29.3.2024 | Svátek má Taťána


MÉDIA: Boj o Českou televizi

29.5.2007

„První republika byla velikým pokusem o demokracii ve střední Evropě, ale klasická západní demokracie tu nemohla vyrůst, protože tu pro to přes všechnu vůli a snahu nebyly podmínky. U nás nikdy neexistovala klasická parlamentní demokracie. Česká společnost nebyla na takovém stupni vývoje, aby mohla demokratický stát patřičně dotovat hlavně finančně, ale i společenským zázemím,“ řekl mi nedávno historik profesor Zdeněk Kárník, odborník na první republiku.

Ta věta se mi stále vrací a člověk, poslouchá-li naše politiky jak se vyjadřují třeba o veřejnoprávní televizi, má chuť dodat: Bohužel ani dnes nejsme na takové duchovní úrovni, abychom byli schopni vybudovat moderní demokratický stát. Veřejnoprávní televize v něm totiž hraje nezastupitelnou roli, protože vytváří to, čemu sociologové říkají sjednocující rozhraní.

Ještě v druhé půlce minulého století se věřilo, že média představují zprostředkující prostředí, a zdá se, že tomu tak skutečně bylo. Dnes hovoříme spíše o medialitě jako specifické formě přenosu (média jsou jeho součástí), která je zcela autonomní a chová se podle vlastních těžko vysledovatelných pravidel: blíží se pravidlům teorie her. Medialita se chová jako plazma: pravidla neustále mění, pulzuje, přelévá se, na jedné straně se snaží o komplexnost a na druhé straně vše razantně redukuje. Konkrétních informací neustále přibývá, ale už nelze nijak uhlídat, jak se s těmito fakty zachází, protože se rozpadly všechny hierarchie hodnot: informace jsou využívány zcela nahodile a libovolně. Slouží nejen budování, ale také k ničení, podporují nejen dobro, ale i zlo či pouze soukromé zájmy jedinců, kteří mají snadný přístup do médií (vzpomeňme na pořad Vladimíra Železného Volejte řediteli). Zároveň rostou tendence k podpoře náboženských a politických ideologií. Nikdy už předem nevíme, co přehršle informací v medialitě jako specifické formě přenosu způsobí.

Viz Německo, kde právě medialita způsobila druhé vítězství Gerharda Schrödera 22. září 2002 ve volbách. Všechny průzkumy ukazovaly ještě čtyři měsíce před volbami na vítězství CDU/CSU, velká média (RTL a ProsiebenSat1) byla rovněž na straně pravicové koalice, ale medialita se díky povodním a kancléřově vztahu k zásahu v Iráku přelila na druhou stranu. Tyto informace byly víc sexy, jak se dnes říká, a zastínily kontext, medialita je přes něj přelila.

Odborníci to vysvětlují takto: Čím je svět komplexnější, tím víc přibývá paradoxů, které z hlediska principu jednoty vědomí zůstávají neřešeny a dochází k narušení jednoty vědomí. Postmoderní doba je pak mimo jiné charakterizována tím, že tyto paradoxy vedou k multiplicitě, která je však neslučitelná s identitou.

Veřejnoprávní instituce, z nichž televize je nejdůležitější, představuje jednu z možností, jak tuto situaci, která ohrožuje naši identitu, alespoň částečně řešit tím, že vytváří již zmíněné sjednocující rozhraní.

O co jde?

Žijeme v době, kdy veřejný prostor je plný účelových prohlášení politiků v jejich ptydepe, blemblem řečí PR agentur sledujících výhradně zájmy svých klientů, vyjádření exhibicionistů, kteří na sebe chtějí jen upozornit, na druhé straně jsme obklopeni přesným jazykem vědců (viz teorie, kterou jsem citoval), kteří se snaží o komplexnost, ale jsou těžko srozumitelní, a naopak výkřiky bulváru, který události redukuje na emoce.

Sjednocující rozhraní, které má veřejnoprávní Česká televize jako nejpodstatnější základ veřejné služby vytvářet, má spočívat v tom, že všechny tyto „jazyky“, které hlasitě zaplňují veřejný prostor, překládá do přirozené řeči. Simulovaným světům strhává masky. Ve skutečnosti to znamená, že demaskuje umělý jazyk politiků a PR agentur, poukazuje na nelogičnost výroků exhibicionistů a odhaluje pravý smysl jejich jednání, únosným způsobem redukuje řeč vědců a naopak výkřiky bulváru dává do skutečných a pravdivých kontextů a poukazuje na skryté souvislosti závažných událostí. Zároveň vrací do mediálního světa existenciální otázky (ptá se na smysl lidské existence), které komerční stanice z veřejného prostoru zcela vytěsnily. Připomíná, že medialita nemá nic společného s morálkou a etikou, a tím udržuje povědomí o hodnotách, které tu kdysi byly. Je spojnicí mezi bývalou vysokou kulturou a dnešní mediální kulturou, která je hravá, lehkovážná, neurotizující a nezávazná. Jinými slovy vymaňuje se alespoň ve zpravodajských a publicistických pořadech z vlivu diktátu průměrných a podprůměrných diváků, kteří způsobují neúměrnou redukci všech prezentovaných poznatků.

Díky této činnosti se řádně fungující veřejnoprávní televize výrazným způsobem podílí na zachování a formování identity občanů. Jenže, aby tuto veřejnou službu mohla vykonávat, musí být od politického provozu (v našem případě parlamentu) co nejvíce oddělena a zároveň silně dotována (od občanů pomocí poplatků a i od státu pomocí přidělené reklamy či přímo, jako je tomu např. ve Francii): skutečné informace jsou velmi drahé. Snaha našich politiků při obměně jedné třetiny členů Rady ČT tam poslat své lidi (vysloužilé politiky) je usvědčuje z totálního nepochopení podstaty této navýsost důležité služby. Taky bychom mohli říci: naši poslanci se touto činností podílejí na narušení identity české společnosti. K demokracii ještě nedorostli. I dnes jako za první republiky chybí na našem teritoriu řádné společenské zázemí pro vytvoření vyspělé demokratické struktury.

Asi tomu nemůže být jinak, vývoj nemůžeme uspíšit, ve staré Evropě se demokratická společnost vyvíjela od roku 1789 a my jsme začali až v roce 1989, ale měli bychom si to alespoň přiznat.

Politici by si měli uvědomit to, co artikulovali mediální teoretici: Dnešní média nejsou zakalkulovatelná, v běžném smyslu kontrolovatelná a ovladatelná. Nejsou ničím, co je k dispozici, ale především tím, co samo disponuje, vytváří podmínky a stanoví požadavky, jak je s nimi možno pracovat. Paradoxně totiž platí, že čím víc si politici média uzurpují, tím víc pracují proti nim, neboť tím, že neplní kontrolní funkci, otevírají větší možnosti pro všechny druhy korupce, což politiku i politiky degraduje.

A my občané bychom boj o řádnou Českou televizi neměli nikdy vzdát.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel