Jmenuje se Petra László. Když se v roce 2015 do Maďarska valily hordy blízkovýchodních běženců ze sousedního Srbska, obletělo svět video, z něhož bylo dovozováno, že muži s dítětem v náručí podkopla nohu.

Také jsem měl tehdy takový dojem – přesto jsem se Petry na svém blogu dvakrát veřejně zastal. Nikdy jsem nebyl přesvědčen o tom, že by spáchala trestný čin, za který by měla být odsouzena (což se později stalo). Viděno v širších souvislostech: muže s dítětem se pokusil zastavit maďarský policista, to se mu ovšem nepovedlo, uprchlík běžel dál, jenomže po doteku policisty na louce zavrávoral, klopýtl a na chvíli spadl na zem. (Nic se nestalo, zvedl se a s dítětem pokračoval ve své nelegální aktivitě dál.) V té době, když muž běžel okolo ní, Petra s kamerou na rameni zvedla nohu – vskutku to vypadalo, že cizinci nohu podkopla.

I kdyby to tak bylo, mělo její počínání – jako občanky – svoji logiku. Chtěla pomoci policistovi dosáhnout toho, co se jemu nepovedlo: zastavit ilegálního migranta.

Psal jsem tehdy, že to dělat neměla, neboť lidé pracující v médiích mají o událostech informovat, nikoli je spoluvytvářet. Máme tu ovšem obecné dilema: přestává být vždy, za všech okolností, novinář občanem, člověkem? Ve všech situacích? A co pojem jako instinktivní reakce? Nejsme roboti.

Stejně tak jsem byl a dosud jsem skálopevně přesvědčen o tom, že hodit Petře na krk trestný čin a odsoudit ji (na 3 roky, slovy tři roky, byť ne nepodmíněně) je krajně nespravedlivé, absurdní. Justiční exces.

Případ na nějaký čas zmizel z předních stránek novin a serverů – a znovu se vynořil až dnes (31/10/2018), kdy po třech letech celou věc uzavřel maďarský Nejvyšší soud. Petru obžaloby zprostil. Nešlo o trestný čin, ale o pouhý přestupek, který je de facto promlčen.

Napsal jsem tehdy, 12. září 2015, na svém blogu v článku „Maďarsko: Hon na kameramanku pokračuje“ mimo jiné toto:

Kdo se v této věci Petry zastane? V Maďarsku, u nás, v EU, ve světě? Obávám se, že nás moc nebude.

Ptám se: on nikdo z běženců, kteří vnikli do Maďarska, neporušil tamní zákony a předpisy? Nikdo neponičil soukromý nebo veřejný majetek? Jistěže ano. Přistupovali k nim, ke všem, orgány činné v trestním řízení se stejnou rázností jako vůči Petře László? Jsem si jist, že nikoli. Tak kde je tady nějaká spravedlnost a rovnost před zákonem? Kam se poděl cit pro přiměřenost? Kolika metry se vlastně měří?

Je čas pozvednout hlas a jasně říci: Problém nepředstavuje Petra László se svým stresem a panikou vyvolaným počinem. Problém představují statisíce běženců valící se do Evropy.

Nebylo by větší absurdity, než kdyby onen uprchlík s dítětem, kterému Petra instinktivně podrazila nohy, když se vysmekl maďarskému policistovi, si po čase žil spokojeně v Německu, zatímco Petra by někde v Maďarsku bručela za katrem. To chceme?

Jsem rád, že byla Petra zproštěna obžaloby. Ulevilo se mi. Byť pachuť zůstává: dle mého přesvědčení neměla být vůbec obžalována a tahána po soudech. V důsledku mediální hysterie přišla tehdy v televizi N1 TV o práci. Zajímalo by mě, jak se toto médium, které jí tehdy tak ochotně okamžitě vyhodilo, s novou skutečností vyrovná.

Za zmínku také stojí, že existují záběry, které ukazují, jak to celé tehdy proběhlo – a že Petra se onoho syrského uprchlíka vůbec nemusela dotknout. Tady je příslušné video:

Zdroj: YouTube/Kritikus Helyzet

Stejskal.estranky.cz