Propast mezi politikou a žurnalistikou není nepřekročitelná. Ani ve starších demokraciích

Jen nimrod si je jist tím, zda už je lovecká sezona v plném proudu, nicméně jednoho parforsního honu jsme svědky takřka den co den. V novinářském světě najdeme jen málo hlavní, které by ještě nevypálily příděl broků do kožichu Radka Johna. Není divu. Nadzvedl novinářské komunitě hladinu adrenalinu hodně vysoko. Není divu. Ulice vedoucí od novinařiny do politiky je jednosměrná, tak jsme se to zatím domnívali. Vladimír Mlynář odešel od vysoké žurnalistiky do vysoké politiky. V žurnalistice pak hodně chyběl, v politice se popálil, když se pokusil zapřáhnout informační technologie do rozhodovacího procesu veřejné sféry, a když se ho soudkyně Slepičková pokusila poslat na pět a půl let do vězení, odešel, nikoli zpátky do Respektu, ale do Kellnerovy PPF. Vyvolal tím taky tak trochu pozdvižení, ale malé a na krátkou dobu.

Paralela jeho příběhu s osudem Radka Johna není přesná. Mlynář opravdu z politiky odešel, kdežto John hodlá zůstat poslancem na tu krátkou dobu, která je poslancování za VV vymezena, a ta může být kratší, nežli řekneš švec. Nejde do privátní sféry finanční či průmyslové, nýbrž mediální. Chce být zároveň poslancem, tedy součástí politického establishmentu, a zároveň novinářem v Empresa Media, kde hodlá podle svých slov rozkrývat špinavosti politického establishmentu. Dá se snadno věřit, že hodně špinavostí zná, takže bude mít o čem referovat veřejnosti. To je přinejmenším podivné. Otázka ale zní, zda je povyk kolem jeho kroku adekvátní.

Nechme stranou, zdali byl John dobrý novinář a dobrý politik, anebo zda má pravdu Josef Klíma, že byl mizerný novinář a ještě horší politik. Jádro problému je jinde. Proč je přestup či úkrok nebo ještě lépe souběh politiky s novinařinou předmětem rozhořčení, kdežto přestupy a úkroky a souběhy politiků do továren na peníze celkem nikoho nevzruší? Novinovědci by mohli poměřit plochu papíru potištěného odsudky Radka Johna a Stanislava Grosse, který odešel z politiky do milionářství, a veřejnost stačila zahlédnout pytle se stovkami milionů chvilku předtím, než zatáhl roletu. Dnes asi na tu hromadu peněz vzpomíná jako na nuzné začátky.

Kritika Johnova kroku se soustřeďuje hlavně na dva body. John jako politik jev mnoha ohledech vázán mlčenlivostí a je ve styku se státním tajemstvím. Bude je slepičit? Kdoví, ale slepičil už před tím. Druhý bod se týká nezávislosti a novinářské etiky. O jednom i druhém se dobře píše, oba punkty jsou zdroj prachu do brokovnice. Vzhledem ke stavu české žurnalistiky ale ten mlýn na střelný prach je poháněn parním strojem, ve kterém se topí pokrytectvím.

Celý náš veřejný život je dlouhodobě a soustavně ovlivňován, ne-li přímo řízen systémem směrovaných indiskrecí. Máme na to dokonce novináře specialisty. Jako jsou sporťáci a hudební kritici, jsou i novináři, kteří přenášejí cílené indiskrece z politických kuloárů na stránky novin. Radek John to možná v Empresa Media bude dělat, a pokud ano, pak bude dělat totéž, co nejeden jeho kolega. Těžko soudit, zda se mu to bude dělat snadněji, nebo obtížněji, kdyby byl takzvaně mimo a mohl se tvářit jako novinář nepošpiněný politikou. To se ukáže, až John začne v Empresa Media pracovat.

Výtky stran nezávislosti je už krystalicky čisté pokrytectví. U nás se vžil pojem "angažovaná žurnalistika", což ve skutečnosti znamená, že se gramotný člověk propůjčí více méně skryté propagaci toho či onoho zájmu. Kope za ekonomické skupiny anebo třeba za čečenské teroristy. Když dosáhne určitého stupně obratnosti, je dokonce prohlášen za novinářské eso a sklízí potlesk, místo aby ho vypískali. V angažované žurnalistice je dovoleno všechno, zkreslovat skutečnost nebo i bohapustě lhát.

Politici v médiích

Mezi politikou a žurnalistikou není nepřekročitelná propast ani v zavedených demokraciích. Dva namátkou vzpomenuté příklady: Jean-Jacques Servan-Scheiber býval komentátorem le Monde a založil týdeník l’Express. Ve francouzské politice hrál významnou roli a vlivu svého média plně využíval. Poslancem a politikem veřejným i zákulisním byl i Robert Hersant, majitel deníku le Figaro a sedmdesáti dalších deníků a týdeníků po celé Francii. Proti významu těchto mužů v politice i žurnalistice je Radek John naprostá nula.

Pravda, nejsme ve Francii a neřídíme se jinými než českými pravidly. Radek John je na výprasky zvyklý, dostával je za svou literární práci od kritiky, žádnou slávu neutržil v politice a za svou žurnalistiku to taky pěkně schytává. Koledoval si o to. Ovšem to všeobecné halali proti Johnovi by mohlo mít i obecný užitek, kdyby se mělo stát zvykem zkoumat, jaké jsou souběhy i dalších politiků. To dá ale moc investigativní práce. Snadnější je vylít kýbl na Johna. Viditelný, to on byl vždycky. Viditelný zůstane, i s tím kýblem na hlavě.

LN, 7.11.2012