Zápisky z říjnové cesty po samotném jihu Španělska

Milí čtenáři, vyrazil jsem na velmi pozdní dovolenou a dám si od politiky pár dní pokoj. Abyste však měli co číst, budu psát aspoň nějaké reportáže z cesty.

*****************************

Málaga, kam létají z Prahy Smartwings, se nachází na jižním pobřeží Španělska zvaném Costa del Sol. I teď začátkem října je tu stále ještě solidní horko – na vrcholu dne jistě kolem třicítky – a člověk středoevropského typu by si měl dávat pozor na slunce, jinak se spálí.

Pohled z hradu Gibralfaro na centrum města a přístav

Město je prastaré, založené skoro před třemi tisíci lety Féničany. Po nich převzali vládu Kartaginci, jako dítě sem nejspíš přicestoval na návštěvu i slavný vojevůdce Hannibal (jehož otec byl správcem kartaginských kolonií na Iberském poloostrově). Od Kartaginců dobyli Málagu Římani a polatinštili ji; od té doby se zde mluví románskými jazyky. Po zániku římské říše se Málaga a okolí stala součástí Visigótského království, jehož šlechta byla germánská. Pak se přes moře ze severní Afriky přeplavili muslimští Arabové a následujících skoro 800 let patřila Málaga jim. V roce 1487 ji oblehli a dobyli Španělé a od té doby je součástí Španělska.

Z nejstarší historie není vidět nad zemí nic. Z římského období se zachoval amfiteátr, který následně kolem 10. století dost poškodili Arabové při stavbě své pevnosti Alcazaba. Jako na mnoha jiných místech, i zde se antické památky středověkým stavitelům osvědčily jako dobrý zdroj opracovaného kamene.

Zbytky amfiteátru a Alcazaba nad ním

Pro Maury byla Málaga velmi důležitým přístavem. V 15. století zůstalo na Iberském poloostrově poslední muslimské království, Granada, pod kterou Málaga spadala. Granadský emirát byl sice bohatý, ale také neustále zmítaný vnitřními politickými spory; ačkoliv na mapě šlo o docela velký stát, rozbroje mezi jednotlivými kmeny vedly k tomu, že emír občas neovládal ani svoje hlavní město. Křesťanské státy (Kastilie a Aragón) naopak po delších bojích uzavřely trvalý mír a jejich spojená síla začala být pro zbylé muslimy na poloostrově opravdovým nebezpečím.

Málaga byla Španěly obležena v roce 1487 a po několikaměsíčním obléhání dobyta. Kastilský král, rozzuřený tím, že obránci dvakrát odmítli velkorysou nabídku kapitulace, nechal velkou část zajatců pobít. Bez Málagy se Granadský emirát nemohl udržet jako samostatný stát a o pět let později padlo i jeho hlavní město.

Opevnění Alcazaby a strmého kopce Gibralfaro nad městem bylo Španěly adoptováno jako pevnost a Gibralfarský hrad byl spravován armádou až do 20. století. Dnes je tu muzeum s výbornou vyhlídkou na město a moře.

Dělo na nádvoří hradu Gibralfaro

Moderní Málaga je poměrně velké a hustě zastavěné město, na naše poměry hodně hustě; ulice jsou úzké a zastavěn je skoro každý vhodný pozemek. Co se zástavby týče, mám dojem, že tu buď neexistují památkáři, nebo je jejich vliv daleko menší než v Praze, protože moderní krychle stojí hned vedle historických budov. Například v těsné blízkosti zdejší ikonické katedrály někdo vztyčil betonovou škatuli, která s ní při pohledu od moře zápasí o vzhledovou dominanci.

Andalusie jako region je postižená poměrně vysokou nezaměstnaností cca 25%, která velmi, velmi pozvolna klesá (tak o procentní bod ročně). Mezi mladými je míra nezaměstnanosti ještě vyšší. Je to vidět na relativně nízkých cenách nemovitostí (jak jsem se díval po vývěskách RK, byt v historickém centru Málagy byste pořídili asi za stejnou cenu jako někde v Nuslích) a na tom, že značné množství lidí si přivydělává pronajímáním pokojů přes AirBnB. V ulicích také potkáte žebráky netypického vzhledu – např. pána s brýlemi a v odřeném obleku, který má před sebou položený kalíšek na peníze a čte si knihu. Málagu drží nad vodou intenzivní turismus, na venkově to bude horší.

Parky a trávníky v centru města jsou udržovány ve vzorném stavu, zásadně odlišném od „bordelu“, který je občas k vidění na srovnatelných místech u nás. Roste tu hodně palem.

Alcazaba s fontánou

*****************************

If I should die, think only this of me:
That there’s some corner of a foreign field
That is for ever England.
(Rupert Brooke, The Soldier)

Jeden kout Málagy, který bych vám chtěl přiblížit obrazem, leží trochu stranou od těch nejvíce turistických oblastí. Mohu-li soudit z pohledu do knihy hostí, chodí sem (pochopitelně) hlavně Britové. Je to protestantský hřbitov založený v roce 1831.

Až do té doby byly všechny hřbitovy na Iberském poloostrově katolické. Muslimové a Židé byli vyhnáni už dávno, a žádná nekatolická populace zde tedy nežila. V přístavních městech, jako byla Málaga, však přeci jen časem vznikla obchodní zastoupení a konzuláty severských zemí, kde převažoval protestantismus. Čas od času některý z těchto nekatolíků zemřel. Co s nimi?

Po dlouhá léta se těla zemřelých nekatolíků zakopávala po setmění na pláži. Toho byl svědkem také britský konzul William Mark, který se rozhodl, že se situací něco udělá. Po delším úsilí se mu podařilo získat svolení Madridu ke zřízení protestantského hřbitova v Málaze. Zde našli poslední spočinutí i Němci, Norové, Dánové a další národy, které nevyznávaly katolictví; je tu i pár židovských hrobů a našel jsem i hrob se jménem polské rodiny. (Na Těšínsku existují polsky mluvící evangelíci.)

Na nejstarší části hřbitova jsou hroby ozdobené mušlemi, což jsem nikde jinde neviděl, a je zde hodně hrobů dětí podlehlých různým epidemiím.

Vstupní brána britského hřbitova

Hroby v nejstarší části

V roce 1900 se u pobřeží Málagy potopila německá loď Gneisenau, přičemž zahynulo čtyřicet členů posádky. Jsou pohřbeni zde, velmi honosný hrob má sám kapitán.

Hrob kapitána Karla Kretschmanna

A také zde odpočívá jedna paní, která našla klid dříve, než správného manžela – a postěžovala si na to (buď ona, nebo pozůstalí) typicky britským suchým humorem na svém originálním náhrobním kameni.

No comment.

Konec návštěvy u Britů a jejich „nájemníků na věčnost“. Příští díl bude zase ze světa živých.

*****************************

Hudební epilog
Malagueňa = dívka z Málagy

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

  P.S. Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu:-)