Česká televize je kombinací pozůstatku komunistického uvažování (využít TV k propagandě), soukromých kapitalistických kšeftů a příkazu demokratického parlamentu občanům, aby platili náklady obojího.

Předem říkám, že jakékoli úvahy na téma zrušení koncesionářských poplatků v době, kdy je tato veřejnoprávní televize majetkem státu, jsou zcela zbytečné. Po jejich zrušení by se náklady pouze hradily z jiné kapitoly státního rozpočtu. Dnes musí člověk platit i za takovou televizi, kterou nemá připojenou v síti, nebo mu dokonce ani nefunguje (doporučuji zde). Pokud ji doma nemá, platit nemusí. Jestliže by její náklady byly hrazeny ze státního rozpočtu a ne z koncesionářských poplatků, zaplatili by za její existenci i ti, co televizi ani nemají. Jediným řešením je tedy pravděpodobně její privatizace, což je jediná cesta k tomu, aby se lidé zbavili další zátěže placení něčeho, co si neobjednali. Vedlejšími efekty, nikoli nepodstatnými, by se pak stala definitivní absence hlásné trouby politiků a vlády, a v neposlední řadě bychom se přestali podílet na neoprávněných ziscích těch, kteří ji systematicky tunelují.

Osobně jsem byl v České televizi na jednání ještě v době, kdy jsem vedl Nadační fond Romana Šebrleho. Pro mé kritiky předem uvádím, že tato organizace nikdy nežádala stát o jakékoli prostředky a nikdy je také za dobu mého působení neobdržela. Já sám jsem pak pracoval zdarma a své náklady jsem si hradil ze svého, neboť jsem si vážil cílů organizace a zároveň i Romana, který společně s dalšími soukromými dárci byl jediným zdrojem finančních prostředků. Naším přáním bylo vytvořit společně s Českou televizí seriálový pořad, jehož cílem byla osvěta v oblasti sportovců seniorů, kteří náš národ po desetiletí reprezentovali, tleskali jsme jim a zpívali s nimi hymnu u televizních obrazovek a na sklonku života jsou společností opomíjeni. Nechtěli jsme po České televizi žádné peníze a vše jsme chtěli hradit ze svého. Přesto nám bylo diktováno,kdo přesně má dělat scénář (externista na smlouvu), kdo přesně se má postarat o režii (externista na smlouvu), kdo o kameru (externista na smlouvu)… K realizaci za těchto podmínek z naší strany tehdy nedošlo.

A teď se podívejme na jeden z typických „projektů“ současné „veřejnoprávní" České televize, který nakonec realizován byl. Jmenuje se Malá farma. Dvaačtyřicet dílů (více zde) jakési reality show, ve které vystupují dva mladí lidé, kteří se odstěhovali z města a mají ukázat, zda jsou schopni žít na venkově, kde mají za úkol vybudovat ekofarmu. České televize sama tento pořad nepřipravuje. Nakupuje už hotové díly seriálu od externí firmy, jejíž majitel je shodou okolností také majitelem společnosti Malá farma, která se zabývá živočišnou výrobu a agroturistikou. Česká televize, tedy lépe řečeno my, koncesionáři, zaplatí za tento pořad, který má mizivou sledovanost, celkem 11 622 996 korun českých. Peníze dostane firma člověka, jehož jiná firma se shodným názvem pořadu dostává de facto reklamu od České televize jako bonus. Na stejnojmenné farmě, kterou koupil údajně jen kvůli natáčení, mu zůstane veškeré vybavení, které se za peníze koncesionářů do pořadu nakoupí...

Podobný model se objevuje v České televizi u řady jiný pořadů. Česká televize je zjevně už dávno soukromá, jen její každoroční miliardové náklady platíme my, stejně jako bezbolestné zisky pár soukromých subjektů, které jsou k ní přisáty. Paradoxem všeho pak je, že je prý „veřejnoprávní“. Není. Je ryze soukromoprávní, jen nám to poslanci zapomněli říct a změnit její statut. Výměnou za to tam mají za odměnu a za naše peníze volný přístup, kdykoli písknou.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora