Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996MÉDIA: Chátra ovládá veřejné mínění
Přesto skandály škodí, protože politici nedokáží odolat pokušení využít dodané „střelivo“ k ostřelování protivníků. Nedbajíce známé skutečnosti, že lejno smrdí tím více, čím více se rozmazává, s vážnými tvářemi se věnují řešení nesmyslů v čase, jenž by měli věnovat práci, za kterou jsou daňovými poplatníky placeni. Není divu, že projednávání reforem jde pomalu a výsledky koaličního protikorupčního tažení jsou mizivé, když vedení státu marní čas a energii hloupostmi.
Současná vládní koalice je zvláštní tím, že nejzběsilejší boje neprobíhají mezi ní a opozicí, ale uvnitř ní, zdánlivě zejména mezi ODS a Věcmi veřejnými. Koaliční politici zapomněli na poučení z pověsti o třech prutech Svatoplukových a mlátí se mezi sebou hlava-nehlava. Velkou část viny na tom má předseda „strany a vlády“ Petr Nečas, který viditelně nadřazuje svou averzi k Radku Johnovi nad zájem státu a koalice. Je trapný opakovanými pokusy vystupovat jako silný muž a zahánět Radka Johna a Věci veřejné do kouta siláckými projevy, po nichž následuje ústup do předem nepřipravených pozic pod neústupným tlakem reality, že bez podpory „véček“ padne vláda a jeho politická kariéra zaslouženě skončí na smetišti dějin.
Ve stínu pronásledování Věcí veřejných zaniká jeho podlé chování vůči místopředsedovi strany a ministrovi obrany Alexandru Vondrovi, kterého nijak nechrání kvůli nespravedlivým útokům ve spojitosti s tzv. aférou ProMoPro, účelově vyvolanou Miroslavem Kalouskem. Ve veřejném mínění se uhnízdila představa, že snad stát byl připraven o půl miliardy zakázkou ProMoPro a odpovědnost za to nese Alexandr Vondra. Zatím ale nikdo neprokázal, že by si firma ProMoPro fakturovala nedodané služby nebo že by je předražovala, a je zjevné, že jiný dodavatel nebyl k disposici. Dokonce ani nikdo netrvdí, že by se Alexandr Vondra nebo kdokoli další při té příležitosti obohatil. Ale hlavně se mu klade za vinu utracení celé částky, ač ve skutečnosti se na něm po pádu Topolánkovy vlády podílel jeho nástupce Štefan Füle. Policejní vyšetřování se neuvěřitelně vleče a Úřad absurdistánské vlády se sídlem ve Strakově akademii odmítá vydat informaci, jakým poměrem se obě vlády podílely na údajném plýtvání státními prostředky. Odhalení pravdy je zjevně politicky nežádoucí, nevyhovující zájmům předsedy „strany a vlády“.
Ani Radek John, ani Alexandr Vondra nejsou političtí geniové, nicméně mají společnou vlastnost, kterou mohou být nepříjemní parazitům na veřejných penězovodech: oba působí dojmem, že postrádají smysl pro politickou korektnost, a vedou si zcela bezohledně při vyhrabávání „kostlivců“ ve svých resortech bez ohledu na to, že mohou způsobit nepříjemnosti různých vlivným činitelům. Soustředění palby právě na ně není patrně náhodné. Skutečnost, že Petr Nečas je ochoten podílet se na jejich odstranění, jej usvědčuje z pokrytectví při vyhlášení protikorupčního zaměření jeho vlády. Bůhví, komu ve skutečnosti slouží, koho chrání před odhalením, že měl prospěch z korupčního jednání.
Čerstvým příkladem jepičího života mediálních afér je „zcela náhodné“ vystřídání útoku na Marka Dalíka zveřejněním nezákonně získané zvukové nahrávky ze soukromí poslance Víta Bárty a jeho společníků.
Zhruba v poslední třetině dubna letošního roku se vynořila zpráva, že oficiálních jednání mezi ministerstvem obrany a rakouskou firmou Steyer o nákupu obrněných transportérů Pandur pro českou armádu se zúčastnil lobbista Marek Dalík, který měl po dodavateli požadovat úplatek ve výši půl miliardy korun. Přítomnost Marka Dalíka je zřejmě prokazatelná, což je samo o sobě nepříjemné: neměl tam co pohledávat. Jeho účast vrhá stín na způsobilost tehdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové zvládat úřad a vyvolává pochybnosti o korektnosti chování tehdejšího předsedy vlády Mirka Topolánka. O pravdivost informace o požadavku na úplatek, navíc v této ohromující částce, se nikdo nestaral (soukromě odhaduji, že jde o „ptákovinu“). Novinářská šmíra ji ale naservírovala veřejnosti takovým způsobem, že pro nekritické spotřebitele mediálních informací měla váhu zjevené pravdy. Hrozilo rozpoutání mohutného mediálního skandálu, který by poškodil některé významné činitele ODS a TOP 09. Intenzita zájmu o něj vyvrcholila 10. května 2011, ale již 12. května klesla k nule, protože mezitím se rozběsnila mediální štvanice proti Věcem veřejným, nastartovaná pohotovým zveřejněním výše zmíněné nahrávky. Zdá se, že v případu opakovaných vystoupení agentů-provokatérů vysazených do vnitřního prostředí Věcí veřejných a zveřejňování zvukových nahrávek stranu poškozujících začíná být poněkud jasnější, „odkud vítr vane“.
Lidé, kteří chodí mezi své blízké do soukromí se záznamníkem zvuku, tváříce se loajálně, a cíleně pořizují nahrávky se záměrem použít je v příhodnou dobu proti nic netušícím obětem, by byli ve slušné společnosti stiženi obecným opovržením. Jejich zvratky by se nikdo nezabýval. Neplatí to v podivném světě pokleslé české žurnalistiky, propadající se stále hlouběji do bahna bulvarizace, ani pro politické pleticháře, propojené přes lobbisty nebo přímo s různými podnikatelskými subjekty. Ti i oni se vrhají na zpřístupněný zvratek a používají jej k odvedení pozornosti veřejnosti od svých nekalostí. A politické pseudoelity se přestávají věnovat účelné práci, aby mařily čas a energii jeho přežvykováním…
Veřejnost tupě přihlíží a baví se, netušíc, že je ohrožena: stanou-li se provokace a nelegální pronikání do soukromí obecně tolerovanou zvyklostí, časem dojde i na naše soukromí.
Mumraj kolem zveřejněné nahrávky ze soukromé schůzky politických přátel Víta Bárty vyvrcholil v pátek 13. května. Nad jezerem bahna, které se vylilo z bulváru, zazněl jen ojediněle hlas zdravého rozumu, a to především ve vystoupeních pana prezidenta, jeho tajemníka Ladislava Jakla a senátora Jaroslava Kubery. Z činitelů Věcí veřejných se zdravého rozumu držela statečná místopředsedkyně strany Karolína Peake a poslanec Petr Skokan, zatímco Vít Bárta a Radek John trapně kličkovali jako školáci přistižení na cizích hruškách.
Pokud se do zabahňování veřejného života pustí novináři soukromých listů, je to smutné, ale dá se to pochopit: lidé, kteří by se bez velké námahy ničím jiným než špiněním neuživili, nemají jinou možnost než se řídit zásadou „čí chléb jíš, toho píseň zpívej“. Naproti tomu účast veřejnoprávní televize, její horlivá snaha rozmazávat lejno, aby co nejvíce smrdělo a smradem odvedlo pozornost od Dalíka nebo od malérů velkých politických stran k Bártovi, je něco, co by ve státě s vyspělou mediální kulturou exkomunistovi Jiřímu Janečkovi jako generálnímu řediteli neprošlo. Veřejnoprávní televize má sloužit objektivnímu, nestrannému a vyváženému informování veřejnosti. Zadupávání do země jedné politické strany, která je protivná parazitům na veřejných penězovodech, skutečně nemá v popisu práce.
Vrcholem opuštění veřejnoprávního poslání byl pořad Události, komentáře v pátek 13. května 2011 s neodolatelnou moderátorkou Danielou Drtinovou, která v polemice s Petrem Skokanem a zejména s Jaroslavem Kuberou duněla hloupostí o poznání více než obvykle: jejich názor, že se média a politici nemají zabývat takovým svinstvem, jakým jsou nelegálně pořízené nahrávky ze soukromí přátel, se jí vůbec nelíbil a snažila se veřejnosti vnutit své přesvědčení, že „véčkaři“ jsou sebranka, kterou je třeba z působení v politice vypudit.
Kdyby nebylo vstřícnosti bulváru, jehož součástí se podobnými excesy stává také Česká televize, chátra, která uskutečňuje provokace a vynáší zvukové záznamy ze soukromí, by čelila obecnému opovržení a zůstala by bez vlivu. Ale nemravné chování medií násobí její sílu a umožňuje jí uplatnit silný vliv na veřejné mínění, ve výsledku se promítající do brzdění projednávání reforem a zavádění protikorupčních opatření. Tedy díky médiím se stáváme rukojmími chátry.
