Tři zprávy z jednoho dne (12.8.2006):
Německý spisovatel Gunter Grass víc než 60 let tajil, že byl v mládí dobrovolně členem jednotek SS. Grass to komentoval tak, že prý „chtěl uniknout z domova, od rodiny“. Autor slavného Plechového bubínku dodal též, že „postupem let se za to čím dál více styděl“. Nicméně veřejně to sdělil až teď. Je mu skoro osmdesát a je ctěným klasikem německé literatury.

Universita Karlova ze svých análů zjistila, že v roce 1972 dala čestný doktorát honoris causa kubánskému vůdci Fidelu Castrovi. Stalo se to u příležitosti jeho státní návštěvy Československa, dostal tehdy také nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva 1.třídy. Jeho průvodcem po českých luzích byl opravdový právník, dr. Gustáv Husák, generální tajemník ÚV KSČ. Představitelé UK nyní bádají nad způsobem, jak umírajícímu kubánskému diktátorovi ten čestný doktorát odebrat, neboť na to není precedens.

A do třetice všeho bizarního: Lubomír Zaorálek, vysoký činitel ČSSD, nedávný předseda Poslanecké sněmovny, čtvrtý nejvyšší ústavní činitel demokratické země, s vážnou tváří do novin prohlásil, že politika mocností (zejména USA) vůči neuralgickým zemím jako je Palestina, Irán nebo Severní Korea je špatná, protože je vedena z pozice moci. Tak se prý nelze dobrat usmíření a míru v těchto neklidných oblastech. Zaorálek doporučuje jednat, jednat a jednat. Usedat k jednacím stolům s teroristy z Hizballáhu (protože mezitím přece usedli do libanonské vlády), s iránským prezidentem, který se mj. vyjádřil, že holocaust existoval jen v prohnilé židovské propagandě (protože ve své zemi reprezentuje střední vrstvy, ne jen extremisty), se šéfy severokorejské totality (stejně jako Irán prý je třeba tuto zemi vtáhnout do globálního systému obohacování uranu – připomíná Kissingerův multilaterální mezinárodní pořádek – další z mnoha nesplnitelných snů tohoto bývalého diplomata). Jinými slovy – čelní zástupce demokratické země vyzývá, aby se demokracie sklonily před totalitami a vzaly je mezi sebe. Aby je živily (třeba palestinské extrémisty prý jinak začne živit Irán, a to přece nechceme, že). Aby jim dodávaly punc a pocit legitimity. Aby je uznaly za sobě rovné, a tím tedy de facto před nimi kapitulovaly. Protože totalitní režimy postavené na fanatismu neznají rovnost, jen svoji nadřazenost. K tomu jim máme podle Zaorálka dopomoci.

Kdo si přečetl v jedněch novinách téhož dne tyto tři zprávy, nutně dospěl k závěru, že svět se zbláznil. Spisovatel Grass nás desítky let poučuje o humanitě, aby na něj na stará kolena prasklo, že byl dobrovolně členem jedné z nejhnusnějších antihumánnních institucí ve světových dějinách – navíc uprostřed války, kterou jeho země vedla proti zbytku světa. Universita Karlova vyndala na stůl jednoho Castra a chce na něm demonstrovat, jak jde s dobou. Místo toho, aby prostě a jednoduše zrušila institut doktorátů honoris causa – to je jen způsob, jak pohladit po srsti ješitné mocné. Skutečná hrůza by byla, kdyby pistolníkovi Castrovi dali doktorát skutečný, aniž by si jej vystudoval. Těch „čestných“ doktorátů dala (nejen tato) universita jistě desítky, možná stovky, a mezi jejich nositeli bychom možná našli i větší čísla, než je Fidel Castro. Universita Karlova se jen zbytečně veřejně blamuje.

A Zaorálka snad ani nemá smysl komentovat. Svou náklonnost k autoritářským režimům asijského středověku opakovaně vyjádřil, když mluvil v superlativech tu o Číně, tu o Koreji. Pro Zaorálka jsou to prostě partneři ke stolu. Dokonce jim chce dělat bene. Asi jako Daladier s Chamberlainem mluvili o nonšalanci „pana Hitlera“, když mu – zajisté s diplomatickou noblesou – přenechali polovinu Evropy. Tu polovinu, na níž sami neměli zájem. Domnívali se, že tím chrání tu druhou – svou – půlku. Jak to dopadlo, ví každý žák základní školy. Zaorálek je prostě typický usmiřovač – appeaser. Pak ale nemá k podobnému jednání sebemenší mandát od ústavních institucí této země. Její zahraniční politika, pokud je známo, jde po jiných cestách, než divná mysl pana Zaorálka.

Tři zprávy mají vlastně tři snadná a prostá vysvětlení. Co z nich činí zprávy z blázince, je fakt, že vůbec vznikly a zabraly tak velký kus mediálního, a tedy veřejného prostoru. Politické coming out starého moralisty, politická nejapnost vzdělávací instituce i politické bludaření jednoho papaláše patří do stejné škatulky: kuriozity. Nepatří na titulní strany solidních listů. Přesto tam jsou. Ptejme se pak, kde je něco špatně: v realitě, jejích aktérech, či v těch médiích, která nerozlišují podstatné od nepodstatného, lacině efektní od věcně zásadního? Jinými slovy: kdo tu ze světa vezdejšího vlastně vytváří to Obludárium?

(Psáno pro Česká média)