V několika posledních letech lze pozorovat zjevnou nejistotu řídících složek české vzdělávací soustavy. Neustálé návrhy změn ve fungování systému, tzv. nejrůznější reformy, se v průběhu let vzájemně popírají a vytvářejí chaos s doprovodnými permanentními změnami. V nejvyšších řídících strukturách školství vřou neustálé spory a koncepční práce se při soustavných personálních změnách prakticky vytratila. Po roce 2005, kdy byl přijat tzv. nový školský zákon, se složitost systému zvýšila natolik, že vznikají první záseky či přímo fatální havárie.

Pro první příklad, který až tolik s novým školským zákonem nesouvisí, leč s celkovým systémem zásadně ano, uveďme světově viditelný propad našeho vysokého školství, charakterizovaný ztrátou prestiže tradičních škol, jako je např. Univerzita Karlova, vznikem tzv. "univerzit" div ne v každém větším městečku, znehodnocení některých prestižních oborů causami typu "Plzeňská práva" a praktickým vymizením dříve prestižních technických oborů. Systém již několik let produkuje nezaměstnatelné vysokoškoláky, kteří vystudovali naprosto menšinové obory a s těmi nenajdou odpovídající práci. Velké finanční prostředky daňových poplatníků tak odtékají do jakési bezedné studny, z pohledu státu, zcela bez užitku.

O mnoho lépe si nestojí ani střední školství a ani se nebudu zmiňovat o školství speciálním, určeném pro méně nadané nebo postižené děti. Na poli speciálního školství již stojíme dokonce před zahraničními kritikami a multikulturálními spory.

Střední stupeň vzdělání se změnil k nepoznání. Dříve byl rovnoměrně rozložen vzhledem ke složení populace. Elitními školami byla gymnázia, na která byla vybírána přísným výběrem ani ne desetina (7%-8%) absolventů škol. Těchto škol s tradičním "jménem" u veřejnosti prostřednictvím zásahů řídících struktur výrazně ubylo. Splynuly s obrovskou masou bývalých středních odborných škol a především bývalých středních odborných učilišť, na která jsou zcela bez problému přijímáni prakticky všichni zájemci a když na sobě jen trochu pracují, nemají problém maturitu získat. Možnost získání výučního listu v některém klasickém řemesle si řada dětí při odchodu ze ZŠ, vůbec neklade za svůj primární cíl. Tím se kruh uzavírá. Řečeno velmi eufemisticky, "všichni budeme mít maturitu, ale téměř nikdo nebude nic umět pořádně". Občas se již objevují názory, že z dlouhodobého hlediska může jít i o jakýsi záměr, nicméně to je do zcela jiné debaty.

Po tomto chmurném úvodu jsme došli k nám, do základního školství. Předpokládám, že v diskusi je o čem se bavit. Dovolil bych si pronést tezi, kterou pokládám za popis reality:

Přes několik tzv. "reformních" zvratů v obsahu a rozsahu vzdělávací činnosti zůstává základní školství nejméně poškozeným vzdělávacím stupněm

Toto je dáno objektivně několika faktory. Předně je to institut "povinné školní docházky". Je-li tato státem nařízena, musí existovat síť škol, které jsou schopny za přijatelných podmínek pro všechny, tedy žáky, rodiče, pedagogy, provozní pracovníky a veřejnost (daňový poplatník), umožnit její bezproblémové plnění. Tato síť musí mít náležitou pevnost a odtud plyne jistá stabilita stupně základního vzdělávání.

Dalším faktorem je specifičnost základního vzdělávání. Ta spočívá v tom, že jde o vzdělávání všeobecné, bez specializací. Zkrátka dítě, které nastoupilo do základní školy, se musí naučit nejrůznějším dovednostem a postupně má získat také určité penzum znalostí, aby poté obstálo ve výběrovém zaměření od druhého vzdělávacího stupně, středního školství. A zde se dotýkáme zdroje té specifičnosti základního vzdělávání. A tím je osobnost učitele. Stabilita základního školství se z velké míry odvíjí od kvality a složení učitelských sborů. Na rozdíl od dalších stupňů vzdělávací soustavy nám na základní škole nebude opravdu nic platný držitel Nobelovy ceny za fyziku, který o svém cíli, "vzdělat je", nedokáže žáky přesvědčit. Všichni ostatní studenti vyšších typů škol jsou "dobrovolníci", žáci základní školy mají vzdělávání povinné, vystupují v rolích "odvedenců", velmi zjednodušeně řečeno. Aby systém v tomto nastavení správně fungoval, nemůže na základní škole učit kde kdo. Učitel je zde vyučujícím, dozorcem - vychovatelem, někdy i laskavou tetou, někdy bohužel i jakýmsi "náhradním rodičem". A proto kvalita a funkčnost systému až enormně závisí také na lidském faktoru, což není vždy školským řídícím plánovačům a analytikům úplně zjevné. Proto si dovolím ještě jednu tezi:

Objevily se drobné, ale výrazné signály, že jsou "na světě" myšlenky, které současný systém našeho školství, byť je jakkoliv složitý, chtějí nikoliv pouze změnit, ale bohužel jej chtějí zcela zrušit.

Nechce se mi věřit, že by dlouhé zástupy ministrů a ministryň, které se vystřídaly za posledních 22 let, nevěděly, co přesně chtějí. Bohužel se to tak hodně výrazně jeví….

A zde tedy končí jakákoliv, byť nepředstavitelně paradoxní "legrace".

Ano, objevily se vážně myšlené úvahy o zrušení povinné školní docházky, myšlenky na absolutní liberalizaci, často až do neuvěřitelných rozměrů, počínaje "domácím vzděláváním", dostupným pro naprosto každého žáka, myšlenky zásadně redukovat síť základních škol z čistě ekonomických důvodů a…konec konců… vzdělávání už od základu postavit na jakési dobrovolnosti….(?!?)

Domnívám se, že pro národ Jana Ámose Komenského, je současné rozvolňování školského systému cesta do zatracení, neřku-li do pekel.

Celý čas psaní článku jsem se úporně bránil použití drsnějšího slovníku. Milí čtenáři, odpusťte prosím, drobný úlet alespoň na závěr…je tu někdo, kdo je schopen mi přiznat, že z nás chce vědomě dělat blbce? Děkuji za informaci, rád ho praštím osobně…

Autor je učitel, 27 let praxe, dosud ředitel středně velké základní školy, před lety na internetu a Neviditelném psu známý pod přezdívkou historicky charakterního letce z první světové války, známého jako Rudý Baron, jménem Manfred von Richthoffen.