Je to trapné, když deník, jakkoliv údajně největší v zemi, o sobě musí tvrdit, že je také nejserióznější.

Kdyby to byla pravda, nemusel by to o sobě tvrdit.

Jenže ten deník to o sobě tvrdí, protože musí.

Kdyby totiž opravdu byl seriózní, dával by si zatracený pozor na to, co tiskne. Včetně toho, co tiskne jako názory či komentáře. Ve chvíli, kdy zveřejní útok na nějaké divadlo (a jeho autora) od člověka, který dělá jiné divadlo, čili v napadeném divadle cítí konkurenci, a nezmíní, že autor sice je ve střetu zájmů, ale proč bychom mu nedali možnost, je to s tou serióznosti horší než na pováženou.

Oč jde?

Ačkoliv se to nemá, budu citovat sebe sama. Poté, kdy jsem si přečetl rozzuřený komentář jakéhosi Vojtěcha Varyše na stránkách Mladé fronty Dnes, sedl jsem a napsal jsem ještě rozzuřenější odpověď. Vedení listu otisklo z mého dopisu jen část. Jak si přesně a správně všiml jeden z protagonistů celé věci, Mladá fronta Dnes otiskla pouze ty úryvky, které (dle jejího názoru) ohrožovaly pověst listu co nejméně.

Zde tedy ten sebecitát

Stala se mi ta nehoda, že jsem si přečetl rádoby - co? komentář? recenzi? kritiku? vašeho autora? pisálka? vtipálka? znalce? Vojtěcha Varyše o tom, jak navštívil nejnovější představení divadla Semafor.

Vyšlo to 11. února pod titulkem Tragická zpráva o odkládaném konci.

Ty otazníky ohledně žánru tam jsou záměrně. Je totiž zřejmé, že pan Varyš netušil (a dosud netuší), co vlastně psal. Podobně jsou na tom i otazníky stran toho, čím se pan Varyš vlastně živí. V řeči anglické (doslova přeložené do češtiny) na to známe výraz: pan Varyš nejen, že neumí psát, ale nešlo by mu to ani ve chvílích, kdyby mu šlo o život.

Nebudu rozebírat jakost představení, o němž píše pan Varyš. To mohu jen těžko, jsa matce měst vzdálen za mořem slané vody.

Sice se mohu (snad i oprávněně) domnívat jako člověk, který o těch tvůrcích (a jejich díle) něco ví (a oba je poměrně dobře zná), že jména jako Jiří Suchý nebo Jiří Menzel jsou určitou zárukou jakosti, ale, jak řečeno, to přenechám zasvěceným. Tedy nikoliv panu Varyšovi.

Mohu ale rozebírat jakost jeho psaní. Přesněji: škrabopisného hanopisu.

Říkává se, že když někomu dojdou argumenty, může ještě vždycky začít nadávat. Já bych dodal: případně také plivat, kopat kolem sebe a vůbec se chovat nepřístojně.

Drzost, s níž pan Varyš označuje příspěvek města divadlu (cizím slovem: grant) jako milý důchod pro Jiřího Suchého, je nebetyčná.

Drzost, s níž pan Varyš tvrdí, že Jiří Suchý (a potažmo jeho kolezi) už nemá (nemají) komu co říci, je obrazem sebestřednosti, která hraničí se zhovadilostí. Kdyby napsal, že to představení (případně poetika Semaforu vůbec) nic neříká jemu, inu prosím, to se stává. Někdo má rád vdolky, jiný zase holky. Avšak tento druh zevšeobecňování nemá co pohledávat na stránkách listu, který o sobě (také dost drze) tvrdí, že je seriózní.

Pan Varyš také ve svém článku vyslovuje všeobecné pochyby o přínosu Jiřího Suchého české kultuře vůbec (a divadlu obzvláště). Zcela jednoduše řečeno: až bude páně Varyšův přínos českému novinářství z tisíciny tak významný, jako je přínos Jiřího Suchého české kultuře vůbec (a divadlu obzvláště), bude si možná moci začít vyskakovat. Jenže kdyby se tomu tak naprostou a nepředstavitelnou náhodou stalo, byl by pan Varyš mnohem skromnější a rozhodně by neplival po lidech.

Ještě jedna drobnost: kdyby pan Varyš znal a uměl noviny, byl by vůbec mnohem skromnější. Věděl by také, že noviny nejsou o něm. Věděl by také, že všichni čtenáři bez rozdílu jsou vlastně jeho mocipány. Jeho mocipánem není vlastník. Jeho mocipánem je čtenář. Ve chvíli, kdy nebudou čtenáři, nebudou reklamy, tedy hlavní zdroj příjmů novin, a pan Varyš a jemu podobní se budou moci jít klouzat.

Na rozdíl od pana Varyše je si Jiří Suchý úlohy diváků ohromně vědom: řídí se totiž starou poučkou pana Jana Wericha, že Pan Publikum hraje s sebou.

I když je to tak zhovadilé publikum jako pan Varyš.

Petr Adler

Konec sebecitátu

Jiří Suchý většinou podobné podlé nájezdy na svoji osobu ponechává stranou: no co, psi štěkají, karavana jde dál. Ozývá se v převážné většině jenom tehdy, kdy je útok namířen proti divadlu, které (společně s Jiřím Šlitrem) založil a které má dodnes velice pravidelně vyprodáno.

Na svých webových stránkách se Jiří Suchý zmiňuje velice podrobně i o páně Varyšově nájezdu. Celé to najdete v rubrice Stará fronta ZÍTRA, stačí kliknout na datum 19. února 2016 a pak už můžete číst. Podrobnosti naleznete také na stránkách Jiřího Suchého na tzv. sociálních médiích.

Nejhorší na té celé věci není ani tolik to, že se panu Varyšovi nelíbilo představení, o němž psal. Jak řečeno, proti gustu žádný dišputát. Nejhorší není ani, že pan Varyš sám nepřiznal svůj střet zájmů. Nejhorší je, že ten střet nepřiznal list, v němž otiskl svůj svůj ohromně špatně sepsaný útok.

Připojuji se k názoru, který zastával pan Jan Werich, že není nezbytné si kohokoliv vážit jenom proto, že má šediny. Jak říkával pan Werich, byl-li někdo blbem v mladí, těžko očekávat, že jak zestárnul, zchytřel.

Ostatně, ani Jiří Suchý, jak ho znám, se nedožaduje, aby si ho lidé (včetně novinářů i těch, kteří jsou u novin zaměstnáni, ale k novinářství mají hodně daleko) vážili jenom kvůli tomu, že dosáhl věku, jemuž se říká požehnaný.

(Tady se, mimochodem, liším od pana Varyše: odhaluji, že se s Jiřím Suchým i Jiřím Menzelem dost dobře a dost dlouho znám, a že jdu ve své nebetyčné drzosti tak daleko, že je oba považuji za kamarády. Konec odhalování.)

Jistě, je více než pravděpodobné, že dnešní pokolení, odchované spíše akčními filmy než díly, které nutí k přemýšlení, se bude muset rozhodnout. Na jedné straně je otázka: je toto pokolení ochotno se zamyslet, a tím pádem pochopit, že ne všechno se řeší výstřely, výbuchy a honičkami mezi střechami mrakodrapů? A na druhé straně je otázka: odmítne-li, dojde mu někdy, že možná přišlo o zajímavý zážitek, případně i zkušenost?

Soudě podle návštěvnosti v Semaforu (a podle složení obecenstva), není nutné nad dnešním pokolením lámat hůl.

Avšak bude patrně nutné zlomit hůl o nevzdělance, který si vyřizuje osobní účty (a mindráky), zneužívaje k tomu deníku, který o sobě (neznámo proč) říká, že je seriózní.