy je – gentlemansky řečeno – nevelká.

Ale zpátky na jižní Moravu. Ještě před cca pěti lety zde vycházely tzv. Listy jižní Moravy, které stály 35 milionů ročně! Jako občan tohoto krásného kraje jsem velice rád, že kraj zde šetří desítky milionů a obdobné periodikum již několik let nevydává.

Zpravodaj na úkor pohotovosti?

Důraznějším hlasem se táži, zda by se v budoucí právní úpravě (jak říkají právníci – de lege ferenda) neměla stanovit horní hranice na marketingové a publikační aktivity obcí a krajů. Samozřejmě v závislosti na velikosti (resp. počtu obyvatel) kraje či obce.

Jak známo, rozsah samostatné působnosti obce či kraje může být omezen jen zákonem, proto by se případné „zastropování“ muselo dít formou zákona, ne tedy usnesením vlády či nějakou vyhláškou ministerstva.

Na jednu stranu samozřejmě respektuji ústavní právo obcí a krajů na samosprávu, avšak současně říkám, že veřejné peníze by se měly vynakládat účelněji – například na zdravotnictví či sociální služby.

Formalista možná řekne – ale to jsou peníze přece z úplně jiné „rozpočtové přihrádky“, to nemožno srovnávat, pane autore. To sice formálně jsou, ale je dobré si uvědomit, že ve finále existují jen jedny veřejné peníze, které se následně rozdělují. Trošku mi to připomíná pána, který propil v hospodě spoustu peněz a manželce pak na výčitky odpovídá: Drahá, to byly peníze z úplně jiné rozpočtové kapitoly našeho rodinného rozpočtu. Až pak budete muset cestovat (či vás poveze manželka) na jedinou zubní lékařskou pohotovost 90 km daleko, jistě vás potěší, že váš kraj (město) vydává vzhledný zpravodaj (který stejně nikdo nečte) a že má pěkné billboardy po celé republice, jak je u vás v kraji hezky.

Autor je právník a VŠ pedagog

LN, 15.8.2016