V konečném důsledku nepřinesla mnoho dobrého, vždyť dodnes nepovažujeme poměry v České televizi za normální a stabilizované.

Před deseti lety vyměnila Rada České televize poměrně nečekaně a rychle muže na postu generálního ředitele. Začala tak mnohatýdenní lapálie, která se do podrobnějších učebnic českých dějin dostala nebo jednou dostane jako „televizní krize“. Jak na ni hledíme s odstupem deseti let?

Jednoduchá odpověď zní, že stále nejednoznačně. Podle některých šlo od začátku do konce o šaškárnu, nebo v lepším případně zneužitý vnitropodnikový spor. Podle jiných to pak bylo vzedmutí toho, čemu se říká občanská společnost. V konečném důsledku nepřinesla takzvaná televizní krize mnoho dobrého. Jako důkaz berme to, že ani po deseti letech nepovažujeme poměry v České televizi za normální a stabilizované.

Zeptal jsem se před psaním tohoto článku svých známých na Facebooku, co se jim u sousloví „televizní krize“ vybaví. Během krátké doby jsem dostal desítky odpovědí. Většinou jsou to „Ruml ve spacáku“, „Bobovize“, „demonstrace na Václaváku“. Fajnšmekři si ještě vzpomenou na několikatýdenního ředitele Hodače, červenobílé stužky na podporu vzbouřených redaktorů či neuvěřitelně kýčovitý klip, ve kterém byly zpomalené záběry na stávkující redaktory v newsroomu, podkreslené Armstrongovou písní Wonderful World.

Někteří z těch, kteří mi odpovídali, přitom byli před deseti lety ještě dětmi. Přesto se jim televizní krize zaryla do hlavy, stejně jako nám ostatním. Stala se součástí povědomí.

Ale máme ji tam zasunutou spíše coby anekdotu či izolovanou událost než jako něco, co chod této instituce nebo dokonce poměry ve společnosti nějak výrazněji změnilo a ovlivnilo.

Na to, že se ohledně České televize stále vášnivě debatuje, protestuje a demonstruje, jsme si zvykli. Periodicky se opakují nejrůznější petice a výzvy. Tu se žádá, aby politici dali od veřejnoprávních médií ruce pryč, a onde zase to, aby proti situaci v nich zasáhli. Zatím poslední petice tvrdí, že se Česká televize vymkla kontrole a že plat jejího ředitele je nemravný, protože je vyšší než plat prezidenta republiky.

Proč stále tolik kraválu? Ono je to jednoduché. Česká televize je instituce, kterou platíme ze svých peněz, ale na kterou máme jen nepatrný přímý vliv. Jednoduše se tak stává terčem frustrace. Na poslance nebo senátory můžeme být naštvaní, ale zároveň si uvědomujeme, že jsme si je sami zvolili. Pro Českou televizi (i některé další instituce) to však neplatí. A tak si ji bereme za rukojmí svých emocí.

Každý z nás si dokáže představit pro Českou televizi lepší program nebo lepšího ředitele. Ale mohla tohle nějak pozitivně ovlivnit televizní krize? Třeba kdyby dopadla jinak, nebo kdyby k ní vůbec nedošlo? Měli bychom dnes televizi, na kterou bychom byli hrdí a dávali ji za vzor ostatním? Neřekl bych. Možná by měla generálního ředitele s více vlasy a není vyloučeno ani to, že by hlavní večerní zprávy uváděli jiní moderátoři. Ale ten základní mix pocitů (frustrace, výčitky, nedůvěra) by byl velmi podobný.

Ano, je pravda, že ve veřejné sféře budeme stěží hledat tak nedůvěryhodný a zvláštní ansámbl, jako je Rada České televize. Že zákon je nedokonalý a že umožňuje, aby se mnozí politici chovali k České televizi jako ke své hračce. A že se z ředitele této televize stává mocný autokrat, který po svém zvolení už moc nechce a ani nemusí komunikovat s ostatními.

Ale na druhou stranu je také pravda, že z žurnalistického hlediska odvádí ČT na české poměry stabilně dobrý výkon. Nezapomeňme, že posledních osm let je tato země v permanentní politické krizi. Mluví se o rostoucím propojení politiky s byznysem i dalšími sférami společnosti. Ale i v těchto podmínkách zůstávají zpravodajství a publicistika relativně nezávislé a vyvážené. Česká televize je institucí, která funguje podle jasně nastavených profesních pravidel a na jejíž zpravodajství se lze spolehnout. Je zřejmé, že když Českou televizi budeme srovnávat s BBC (jak se často děje), pak z toho obvykle nevyjde dobře. Ale BBC je jenom jedna, v evropském i světovém kontextu. Na české poměry nabízí Česká televize slušnou novinářskou kvalitu a můžeme být rádi, že ji máme.

Ta instituce je stejná jako my sami. Nebo současná česká společnost. Bez jasné vize a směřování, bez srozumitelně definovaných hodnot, liberální a svobodomyslná (jak jinak by bylo možné, že dává vydělat svým kritikům?), bez tradice a vnitřního klidu, kreativní a experimentující (vznikly skvělé pořady i televizní díla), zkorumpovaná a korumpující, cynická, sentimentální, bez úcty k autoritám vně i uvnitř.

Je to směs dobrých i špatných vlastností. Bojujme o to, aby těch dobrých bylo víc. Ale nejdřív musíme změnit sami sebe.

LN, 13.12.2010