19.4.2024 | Svátek má Rostislav


MÉDIA: ČRo Plus se znovu vyznamenal

30.5.2019

Ještě donedávna bylo večerní čtení z různé literatury, uváděné obyčejně půlhodinku před půlnocí, jedním z mála přijatelných pořadů na ČRo Plus. Člověk se nemusel při poslechu rozčilovat kvůli všelijakému překrucování skutečností, neúplné informaci anebo její naprosté absenci. Nemluvě ani o jednostranné interpretaci toho, co se tu i onde událo, a dalších žurnalistických nešvarech. Takže chvíli před půlnocí jako by se celá stanice náhle změnila k lepšímu. A věřte, někdy byla ta četba skoro jako příjemné pohlazení před tím, než jste si šli lehnout.

Ale i pouhá půlhodinka pohody byla zřejmě na tuto stanici příliš, takže se její vedení před několika dny rozhodlo všechno rázně změnit. Blížily se eurovolby a bylo třeba politicky bojovat. Samozřejmě na té straně barikády, která je podle vedení stanice jedině správná.

Dočkali jsme se tedy čtení z nové knihy české rodačky Madeleine Albright, která se vypracovala až na ministryni zahraničí Spojených států v administrativě prezidenta Billa Clintona. Ta kniha se jmenuje „Fašismus – Varování“. V Americe vyšla na jaře 2018, český překlad byl u nás k dostání téhož roku krátce poté. Za zamyšlení stojí už jen to, proč se dostala do hledáčku ČRo Plus až v těchto dnech, to znamená se zpožděním, které nebývá běžné.

Tedy dobrá, další kniha o fašismu. Ať tak či onak, je to zajímavé téma, pomyslel jsem si. Něco o tom přece také sám vím. Tak chvilku poslouchám, ale brzy to všechno začalo podivně „skřípat“. Nepřekvapilo její nekriticky povrchní hodnocení role Václava Havla v naší politické proměně po pádu komunismu, vyrůstala přece od dětství v Americe. Nepřekvapily ani kbelíky špíny, které vylévala na hlavu současného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Patřila přece už za svých universitních studií k opačnému politickému táboru. Jediné, co udivilo, byl novátorsky svérázný a doširoka pojatý výklad pojmu fašismus. Proto jsem zbystřil pozornost.

Je třeba přiznat, že v jejích vývodech je mnoho dostatečně známých pravd, ale nakonec vás stejně napadne to podstatné. Proč do svých příkladů fašistických režimů a uskupení zahrnula jen některé podoby socialismu a nepíše také o Vladimíru Leninovi, Lvu Trockém a Josifu Stalinovi? A především, proč „zapomněla“ na politický islám? Ten je přece ze všech politických hnutí v dnešním světě skutečnému fašismu nejblíž. Jak podle všech odborných historicko-filosofických měřítek, tak podle toho, jak jsme poznali fašismus na vlastní kůži. To je přinejmenším podivné. Anebo záměr?

Doktrínu politického islámu už rozebralo několik renomovaných akademiků, nejdůkladněji snad dr. Bill Warner, ředitel CSPI (Centrum pro studium politického islámu). Ze všech těchto prací je zřejmé, že politický islám je zde už celé stovky let jen a jen kvůli svému konečnému cíli, a tím je násilné ovládnutí celého světa, to znamená celé lidské populace na zeměkouli. A nebyl snad cíl fašistického světového hnutí v době Hitlera a Mussoliniho naprosto totožný? Do očí bijící podoba. Dokonce i já jsem na toto téma asi před třemi roky zveřejnil jednu malou srovnávací studii.

Spis Madeleine Albright nelze proto brát z odborného hlediska vážně. Je to jen názor neomarxistky, pečlivě vychované levicově „liberálními“ universitními pedagogy ve Spojených státech. Tu knihu považuji spíše za jakousi stížnost na to, že svět, a zejména její domovské Spojené státy, se v poslední době nevyvíjejí zcela podle marxistických představ a politického přesvědčení autorky. Proto nechápu, co jednoznačně dobrého může většině Čechů, Moravanů a Slezanů přinést četba tohoto výtvoru v rozhlasové stanici, na kterou musíme ze zákona všichni povinně z vlastních kapes přispívat. A to i v případě, že nás ta stanice vůbec nezajímá.