Cože? Dáma vašeho srdce se smí pohybovat po světě ve vaší nepřítomnosti bez pásu cudnosti? No kam to ten svět upadá! Ale prosím vás, namítne mnohý dnešní muž, kdo se má pořád tahat s klíči, a kromě toho, když bude dáma chtít, najme si zámečníka a je po pásu cudnosti. To je ovšem pravda. Pak ale ještě existují elektronické pásy cudnosti. Teda, existují ...

Stalo se toto: V poslední době se spousta novin, včetně těch tzv. nejváženějších, rozepisovala pod palcovými titulky a s nadšením hodným lepších věci o mazaném prádélku. Psalo se o kalhotkách vybavených zařízením pro družicové sledování (GPS, Global Positioning Systém). Ten vynález se jmenuje Smart Panties, k mání je na stránkách Forget-me-not-panties.com, kdo nevěří, ať tam běží.

Dáma vašeho srdce vám řekla, že jela k mamince? No nic, zapnete zařízení, podíváte se na obrazovku přijímače a okamžitě zjistíte, zda je u maminky nebo u nějakého vám neznámého strejčka.
No tohle je přece tak sensační, že to musí mít každý! Tak si to velice vážně myslela spousta lidí, kteří i přesto, že se na těch stránkách velkým písmem skvěl nápis, že je vyprodáno, podali závazné objednávky. Vážně! Přes dva tisíce jich bylo! A dokonce jedna z největších severoamerických sítí jménem Target se sháněla po vynálezci, případně po výrobci, aby sepsala o prodeji toho nádherného zboží výlučnou smlouvu.

Celé to má jednu jedinou potíž. Je jistě zanedbatelná, ale současně se zdá být rozhodující. Ty kalhotky nejsou. Nikdy nebyly. Zda někdy budou, to autorky těch stránek neví. Ví jen tolik, že se zúčastnily soutěže o nejnakažlivější sdělovací prostředky a odnesly si domů první cenu a dva tisíce amerických dolarů. Účelem soutěže bylo vymyslet stránky, které přitáhnou nejvíc diváků, aniž by použily jakékoliv formy placené reklamy.
Jenže: internet je drbna, někdo si těch stránek všiml, zmínil se o nich v blogu, ten četli další, zmínili se o tom dalším a ti to rozkecali dál a senzace byla na světě. Chytly se toho, jak řečeno, i tzv. vážné noviny (dokonce i The Guardian či The Observer ve Velké Británii), stejně jako módní časopisy, například australská verze Cosmo, nadšením zářil také Rolling Stone, který sice k nejvážnějším nepatří, ale za to je zase velice čtený.

Studentky Leba Haber Rubinoff a Katie Marsh z newyorkské university se nestačily divit. Očekávaly, že se ozvou feministky, které se budou dožadovat, aby někdo začal vyrábět totéž pro pány, a místo toho se dozvídaly, kde všude se o nich zase velice zasvěceně psalo. Čekaly, že jejich stránky rozpoutají úsměvné spory o mezilidských vztazích, ale místo toho jim prodejní sítě nabízely výhodné a výlučné smlouvy. Budiž ovšem Bohu žalováno, moc práce si s psaním o těch dvou srandistkach nikdo z pánů novinářů či paní novinářek nedal: "Kdyby se na nás podívali ve vyhledávači Google," řekla jedna z vítězných studentek otráveně, "viděli by na první pohled, že jde o soutěžní stránky, ne o nějakou prodejnu nebo výrobnu."
A to ani neřekla, že mazané kalhotky mají ohromnou chybu. A ani odborníci, kterých se noviny vyptávaly, si toho vůbec nevšimli: ten, kdo jejich nositelku sleduje, ví, kde se ta dáma v tu či onu chvíli nachází, ale ani dost málo neví, zda má ty kalhotky na sobě, či zda je odložila za účelem hříšného chování. Neboli stojíme opět před potíží jménem zámečník.

O čem to všechno svědčí? O tom, že nám svět bulvárovatí, abych použil výrazu z knížky českého novináře Karla Hvížďaly Jak myslet média.
Kdyby tohle byl ojedinělý případ, dobrá, zasmáli jsme se a jedeme dál.

Tak třeba kanadský zpravodajský týdeník Maclean's, který o sobě neurvale tvrdí, že není nad něj, pokud v Kanadě jde o věcnost a vážnost, tu zprávu o mazaných kalhotkách zveřejnil také. Jistě, k jeho cti budiž řečeno, že Maclean's to sdělení zveřejnil s tím, že jde vlastně o neuvěřitelnou švandu, ale i tak, věnoval tomu úsměvnému nesmyslů celou stránku.

Teprve o pár stránek později začíná osmistrana, na níž význačný kanadský novinář a spisovatel literatury faktu George Jonas dští oheň a síru na hollywoodského režiséra a producenta jménem Steven Spielberg. Jistě, Maclean's Jonasovu sporu věnoval i obálku, ale i tak, tenhle rozzuřený článek rozhodně patří před mazané kalhotky, ne za ně.

Když v září 1972 napadla palestinská komanda údajně přísně hlídané ubytovny izraelských sportovců v olympijské vesnici v Mnichově a ta tragédie skončila ztrátou několika životů, rozhodla se izraelská vláda, že to tak nenechá. Vytvořila vybranou skupinu vyzvědačů a pověřila ji, aby strůjce Černého září vyhledali a jednoho za druhým pozabíjeli. Nějakou dobu poté, co celá věc skončila, měl Jonas jedinečnou možnost dlouze hovořit s mužem, který tu skupinu vedl. Jako správný novinář si Jonas ověřil snad každé jeho vydechnutí, o slovech a tvrzeních ani nemluvě. Pak o tom sepsal knížku jménem Msta (Vengeance). Ta knížka ve své době zapůsobila jako puma. O pár desetiletí později se Steven Spielberg ohlížel po tématu a někdo mu tu knížku nabídl.
Rozhodně to nebyl Jonas, ten, jak sám napsal, byl pořádně překvapen, když se mu ozvali z továrny snů.

Připomeňme si, že jde o téhož režiséra a producenta Spielberga, který udělal typický hollywoodský guláš ze Schindlerova seznamu a vykašlal se dokonce na to, ačkoliv tuto skutečnost prokázaně věděl, že zásluhu o záchranu zhruba tisíce židovských životů neměl jeho hrdina Oskar Schindler, ale jeho paní Emílie Schindlerová. Nakonec, v tomhle ohledu Spielberg pouze šel ve stopách autora původního románu australského spisovatele Thomase Kennealyho. Ten se nakonec na Emílii a její úlohu také venkoncem vykašlal, ačkoliv o ní věděl. Drobný, leč podstatný rozdíl spočíval v tom, že zatímco Kennealy alespoň označil své dílo za román, k němuž dodal slůvko historický, Spielberg se takovouhle jemnůstkou nezabýval. Film navíc má na veřejnost trochu jiný, většinou silnější dopad než román, byť by byl napsán sebelépe. A tenhleten Spielberg si nechal přepisovat scénář - údajně založený na Jonasově knize - tak dlouho, dokud nevyhověl jeho potřebě umírněného levicového liberála, který tvrdí, že i takový Palestinec má svá práva, a mezi ta práva patří i právo na zákeřné vraždy nevinných kolemjdoucích, kterému se dnes, aby nám to neznělo tak hrubijánsky, říká sebevražedný útok. Pak, aby měl jistotu, že bude všechno v klidu, ani neměl za slušné pozvat Jonáše na premiérové promítání filmu a naopak, když mělo dojít k předvedení díla novinářům před zahájením soutěže o Zlatý glóbus, dozvěděl se Jonáš, že by bylo lepší, kdyby zůstal doma v Torontu, že mu páni producenti uspořádají soukromé promítání, aby, nedejbože, nemusel cestovat těch pár desítek minutek letadlem do New Yorku.

Proč to tak bylo, zjistil Jonas po několika minutách v torontské promítací síni. Spielbergův Mnichov je o něčem úplně jiném než byla jeho kniha. Místo díla, které klade závažné otázky o vině a odplatě, vznikl akční film, který v podstatě říká, že ti Palestinci přece jenom nebyli tak zlí, aby je ti zlí Izraelci pronásledovali po celém světě.

Jonas se namíchl a sepsal onu osmistranu, nad níž páni v Hollywoodu znuděně zívnou, protože akční film, to jsou prachy, a nějaké morální či jiné zásady je doopravdy zajímají jako loňský sníh, možná i méně. Výsledek je sprostě prostý: Steven Spielberg předložil dychtivému obecenstvu typický bulvární odvar, v němž o myšlenku nezavadíš, a zajisté se už teď chystá na přednášení poděkování, až si zase přebere cenu americké filmové akademie (jmenuje se Oscar).

A lidstvo, příjemně vzrušeno myšlenkou na mazané kalhotky a jejich výhody, si užije dalšího vzrušení v biografu. No, a právě tady přestala sranda.