Co si za svůj život pamatuji, vždycky jsme chtěli Ameriku předehnat. S výjimkou protektorátu a raného stalinismu, kdy jsme ji chtěli zničit. Ale pak už jsme ji chtěli hlavně „dohnat a předehnat“. Zničení jsme postupně odložili, protože i největším blbcům došlo, že se to asi nepovede. Ani za pomoci všech proletářů, co se měli spojit, a ani společně pod záštitou Moskvy, RVHP a Varšavské smlouvy.

Takže nám zbylo jediné: „Dohnat USA (a Západ vůbec).“ Předháněli jsme je, tedy hubou a na stránkách Rudého práva. Ve výrobě oceli a cementu na hlavu, ale to celý bylo taky „na hlavu“, páč nám „americký kapitalismusus“, jak říkal předseda uličního výboru KSČ, stále unikal. A blahobyt ne a ne se objevit na obzoru. A to jsme na tom byli ze států “lido-demo“ zdaleka nejlépe.

Také v době rozvinuté normalizace, pár let po porážce kontrarevoluce v srpnu 1968, bylo vyhlášeno heslo: „Dohnat a předehnat.“ Které se ovšem poněkud změnilo v neoficiální, ale jinak vlastně obecně přiznané heslo: “Neztratit stopu!“

Čas oponou trhnul, čs. media se dočkala krátkého vzplanutí svobody v Pražském jaru. Ovšem neuvěřitelně o tom blouzní Erik Tabery v Respektu v článku „Rok 1968 a vzpoura novinářů“. Kde vypouští z úst blouzniviny typu: „Rok 1968 byl rokem novinářů. To oni spustili celonárodní touhu po svobodě, to oni tlačili váhající politiky dál k uvolnění poměrů, to oni se stali záminkou k zákroku Moskvy, to oni se stali první obětí normalizace...“

Och, ta novinářská sebestřednost. To se pan Tabery skutečně domnívá, že Pražské jaro 1968 udělali komunističtí novináři (jiní tehdy v tisku až na výjimky nebyli, že…)? A že Srpen 68 byl jen kvůli československým novinářům? Není to až pomatená sebestřednost? Která u mnoha intelektuálů trvá dodnes?

Kdyby na revizi stalinismu od konce padesátých let nepracovali reformní komunisté jako Josef Smrkovský, generál Josef Pavel, profesor E. Goldstücker a také dnes proklínaný JUDr. Gustáv Husák, a to za pomoci spisovatelů, vědců a ekonomů, ani by nehlesli. Strachy a ze zvyku.

Změna od stalinismu k volnějšímu socialismu, což se tehdy - po tom, co USA a Západ ani nehnuly prstem pro Východní Německo (východoněmecké povstání roku 1953), pro Polsko (povstání v Poznani 1956) a Maďarsko (tzv. kontrarevoluce 1956)- zdálo jako jediná možná cesta.

Bylo dlouho připravováno a plánováno. Jistě že to plánovali a uskutečnili reformní komunisté, jiná síla zde nebyla. Významnou postavou byl třeba profesor Ota Šik. O jeho tehdejším významu svědčí třeba to, že na hodinové výpovědi, kterou jsem dostal v roce 1969, bylo explicitně uvedeno, že jsem „hanobil internacionální pomoc a propagoval ekonomické teorie Oty Šika“. Vnitřní převrat v listopadovém plénu ÚV KSČ v listopadu 1967 byl výsledkem vnitřního boje mezi komunistickými konzervativci (stalinisty) a reformisty.

Nebýt těchto lidí, dnes mnohdy zapomenutých, ale také mnoha dalších, i tehdy neznámých, mohli by si novináři na jaře 1968 tak akorát „leštit péro“. To počítače ještě nebyly.

Pan Tabery adoruje časopis Student, jenže i tam to bylo poněkud jinak. Ve Studentu byl angažován také můj bratr Jan Vlk, tak o tom něco vím. Dodnes se třeba mlčí o tom, že lidi kolem Studenta a FF UK byli pravděpodobně angažováni v akci končící sebeupálením Jana Palacha. Však to také StB pečlivě vyšetřovala, mnoho lidí zatkla, některé vyhnala (Luděk Pachman), další zemřeli a pak se vše zametlo pod koberec. .

Ale hurá k dnešku. A k dnešním nově normalizovaným novinám a novinářům, mezi které patří na čelních místech časopis Respekt a pan Tabery. Platilo-li za socialismu heslo „Československá televize lže, jak když Rudé právo tiskne“, dnes máme Českou televizi a plné zástupy rudoprávních, tedy lépe „europrávních“ novinářů. Mezi nimiž vynikají zvláště mladé progresivní novinářky. Vždycky si po přečtení takového blábolu vzpomenu na Františka (Franze) Gellnera a jeho sbírku „Radosti života“ a v ní na báseň Všichni mi lhali..

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali a ženy mi lhaly.
ženy ty lhaly mi nejvíce.

Tu napsal v roce 1903 ve svých dvaadvaceti letech. A platí to dodnes.

Ale nějak už se to začíná zase lidem zajídat. Kde doložitelně? No přeci v Americe!

Milan Vodička v MF Dnes uveřejnil na základě informací z USA, a to například od staré a solidní výzkumná a poradenská organizace Gallup, tyto údaje.

- 61 procent Američanů nezná žádné médium, které je podle nich objektivní.
- 68 procent Američanů je unaveno zpravodajstvím.
- 62 procent obyvatel Ameriky považuje zprávy za zkreslené a zaujaté.

Tak to je jasné, že jsme zvítězili! Udělal jsem si malý průzkum a zjistil, že více než 80 % našinců nevěří zprávám v novinách a prakticky téměř 100 % nevěří zprávám v České televizi. A čím dál míň lidí sleduje zpravodajství ČT.

Pomatenost kolem Zemana už dosahuje neuvěřitelné výše. Nic není dost sprostého, nic není dost nechutného, aby se to nedalo použít. Příkladem budiž i v jinak seriózním časopisu Reflex seriál zvaný „Zelený Raoul“. Z dost drsné karikatury se dnes dostal až na samé dno. To už není ani pivní humor, to už je fekální humor záchodků putyk IV. cenové skupiny.

Článek páně Vodičkův má titulek: PŘECPÁNI TRUMPEM s dodatkem „Většina Američanů nevěří vlastním mediím a je unavena proudem zpráv o presidentovi“.

Tak tady u nás stačí vyměnit jméno Trump za Miloš Zeman. A místo „většina Američanů“ napsat „většina obyvatel České republiky“. Moraváci na tom nejsou jinak než Češi, že?!

Vodička cituje sloupkaře New York Times Nicholase Christova, podle něhož je Amerika na Trumpovi závislá. Otázka je, zda na něm nejsou závislá spíše americká media. Další část citace by bylo možno použít i pro naši republiku a naše novináře: To, co začalo jako souboj s nečekaným prezidentem, se stalo posedlostí a pak i nemocí, která požírá i nejlepší media. Snaha dostat Trumpa (Zemana), se vrátila jako bumerang. Trump (Zeman) obviňoval novináře, že tisknou fake news, a oni odpověděli s tak dětinskou zaťatostí, že si teď o nich většina Ameriky (České republiky) opravdu myslí, že fake news skutečně tisknou.

Přidáme-li vývoj historie české novinařiny za posledních 25 let, je obraz ještě horší. Nejprve zaťatá nenávist vůči Václavu Klausovi, pak k Miroslavu Kalouskovi, nenávist k určité skupině podnikatelů, pak proti všem, kteří se kdykoli pohybovali kolem Miloše Zemana, nenávist k jinému názoru, posedlost házení nesmyslné špíny na Putina a na Rusko, ať se děje do děje, jako by nestačila sama skutečnost, a adorování věcí, které 90 % lidí nesmírně štvou - gender, imigranti, Západ, od kterého se prý všechno musíme učit, atd. atd. Tohle všechno zavedlo většinu novinářů (až na čestné výjimky) v očích obyvatel do kolonky lhářů, fantastů, pomatenců a vůbec idiotů, jejichž pindy není vhodné ani poslouchat.

Osobně si myslím, že vítězem v tom, o kom si lidé myslí, že je lhář a výrobce fake news, je Česká televize. Nenašel jsem nikoho, kdo by jí věřil.

Tak konečně někdo u nás dostihl a předstihl i USA. Tedy jejich pomatená media.