Letošek přinesl nový trend: vycouvali zahraniční vlastníci médií. Ale šampaňské nebouchá

Konec roku sice nepřinesl jmenování nové vlády, avšak zpráva, jež se objevila těsně před Vánoci, může značit daleko zásadnější politickou změnu. Miliardář Daniel Křetínský totiž oznámil koupi mediální skupiny Ringier Axel Springer CZ, mimo jiné vydavatele dvou nejčtenějších bulvárních deníků u nás, Blesku a Aha! Podle všeho tak potvrdil trend, odstartovaný nákupem skupiny Mafra jiným miliardářem, podnikatelem a nyní i politikem Andrejem Babišem.

Trend lze pojmenovat jako přechod vlastnictví médií od zahraničních držitelů k těm domácím. Kdyby si někdo mohl tyto zprávy přečíst někdy před dvaceti či ještě deseti lety, patrně by zajásal. Asi by je interpretoval jako potvrzení faktu, že vývoj (pů)jde dobře: trh zplodí silné domácí podnikatele, kteří tak nějak přirozeně zainvestují i do médií a vytlačí z nich cizí, hlavně německý kapitál.

Jenže Babišovy i Křetínského mediální obchody budí spíše obavy, nejen v redakcích médií, jichž se změna vlastníka týká.

Proč se kupuje to, co je v krizi?

Obavy lze modelově demonstrovat právě na Danielu Křetínském, jehož společnost ovládá i klub Sparta Praha a sám Křetínský je jeho předsedou. Nyní kupuje skupinu Ringier, kam patří i jediný celostátní sportovní deník Sport. Co to znamená? Bude nyní Sport o sportu informovat objektivně? Konkrétněji vyjádřeno, přizná třeba, že Sparta ve fotbalové lize prohrála? To asi ano. Že vyhrála, ale díky penaltě, kterou viděl jen rozhodčí? To už tak jisté není.

Dá se na stránkách Sportu čekat více rozhovorů typu: "Jsem hrdý na to, že mohu hrát za Spartu?" Patrně ano. A co když se Sparta stane smutnou hrdinkou nějaké úplatkářské aféry? Dozví se vůbec čtenáři jediného celostátního sportovního listu o ní? A dostane se jim kompletního informačního servisu se všemi pro a proti? Na to druhé by asi nikdo soudný v sázkové kanceláři nevsadil, rozhodně ne větší částku.

Samozřejmě, deník Sport nemá na informování o sportu zdaleka monopol. Čím větší konkurenci bude čelit, tím by měla klesat pravděpodobnost, že na svých stránkách bude "připískávat" Spartě. A příliš okaté nahrávání sparťanskému klubu pak deník snadno přivede ke krachu, neboť něco takového nakonec nevydýchají ani sparťanští fanoušci.

Lze tedy čekat "spásu" (udržení objektivity a nezávislosti českých médií) od neviditelné ruky trhu? Pokud ano, tak jen trošku. Poněvadž v tomto případě hrají tržní mechanismy spíše proti. A to minimálně ze dvou vážných důvodů.

Prvním je obecná krize tištěných médií, kterou internetové verze deníků nedovedou vyvážit, rozhodně ne u nás. Právě ona tvoří hlavní příčinu odchodu "cizáků" z českého mediálního trhu. Věděli, že mají jednu z posledních příležitostí prodat své mediální domy ještě se ziskem, později by už jen snižovali ztrátu. Proč si ale to, co oni prodávají, někdo kupuje? Z čistě ekonomického hlediska přece takové chování nedává moc smysl – na trhu určitě existují lukrativnější odvětví. Přidaná hodnota tedy musí spočívat v něčem jiném: v možnosti ovlivňování veřejného mínění.

O koupi Ringieru uvažoval i Andrej Babiš, nakonec získal Mafru. Odpovídalo to i profilaci jeho hnutí ANO, jež cílilo na voliče ve středu a napravo od středu politického spektra, kteří z portfolia Ringieru čtou (kromě Sportu) leda tak týdeník Reflex, nikoliv bulvární tituly. O případných politických záměrech Daniela Křetínského lze nyní jen spekulovat, zvláště když jde o typického představitele moderního (nejen českého) podnikatele: ve společnosti A vlastní podíl X, přičemž společnost A vlastní podíl Y ve společnosti B, jež vlastní další paletu podílů ve společnostech C, D, E a F. A tak dále až skoro do nekonečna.

Přesný rozsah Křetínského bohatství a moci se proto dá těžko odhadnout a lze se oprávněně tázat, zda není nosičem jiných (skrytých) zájmů. Což je možné konstatovat i o Andreji Babišovi, který ostatně poukazem na složitý spletenec podílů a rozhodovacích pravomocí ve správních radách nejednou bagatelizoval nálepku "miliardář". Chtěl tím lidu (voličům) sdělit, že není zas tak bohatý, aby nosil miliardy po kapsách, nicméně přece jen trochu mlžil, neboť těm samým voličům zároveň servíroval představu sebe sama jako rázného manažera, jenž je zvyklý rozhodovat svižně a nekompromisně, a pro firmu i (potenciálně) pro stát tudíž ekonomicky výhodně. Dnešní miliardáři jsou zkrátka spíše postavami z filmu Matrix, ne z románů z devatenáctého století. A miliardový byznys se nedá dělat bez vlivu na stát.

Když politiku dělají baviči

K nákupu médií tak miliardáře nepochybně vede i znalost poměrů, vědomí, že média vůči nim a jejich politickým "koňům" nezávisle objektivní nebudou, rozhodně ne všechna a vždy. Lépe je tedy pořídit si vlastní mediální stáj, určitě k vylepšování image vlastního tábora, k jeho obraně i k útokům na soupeře.

Avšak v této souvislosti nelze pominout ještě druhou výše avizovanou negativní stránku trhu, který z většiny médií dávno učinil především nosiče zábavy, nikoliv diskuse a poučení. Okruh příjemců takzvaných seriózních médií se zužuje, politiku u nás detailněji a poučeně sleduje maximálně tak 10 procent populace. Kultu zábavy a honby za kvantitativní sledovaností propadla i veřejnoprávní média, Česká televize a Český rozhlas. Politické zpravodajství či komentář (objektivní i "cinknuté") tudíž mají na veřejné mínění a na politiku čím dál tím menší vliv.

I politika se dnes provozuje spíše v zábavních formátech, třeba v Show Jana Krause na Primě, kde se na červené pohovce krátce před volbami uvelebil i Andrej Babiš. Ačkoliv zmíněný pořad běžně nesleduji, tehdy jsem se díval, neboť mi došlo, že právě toto vysílání volby patrně ovlivní více než nekonečná série regionálních debat na ČT 24.

Popsaný vývoj by se dal stručně shrnout konstatováním triumfu české cesty ke kapitalismu a konzumní společnosti. Ale zátky od šampaňského kvůli němu asi hromadně bouchat nebudou.

LN, 27.12.2013