Útok na prezidenta republiky, spáchaný Pavlem Vondroušem v Chrastavě dne 28. září 2012, vyvolal rozsáhlou veřejnou debatu o tom, jaká je atmosféra ve společnosti, o růstu napětí v ní a zvlášť o vztahu veřejnosti k Václavu Klausovi.

Znepokojivé je dříve neznámé vyústění společenské nespokojenosti do aktů násilí a občanské neposlušnosti, jakými bylo čmárání Romana Smetany po volebních plakátech s následující neochotou podrobit se běžné justiční proceduře či zmíněná střelba na Václava Klause airsoftovou pistolí.

Zvyšování napětí ve společnosti má objektivní kořeny v zhoršující se hospodářské situaci. Stále více lidí pociťuje pokles životní úrovně. Jsou bezradní a podráždění, protože neblahému vývoji nedokáží čelit, stávají se hříčkou sil, působících mimo jejich vliv. Hledají proto veřejného nepřítele, "rituálního kozla", na něhož by svedli své těžkosti a neúspěchy.

Zatímco objektivní stránku společenské situace ovlivňují slepé síly hospodářského vývoje, subjektivní stránku, tedy směrování projevů nevole ke konkrétním společenským skupinám a jednotlivcům a volbu formy projevů nespokojenosti určují konkrétní lidé, převážně politici, novináři, občas se do toho zaplete nějaký advokát nebo státní zástupce.

V pořadu ČT Události, komentáře ze dne 1. října 2012, v němž se v debatě o chrastavské aféře střetla levicová socioložka Jiřina Šiklová s tajemníkem pana prezidenta Ladislavem Jaklem, mě překvapilo tvrzení zmíněné dámy, že novináři se na vytváření společenské atmosféry nepodílejí, pouze "reflektují to, co se děje". Postavila je proti mínění Ladislava Jakla, jenž naopak dovozoval, že média a část intelektuálů jsou odpovědni za společenskou atmosféru, z které vzešel Vondroušův zvrhlý čin.

Připadá mi, že paní docentka odvozuje své úvahy z pozorování nějakého jiného, možná mimozemského prostředí nebo trpí profesní slepotou. Vždyť ve skutečnosti média cíleně, podle bůhvíjakého plánu, působí účelově na veřejné mínění, aby se pohnulo tam, kde je jejich chlebodárci chtějí mít.

Vzorkem aktivního působení medií bylo ostatně již dění ve zmíněném televizním pořadu. Moderátor Bohumil Klepetko ponechal Jiřině Šiklové dostatečný prostor pro zesměšňování pana prezidenta tvrzením, že pachatel na něj útočil dětskou pistolkou s cucavými pastilkami, čímž měl událost "připravit o heroickou dimenzi". Pak na ni dorážel tak dlouho, až jako odvetu za Jaklovo upozornění na její komunistickou minulost použila proti němu informaci o jeho zařazení do evidence tajných spolupracovníků StB v kategorii "kandidát tajné spolupráce", bez ohledu na to, že ta je podle lustračního zákona nezávadná a patřil k ní i Václav Havel a mnozí další ctihodní občané. Zmínka o StB určitě zapůsobila na televizní diváky účinněji, než zařazení Jiřiny Šiklové Ladislavem Jaklem mezi lidi, kteří nejdříve "vzývali modlu Klementa Gottwalda a později zase Václava Havla". Díky médiím povědomí o existenci StB je běžně rozšířené, byť někdy dosti zkreslené, zatímco jméno zločinného syfilitika pomalu upadá v zapomnění.

Součinnost moderátora s Jiřinou Šiklovou se neomezila na prosté "odrážení skutečnosti", ale směřovala k zlehčování chrastavské události v povědomí diváků, k zesměšnění prezidenta, ostřelovaného "cucavými pastilkami", a ke ztrapnění jeho tajemníka.

Samo pozvání Jiřiny Šiklové, známé svým vyhraněným postojem k Václavu Klausovi, právě při této příležitosti je ostatně buď projevem neprofesionality a špatného vkusu redakce pořadu, nebo přímo záměru přispět ke snížení významu události v očích veřejnosti.

Na okraj dodávám, že na Jiřinu Šiklovou připomínka obdivného vztahu ke Gottwaldovi zapůsobila tak mocně, že si neuvědomila časové souvislosti. Tvrdila, že není dost stará na to, aby stihla vzývání Klementa Gottwalda. Ve skutečnosti jí v době jeho smrti bylo osmnáct let a patřila ke společenství mladých lidí, kteří o sobě hlásali "my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova".

Případů cíleného mediálního vlivňování společenské atmosféry je ovšem celá řada. Například před několika málo měsíci proběhla intenzivní štvanice proti prezidentovi republiky kvůli udělení milosti bývalé ředitelce Metropolitní univerzity. Na ní se významně podílel žalobce Marek Bodlák, který není významnou právnickou autoritou, ale pouhým prvostupňovým státním zástupcem.

Jako příklady z ještě vzdálenější minulosti připomínám masivní mediální kampaně, provázející justiční kauzy "katarský princ", "Čunek" či "justiční mafie" pod jejichž tlakem se propadaly do pekel politické strany a jednotliví politici. I v nich byla média aktivním činitelem, nikoli trpným odrazem společenské situace. Nově k nim přibyla kampaň doprovázející soud s poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, průhledně zaměřená na zničení politických ambicí Víta Bárty a zadupání strany Věci veřejné do země. Na těchto štvanicích je zajímavé, že jsou téměř jednohlasé: všichni hlídací podvraťáci demokracie štěkají pod taktovkou neviditelného dirigenta jedním směrem bez ohledu na to, kdo je jejich chlebodárcem.

Média dokonce jakoby nahrazovala soudy: koho odsoudí, je společensky, politicky a někdy i profesně likvidován bez ohledu na to, jak nakonec skončí řízení. Pravdivý obraz skutečnosti přitom nikoho nezajímá. Platí to, co někdo na začátku účelově vykonstruoval tak, aby šíření obrazu posloužilo účelu likvidace vybraného jedince, politické strany, kohokoliv.

Tak postup Pavla Němce v "kauze katarského prince" posvětil Nejvyšší soud ČR a sám propustil obžalovaného z nezákonné vazby, ale pád Unie svobody a vypuzení Pavla Němce z politiky se nepodařilo odvrátit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je širší veřejnosti neznámé a někteří státní zástupci je otevřeně odmítají respektovat. Stále žije klišé o úniku "prince" před potrestáním, ačkoli strávil třináct měsíců ve vazbě, z toho téměř pět nezákonně.

Prestiž KDU-ČSL utrpěla kampaní proti Jiřímu Čunkovi a on sám byl vytlačen na okraj politické scény bez ohledu na to, že jeho trestní stíhání bylo zastaveno jako nezákonné. Média se nakonec přestala o tuto věc zajímat a veřejnost se dodnes nedověděla, kdo tažení proti Jiřímu Čunkovi vyvolal, ani kdo přiměl státní zastupitelství k jeho záchraně před soudním projednáním obvinění z přijetí úplatku.

Řízení na ochranu osobnosti mezi sedmi žalobci a bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou uzavřel soud pravomocným rozhodnutím, že skutek, pro který paní exprokurátorka ostouzela žalobce jako údajné "mafiány", se nestal. Až do té chvíle zlobně hlučící média ztichla a zpráva o její prohře sice byla uveřejněna, ale bez fanfár, jež by zazněly v případě opačného výsledku, a záhy upadla v obecné zapomnění. Pavlu Kučerovi, nejhůře postiženému mezi žalobci, již nikdo nevrátil postavení místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, o které přišel v této souvislosti, a na všech žalobcích dosud lpí pach špatné pověsti vytvořené mediálním štvaním. Stejně tak navzdory oficiálnímu uznávání presumpce neviny je ze všech stran napadán nepravomocně odsouzený poslanec Vít Bárta a strana Věci veřejné je předem odsouzena ke smazání s povrchu světa v příštích volbách.

Média působí aktivně na společenskou atmosféru i jinými cestami. Například mimořádnou pozornost, věnovanou akcím "čmárala" Romana Smetany a nověji také Pavla Vondrouše, lze hodnotit jako podporu společenské tolerance k používání násilí jako formy protestu proti poměrům ve státě. V Romanu Smetanovi vyvolali novináři dojem vlastní důležitosti a samospasitelnosti jeho pravdy. I když to on sám popírá, dá se předpokládat, že ho tím podpořili v sebeobdivném záměru nepodrobit se společenskému pořádku a pokoušet se nad ním zvítězit mediálním nátlakem na státní orgány.

Do obdobného zlehčování v případě činu Pavla Vondrouše se vedle novinářů podstatně více zapojili někteří politici. Přispěli také státní zástupci tím, že útok na hlavu státu shovívavě hodnotí jako prostou výtržnost. Stojí za zmínku, že stejnou pozornost nevěnují novináři ani politici výtvarníkovi Romanu Týcovi, který bez okázalosti a hrdinských gest uhradil škodu a odpykal si vyměřený trest odnětí svobody.

Novináři povýšili Romana Smetanu a Pavla Vondrouše na falešné celebrity, ač na jejich počínání není nic příkladného, nic, co by zasluhovalo následování. Naopak opakování podobných výstřelků je nežádoucí. Oba případy proto zasluhují pouze mlčení. Přesto média zamořují prostor nadbytečnými údaji o jejich zcela bezvýznamných myšlenkách a záměrech.

Několik dní jsme byli zásobováni sdělením o Smetanově záměru podat stížnost Ústavnímu soudu ČR, o jeho pokusu zadat její sepsání Ivanu Langerovi, i o exministrově odmítnutí.

Ústavní soud přijímá ročně až pět tisíc stížností, o jejichž projednávání se veřejnost dovídá jen zcela výjimečně. Nepochopil jsem, proč právě v tomto případě novináři věnují pozornost pouhému záměru ji podat, zvlášť když je zjevně nesmyslný. Ústavní stížnost lze podat po vyčerpání všech ostatních opravných prostředků, a to do dvou měsíců od doručení posledního pravomocného soudního rozhodnutí. Těmto podmínkám Roman Smetana nemůže dostát. Z informace o jeho nesmyslném záměru nemůže mít veřejnost žádný prospěch, je proto nicotná.

Obdobně v případě Pavla Vondrouše média několik dní přinášela údaje z jeho životopisu, které veřejnosti k ničemu nejsou.

Velká pozornost věnovaná výše zmíněným falešným celebritám přímo vybízí všelijaké "magory" k následování velkých "vzorů". Také v tomto případě média nejsou jen trpným pozorovatelem dějů.

Ovlivňovat lze tím, že se nepohodlné zprávy přecházejí nebo úplně zamlčují. Tak například týdeník Respekt přinesl v květnu roku 2011 skandální zprávu o tom, že Jana Hercegová, městská státní zástupkyně v Praze, vydala své podřízené pokyn, jehož vykonání mělo "zneškodnit" rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana o obnovení vyšetřování proti bývalému místopředsedovi vlády Pavlu Drobilovi pro podezření z korupčního jednání. Týdeník Respekt chtěl patrně vyzrazením jeho pokynu dát podnět k pokračování vyšetřování. Zpráva ale nepřitáhla zájem dalších médií, veřejnosti ani nadřízených Jany Hercegové, takže záměr nevyšel. A Jana Hercegová dále nerušeně kraluje pražským státním zástupcům svým svérázným způsobem, občas vzdáleně připomínajícím zametání případů pod koberec.

Média zamlčela také společnou tiskovou konferenci spolku Šalamoun a Věcí veřejných, konanou ve středu 26. září 2012 v Poslanecké sněmovně, na které byl představen poslanecký návrh novely zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů a byla podána informace o trestních oznámeních pro zneužití pravomoci úřední osoby proti ministrovi vnitra Janu Kubicemu a proti bývalé mluvčí bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho Pavle Kopecké. Na konferenci přišlo několik novinářů a natáčela ji Česká televize. Přesto zůstala před veřejností dokonale utajena. Připravená reportáž pro Události byla z programu vyřazena.

Podobných příkladů zamlčování informací by se jistě našlo mnohem více. Podstatné je, že od médií se očekává, že budou podávat objektivní, neutrální, pravdivé informace. Naši hlídací podvraťáci demokracie se ale soustavně snaží ovlivňovat společenský vývoj podáváním zkreslených informací a jejich účelovou selekcí. Neví se ovšem, kdo udává směr jejich koordinovaného působení, když už neexistuje žádný orgán typu totalitního Úřadu pro tisk a informace, a na základě jakého zmocnění tak činí. V žádném případě novináři nejsou pouze trpnými pozorovateli dějů, které se ve společnosti odehrávají, a jsou spoluodpovědní za zhoršování společenské atmosféry.