Trpělivým kupením drobných nebo větších lží, podobných těm, o nichž jsem psal v článcích Další mýtotvorná lež I a II, se postupně vytvářejí znevažující mýty o lidech, kteří mají být vytlačeni z veřejného života nebo z konkurence. Probíhá to vždy stejně, ať postižený jedinec překáží komukoli, kdo potřebuje odstranit si ho z cesty.

O udržování mýtů v povědomí veřejnosti se starají neodpovědní novináři. Vydávají je za běžně známé pravdy, jež ani není třeba ověřovat. A veřejnost, zblblá opakováním stále stejných lží podle staré známé Goebbelsovy poučky (stokrát opakovaná lež se stává pravdou), nad jejich pravdivostí ani nepřemýšlí a staví na nich svůj obraz světa.

Příkladem je způsob, jakým Luděk Navara v MF Dnes z 31. června 2010 rozvíjí slogan Petra Nečase o nutnosti „odněmcovat justici“. Kromě toho, že jej patolízalsky rozvíjí odvozením hesel „odkučerovat soudnictví“ a „odvesečtit státní zastupitelství“, věnuje se „údržbě“ záporných obrazů exministrů Pavla Němce a Daniely Kovářové, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery a nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké s použitím koktejlu starých mýtů s čerstvými nepravdami a polopravdami a se zjevným cílem vytvořit temné pozadí, od něhož se bude krásně odrážet zářivý obraz staronového ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Pavel Němec je pro něj poměrně snadnou obětí, protože mu škodí hned tři okolnosti. Z nich je asi nejdůležitější, byť méně známý, Pospíšilův iracionální nenávistný postoj k němu. Uplatnil se již v počátcích mediální štvanice související s kauzou „katarského prince“, kdy tehdejší stínový ministr spravedlnosti nepravdivě osočil Pavla Němce z nezákonnosti rozhodnutí o předání „prince“ do Kataru. Jeho tvrzení se chopili bulvární pisálkové a protlačili je do povědomí veřejnosti jako klíčovou součást lživého mýtu o případu „katarského prince“. Po nástupu do funkce ministra pak při vytváření svého mediálního obrazu zdůrazňoval odlišnost svého přístupu k různým prvkům řízení resortu spravedlnosti od praxe svého předchůdce. V současnosti je jeho posedlost Němcem ještě daleko výraznější. Skutečnost, že jako jeden z důvodů odvolání generálního ředitele Vězeňské služby Luďka Kuly uvedl uzavření smlouvy s advokátní kanceláří Pavla Němce, prozrazuje, že nezvládá emoce. Tvrdí, že Pavel Němec uplatňoval svůj vliv na různých místech v resortu spravedlnosti, ale kdyby měl s pomocí nezpochybnitelných důkazů ukázat, kde a jak se projevoval, došla by mu řeč. V jeho horlení proti „penězovodům“ z ministerstva do Němcovy advokátní kanceláře zaznívá falešný tón: ministerstvo přijímalo její právní služby po celou dobu prvního působení Jiřího Pospíšila v úřadě ministra, a to bez jediné reklamace. Tvrzení, že nyní Jiří Pospíšil smlouvu zrušil, je planým vychloubáním: její platnost vypršela v dubnu letošního roku, Daniela Kovářová novou smlouvu nepodepsala, nevstoupila tedy v platnost a nebylo co rušit. Bude jistě zajímavé sledovat, která konkurenční advokátní kancelář bude nyní poskytovat ministerstvu své služby.

Druhou pro Němce nepříznivou okolností je jeho účast na kauze „katarského prince“. Není mu nic platné, že Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem, že jeho postup byl zákonný a naopak nezákonně jednaly senáty pražských soudů předsedů Moniky Křikavové a Petra Stutziga, které „prince“ soudily, ač jim byl případ zákonně odebrán. Kromě toho držely obžalovaného protiprávně téměř pět měsíců ve vazbě. V době, kdy rozsudek Nejvyššího soudu ČR vyšel, byl již falešný obraz kauzy natolik zakořeněn v povědomí veřejnosti, že jej nevyvrátil. Ostatně, koho z bulvárních pisálků a politických pletichářů, kteří mají plná ústa péče o právní stát, zajímá právní názor vysoké justiční autority, jejíž výrok má váhu právní normy?

Žádného investigativního novináře přitom nezajímají tu a tam prosakující náznaky, že všecko je možná jinak, že kauza „katarského prince“ byla ve skutečnosti součástí špinavé obchodní hry a Pavel Němec si vysloužil hněv tím, že jeho propuštěním ohrozil velký „kšeft“. Nikdo se neptá jeho „jedině spravedlivé a čisté“ odpůrkyně Marie Benešové, která se tolik zasloužila o mediální štvanici proti němu, proč se stala společnicí advokátní kanceláře zajišťující zájmy Kataru v České republice, jak se dostala do představenstva akciové společnosti s obchodními zájmy v oblasti Perského zálivu, proč měla kancelář v její budově a proč tedy o ni bylo po odchodu z Nejvyššího státního zastupitelství tak dobře pečováno.

Třetím Němcovým prokletím je jeho obchodní zdatnost. Jeho advokátní kancelář je ve srovnání s mamutími společnostmi, které ovládají naše národní hospodářství, pouhý trpaslík. Možná právě proto se tak snadno volá Petru Nečasovi po „odněmcování“ resortu spravedlnosti. Docela rád bych jej viděl, jak by se statečně tvářil při volání třeba po „odčezování“, „odpépéefkování“, „odagrofertování“, „odbakalování“. Nejspíš by se pak někdo začal dovolávat „odnečasování“, a bylo by po hrdinství. Neobnovení smlouvy s ministerstvem spravedlnosti a Vězeňskou službou ČR zřejmě nezpůsobí Němcové kanceláři nenahraditelné ztráty, ale vyvolávání takového sloganu předsedou vlády může odpuzovat zákazníky, čili poškozovat Němcův obchodní zájem. To volá po odvetě. Dovolím si tvrdit, že jde o hulvátství ještě větší, než bylo Fischerovo peskování Daniely Kovářové otevřeným dopisem.

Kancelář Pavla Němce byla v poslední době úspěšná v různých tendrech a tím vzbuzuje závist. Němcovi se vyčítá, že využívá svých kontaktů z doby působení v politice k získávání zakázek, a považuje se to za nemravnost. Jenže podnikání je tvrdé řemeslo a má svá pravidla, která se nedají obcházet. Prvním úkolem podnikatele je usilovat o zisk. Pavel Němec nic jiného nedělá, stejně jako nic jiného nedělají jiní úspěšní podnikatelé. Některé jeho postupy se nemusejí každému líbit, ale podnikání se skutečně hodně liší od charity. Exministr by zřejmě nejlépe uspokojil bulvár, kdyby se odebral na poušť, naděl režné roucho a živil se sběrem kořínků a hmyzu.

S Pavlem Němcem spojuje Luděk Navara záporný obraz Daniely Kovářové. Tvrdí, že za celou dobu jejího působení Pavel Němec neztratil nic ze svého „zvláštního postavení“. Mlčí ale o tom, že exministr vlastně neztratil v resortu vliv ani za působení Jiřího Pospíšila, neboť jeho kancelář nadále poskytovala ministerstvu své služby. Vyslovuje dále domněnku, že Daniela Kovářová by se bez něho asi nestala ministryní. To je ale jen dohad. Blíže pravdě je tvrzení, že by se nestala ministryní, kdyby ji nevytáhl na „viditelné místo“ ředitelky Justiční akademie Jiří Pospíšil, který ji patrně znal již jako plzeňskou advokátku.

Čas ukáže, do jaké míry byla skutečně nutná rázná opatření Jiřího Pospíšila k zahlazení stop po působení Daniely Kovářové, jejímuž znevažování se Luděk Navara rovněž pilně věnuje. Zatím je jistá pouze problematičnost zrušení tendru na výběr dodavatele systému hlídání odsouzených k trestu domácího vězení. Může se stát, že někdo z účastníků bude vymáhat po státu odškodnění. Zejména je jisté, že dojde k dalšímu odsunutí používání hlídacích náramků a tím k zbrzdění nabíhání počtu odsouzených k trestu domácího vězení. Státu tím uniknou finanční úspory a současně bude pokračovat přeplňování věznic, na jejichž rozšiřování nejsou peníze. V této souvislosti stojí za zmínku, že užívání trestu domácího vězení je ze zákona možné od 1.ledna 2010. Jiří Pospíšil jej prosadil v rámci nového trestního zákona. V závěru svého působení na ministerstvu se zastavil před složitostí jeho zavedení do praxe a chtěl odsunout novelizací zákona začátek jeho používání o rok. Daniela Kovářová se vrhla do dobrodružství a zavedla trest domácího vězení okamžitě, zatím bez náramků. Kdyby to neudělala, možná by se nic nedělo ještě několik let.

Luděk Navara neopomněl přičíst Daniele Kovářové k tíži odmítnutí medaile pro Otakara Motejla jeho dcerou. Také toto tvrzení patří k „zjeveným pravdám“ tvůrců znevažujících mýtů. Dcera Otakara Motejla ale není ani intelektuální ani morální autoritou. Intelekt, charisma, morální autorita, společenský význam se nedědí. Je naprosto bezvýznamné, co si ta dáma myslí o možné reakci zesnulého otce na udělení medaile. Její odmítnutí je pouze vrtoch, který o kvalitách Daniely Kovářové nevypovídá vůbec nic.

Příznačný je způsob, jakým Luděk Navara obhajuje požadavek na „odkučerování“ soudnictví. Opět mává větou „když hrozí pád vlády, nezávislost justice musí jít stranou“, která patří mezi nedoložené mýty, a přesto se stále proti Pavlu Kučerovi užívá. A drží se paranoidní představy Marie Benešové, že jakýsi přátelský kroužek kul pikle při schůzkách v různých pohostinských zařízeních tak dlouho, až se mu podařilo nezjištěným způsobem přenést své názory a vůli do pera a hlavy státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, který vydáním usnesení ze 4. června 2007 udělal první krok k záchraně Jiřího Čunka před obžalobou. Stejně jako jiní před ním si nevšiml, že Marie Benešová nezahrnula nezpochybnitelného pachatele nepřístojnosti mezi „mafii“, zato do ní přihodila Libora Grygárka, který sice s věcí neměl nic společného, ale paní exprokurátorka jej od pradávna špatně snáší. Nezabýval se otázkou, jak asi uplatnil svůj vliv Pavel Kučera, který se snad ani se Stanislavem Potoczkem nezná. Konečně pan autor neposlouchal Petra Nečase, jenž v podstatě národu již řekl, jak to bylo: státní zástupci vyhověli politické poptávce Mirka Topolánka, vydíraného lidovci hrozbou odchodu z vlády. Přátelské debaty u kavárenských stolků v tom nehrály žádnou roli.

Nakonec Luděk Navara projevil znepokojení nad tím, že se domnělý Kučerův poklesek nijak neřeší, neboť kárný senát, který jej má stíhat, „se ještě k rozhodování za těch několik let nedostal“.To už vůbec není pravda. 10.srpna proběhne druhé veřejné jednání. Pokud se ovšem autor dožaduje „odkučerování“ soudnictví v situaci, kdy Pavlu Kučerovi žádná vina prokázána nebyla, dopouští se odporné hanebnosti. Chce-li psát o poměrech v justici, měl by znát aspoň základní právní principy. Patří mezi ně presumpce neviny.

Podle autora právníci, působící v různých odvětvích resortu spravedlnosti, se patrně nesmí přátelit a novinářská chátra má právo fízlovat jejich soukromá setkání. Pokud se sejdou, dopouštějí se zločinu. Úvahu o nutnosti „odvesečtění“ státního zastupitelství proto otvírá zmínkou, že „nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká se s Pavlem Kučerou a ostatními „mafiány“ kvůli kauze Čunek také podivně scházela“. Odkud autor ví, o čem si trojice přátel povídala v soukromí, a že se tedy scházeli kvůli Čunkovi, je ve hvězdách. O osobní odpovědnosti Renaty Vesecké za zásah do kauzy Jiřího Čunka, čili o nejdůležitější složce příběhu, se ale vůbec nezmiňuje.

Luděk Navara opakovaně vyzdvihuje jako protiklad k zmíněným čtyřem „hříšníkům“ a jako mravní autoritu Otakara Motejla, který prý jediný jim dokázal říci pravdu do očí. Vidí pohoršlivou souvislost mezi touto okolností a policejním vyšetřováním v kanceláři ombudsmana pro podezření na hospodářské nesrovnalosti. Kromě toho, že zásah do kauzy Jiřího Čunka odsuzovali i jiní, jako například Pavel Rychetský, vede autor čtenáře po špatné cestě i jinak: naznačuje, že Otakar Motejl měl nárok na výjimku z pravidla „padni komu padni“, takže vstup policie do jeho kanceláře měl svatokrádežný charakter. Za účelem zvýšení pohoršlivosti nechává informaci záměrně neúplnou: je přece známo, že vyšetřování bylo ukončeno s tím, že se žádný trestný čin nestal.

Zajímavý je Navarův povzdech, že „Pospíšil může … „odněmcování provést na svém ministerstvu, ale v soudnictví už ne“. Každý ministr spravedlnosti může mnohé, pokud chce, neboť má universální kárnou pravomoc vůči všem soudcům a státním zástupcům. Vedoucí státní zástupce může za jistých okolností přímo odvolávat. Musí mít ovšem chuť a odvahu svou pravomoc používat. Podstatné však je, že mravní marasmus zasáhl v celém resortu nejvíce státní zastupitelství, a to jako důsledek zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka. Tato zhoubná akce proběhla za vlády Mirka Topolánka a působení Jiřího Pospíšila v čele ministerstva spravedlnosti. První popud k zákroku proti Renatě Vesecké a ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení Stanislava Potoczka z 4.června 2007 dostal Jiří Pospíšil od spolku Šalamoun již 18. června 2007, a po něm následovala řada dalších, ale až do konce svého prvního působení na ministerstvu neudělal pro nápravu poměrů nic až na to, že se zastal šikanovaného státního zástupce Adama Bašného. Naopak nechal vydat výklad o právní čistotě zákroku. Pokud dnes přichází se záměrem odvolat Renatu Veseckou, je třeba se především ptát, proč až po více než třech letech od nepřístojnosti, a dále je na místě konstatovat, že je sice lépe pozdě než nikdy, ale hajný, jenž se proslavil jako pytlák, navzdory známému přísloví nevzbuzuje důvěru.

Kdyby byl Luděk Navara nestranný, jak se na dobrého novináře sluší, s přihlédnutím k pochybnému vztahu Jiřího Pospíšila k zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka v době jeho prvního mandátu by musel začít razit ještě čtvrtý slogan: „odpospíšilovat“.

Jeho článek je zcela zbytečný, protože slouží pouze k udržování zastaralých mýtů, postavených převážně na nepravdivých informacích. Proto volám: „odnavarovat“.