28.3.2024 | Svátek má Soňa


MADEIRA 2006: Švábinec u Hrušky a jiná setkání (2.)

3.8.2006

Středa 7 června - Letiště Funchal, Funchal, Boca da Encumeada

Na horské dráze

Podlahové kosmetičky končí svou akusticky náročnou činnost okolo půl šesté a to je nejlepší čas pro začátek naší „záchodové turistiky“. Jdu si vyčistit zuby a Kebule zatím hlídá naše baťohy. Pak si jde zuby vyčistit ona a hlídám já. Když se vrátí, odcházím se převléct z riflí do rejoicek, pak si jde zase Kebule přepudrovat nos…. Zkrátka závidím hochům z ostrahy ten pohled do kamer….Během výše uvedené činnosti se Kebule navíc stihne seznámit s naším jediným spolunocležníkem (tedy jediným poté, co jsem toho druhého zahnal na útěk neznámo kam). Je to funchalský student, který se po dvou letech vracel z pobytu v Londýně a stejně jako nám mu ujel poslední autobus. Na mou otázku, proč nešel domů pěšky mi odpovídá: „Ty jsi na Madeiře poprvé, že?“

Do odjezdu autobusu č. 113 společnosti SAM zbývá ještě moře času a tak vylákám Kebuli na malou procházku kolem letiště. Škoda, že mě to nenapadlo už večer. Asi deset minut od letištní haly je pod přistávací plochu, která je vybudovaná na betonových pilotech přímo nad mořem, něco jako zatravněné podloubí s lavičkami. A nikde ani stopy po zákeřném zavlažovacím zařízení. Jen šplouchání moře, sem tam nějaké to vzlétající či usedající letadlo a zanedbatelný hluk dálnice nad hlavou. Zkrátka proti neustálému lomozu v letištní hale učiněný houmlesácký ráj.

Madeira 2aAutobus odjíždí od letiště se čtvrthodinovým zpožděním. Zdá se mi, že chce mermomocí tu ztrátu dohnat a možná dokonce i předehnat. Bohužel jeho snaze stojí v cestě hornatý terén, úzká klikatá silnice, ostatní auta, motorky a autobusy a občas také nějaký ten zoufalý cestující, který chce buď nastoupit nebo vystoupit na některém z těch nejnemožnějších míst, která si lze pro uvedenou činnost vybrat. Řidič je však muž činu. Troubí, kroutí volantem, zběsile brzdí a vzápětí přidává, nadává a pokyvuje hlavou v rytmu temperamentní muziky linoucí se z reproduktorů. Dojem horské dráhy na matějské pouti je téměř dokonalý. Napadá mě, že jsem si zapomněl zabalit špunty do uší a pemprsky. No snad to budu mít příležitost v nejbližší době napravit. Ač přesvědčený ateista, vroucně se modlím, abych měl….

Byla na nás krátká, byrokratka

Ve Funchalu na autobusáku se loučíme s naším prvním známým Madeiřanem a vyrážíme do víru velkoměsta. Naše kroky vedou nejprve po vzoru Brďáků do turistické informační kanceláře na Avenida Arriaga. Zde si od ochotné, milé a krásné slečny kupujeme za 1,25 E originální madeirský autobusový jízdní řád, dostáváme zoufale nepodrobný plánek ostrova a o něco podrobnější mapu hlavního města. Z poněkud zmateného výkladu se pak snažíme pochopit, kde sehnat Brďáky zmiňované a podle slečny v informacích pro život nezbytné povolení pro stanování v národním parku. Z kanceláře vyrážíme směrem k nedalekému parku Sao Francisco Gardens a podél něj dál k nejbližšímu bloku domů jak máme od informační slečny naznačeno na mapě. V jednom z baráků vyjedeme do čtvrtého patra a v nejbližších dveřích hned vedle výtahu důrazně žádáme kýžené povolení. Slečny za pultíkem si nejsou zrovna jisté kompatibilitou naší a jejich angličtiny, a tak si z jiných dveří přivolají posilu. Jejich šéfka vrhne ustaraný pohled na objemné batohy na našich zádech a začne nám vysvětlovat nejprve to, že jsme v soukromé finančně poradenské firmě a dále pak cestu k Secretaria Reg. Ambiente na druhém konci Avenida Arriaga, kde by nám snad mohli pomoci. Vracíme se tedy podle jejího doporučení směrem, odkud jsme přišli a pokračujeme dál směrem ke kostelu. V domě označeném správnou cedulkou nás zadrží už na recepci, kam odkudsi přivolají i povolanou úřednici. Zdá se, že se věci konečně pohnou kupředu.

Ekologická paní chce nejprve vidět naše pasy. Když je prostuduje, ujistí se, že nás není ve výpravě víc než my dva. Pak mi dá podepsat prohlášení, v němž se zavazuji neubližovat madeirským zvířátkům, rostlinám, vzduchu ani vodě a dbát všech pokynů příslušných ochraněpřírodních orgánů. Následuje dotaz na itinerář naší cesty. Ukazujeme jí na mapě plánovanou trasu a také místa, kde zamýšlíme nocovat. „Tady můžete spát, tady taky, ale tady je to od letoška zakázané,“ oznamuje nám paní suše. „No jo, ale to je v ten den, jediný místo, kde se dá postavit stan,“ vytasím se s nastudovanými informacemi. Paní kývne na souhlas. „Tak co máme dělat?“ ptám se lehce bezradně. „No, hlavně mi neříkejte, že tam budete spát.“ Jak jižansky jednoduché, že? Když mám dojem, že je vše řádně sepsáno a oraženo, jsem (pokolikáté už?) usvědčen z naivity. „Ještě to musím poslat lesákům. Oni o vás musí vědět kvůli požárům. Přijďte si pro to ve tři odpoledne.“ Úřední šiml živící se lidským časem je zkrátka tvor nenasytný…

Protože i já jsem tvor nenasytný, tak naše další úsilí musí logicky směřovat k pořízení kaloricky vydatných zásob. Z průvodce (Bořivoj Indra, Madeira, freytag & berndt,2004) máme typ na levný potravinový supermarket, bohužel bez dostatečně přesných údajů o jeho poloze. Bloumáme tedy v naznačené čtvrti kolem ústřední ovocné tržnice a doufáme ve štěstí cestovatelů. To se na nás usměje v podobě paní nesoucí narvanou igelitku s logem onoho obchodu. Kebule podobna orlu mořskému útočícímu na vyhlédnutou kořist se na paní vrhne, tahá jí za rukáv, ukazuje na tašku a vykřikuje: „SÁ, SÁ, SÁ.“ Tu dobrou ženu rázem přemůže panika. Tak rychle, jak jí krátké nohy dovolí, prchá z dosahu šílené cizinky. Než si Kebule stihne vytipovat další oběť, uvízne sama ve spárech podobně praštěného individua. Osoba, která jako by z oka vypadla právě prchnuvší domorodce, drcne do Kebule a zakrákorá: „SÁ?“. Kebule přitaká: „SÁ“. Žena pak řekne tónem oznamovacím: „SÁ, SÁ“ a předvede mávací gesto, které snad všude na světě znamená „následuj mě“. Tak jí tedy následujeme. A nelitujeme toho….

S mangem a něčím jako klobása v bagetě z arabského chleba (zakoupeno ve stánku na Avenida do Mar) pak usedáme na lavičku v oblíbeném parku, obědváme a čekáme až se naobědvají i místní lesní úředníci. Ve tři vyrážím zpět do kanceláře ochránců přírody. Na recepci sedí jiná paní než ráno. Snažím se jí vysvětlit důvod své návštěvy, ale opět nastává problém kompatibility angličtin. Nakonec jí pomalu zřetelně řeknu své jméno. „Á, Miholav! Vím! Povolení. Camping. Není. Ne. Ne. Není. Na lesní zprávě dovolená. Možná zítra, pozítří...“ „Možná za týden..“ pronesu ironicky a paní ochotně přitakává. A hlavně mi neříkejte, že budete stanovat bez povolení., řeknu si v duchu, když odcházím.

Znovu na horské dráze

Na Madeiře provozuje autobusovou dopravu více společností. Autobusy každé z nich se sice liší svým barevným provedením, ale často se shodují čísla linek. Zastávky jsou na nábřeží ve Funchalu rozmístěny tak, že jedna společnost střídá druhou a to bez jakékoli pravidelnosti, takže výsledkem je zcela nepřehledný zmatek. Když se nám tedy po dlouhé anabázi konečně podaří najít stánek, kde prodávají jízdenky společnosti Rodeste, s níž chceme cestovat do Encumeády, zaplaví nás pocity úspěšných zlatokopů. Po zakoupení lístků se dokonce vžiji do role experta na místní hromadnou dopravu tak dokonale, že si troufám udělovat rady náhodným českým kolemjdoucím. Jedná se o mladý pár, který s námi letěl ve stejném letadle a poznal Kebuli podle typického vzhledu modrých rejoicek. Protože se o ně až do teď starala cestovka, jsou v průzkumu hlavního města dost pozadu. Dokonce neznají ani magický význam slabiky SÁ, natož aby věděli, kde se tento životadárný zdroj živin nachází. Rád je poučím.

Madeira 2bDržet lístek však ještě zdaleka neznamená být přepraven, stejně tak jako otevření lahve piva nutně neznamená uhašení žízně. V obou případech jde o sice významný první krok, ale následovat musí další…. K obrubníku před prodejním stánkem postupně přiráží jeden autobus za druhým. Někdy je na ceduli za předním oknem číslo linky, někdy jen název cílové stanice a občas vůbec nic. Po obrubníku čile poskakuje pán v uniformě přepravní společnosti, vykřikuje něco v portugalštině, zběsile mává rukama nad hlavou a nakonec vyplňuje kolonky v nějakém formuláři. Podle jeho pokynů se z hroznu zájemců o přepravu natlačených na kraji chodníku vždy oddělí menší či větší skupinka a ta v mžiku oka zmizí v útrobách autobusu. Každý výsadek spolu s násadkem netrvá déle než pár vteřin. Propadám trudomyslnosti. Je mi jasné, že v tomhle frmolu se o našem autobusu dozvím nejdřív v okamžiku, kdy budu koukat na jeho zadní brzdová světla, pokud vůbec kdy. Trn z paty nám vytrhne výše zmíněný uniformovaný pán. Když mu strčíme pod nos jízdenky, usměje se na nás a přikývne. Pak se dál věnuje své obrubníkové gymnastice, až mám dojem, že nás nepochopil, nebo že na nás zapomněl. Nezapomněl. Najednou mě chytá za rukáv a dovléká ke schůdkům autobusu. Ještě než zmizí, volá něco na řidiče. Předpokládám, že podmětem v jeho krátké větě je portugalský ekvivalent českého výrazu „pacoši“.

Hlasitá hudba často přerušovaná zvukem klaksonu, rychlé rozjezdy následované prudkým bržděním, odstředivá síla pohazující si s námi ze strany na stranu – to všechno je podobné, jako při cestě z letiště. Významně dramatičtější je však výškový profil trati a s ním spojený dojem, který na mě dělají scény za okénkem. Pohled na moře z racčí perspektivy nekažený ničím, co by připomínalo pevnou zem je vystřídán obrazem šlehačkových mraků opřených o rozeklané štíty sopečných hor. Agorafobický záchvat střídá klaustrofobický, přemýšlím, zda je lepší zemřít pádem do moře, či do propasti. Smrtelný pot mi vyráží všude po těle, takže mapa, s jejíž pomocí jsem chtěl sledovat průběh cesty, se dá v momentě ždímat. Ve městě Ribeira Brava se autobus naplní školními dětmi. Jsou ještě temperamentnější než okolní krajina. To mě na chvíli zabaví. Stoupáme do hor. Řídne vzduch i posádka vozu. Zastávku poté, co kdesi v kopcích zmizí i poslední školák, zahlásí řidič Boca da Encumeada. Usedám na batoh a přemýšlím, jak nic neříkající je údaj tisíc metrů nad mořem. Kebule se směje. To co já prožíval jako horor, jí připadalo jako nádherná vyhlídková jízda trochu nezvykle vypadající krajinou.

Kousek za hospodou ovládající průsmyk nacházím chráněný plácek přesně tak na jeden stan. Když se na něj s Kebulí přesunujeme, potkáváme německo-švýcarský baťůžkářský pár. On je spokojený, ona unavená, oba vzhledem k tomu, odkud přicházejí, nezvykle čistí. Prý ráno vyrazili ze Santany a dobyli Pico Ruivo. Sem jim to trvalo tak deset hodin, říká on. Ona jen mlčí a kysele se usmívá. Na míry jsou chlapi většinou tupci…..

Miloslav Pouzar, Markéta Pouzarová