Zahleděni do sebe nevíme, co se děje u sousedů za plotem. O přespolních darmo mluvit. Takové Maďarsko jakoby vypadlo z našeho zorného pole. Jeho příběh je ale značně poučný. Mnozí u nás se vážně domnívají, že se Východní Evropa po letech komunismu stala opět Evropou Střední hlavně díky tomu, že Gorbačov popustil uzdu.

Pro Maďarsko to neplatí, aspoň ne zcela. 23. října roku 1989, kdy do sametové revoluce v Československu zbýval takřka měsíc a jen málokdo u nás věřil v rychlý zánik "socialistického zřízení", ze střechy budapešťského parlamentu shodili dolů rudou hvězdu a z názvu země odstranili slůvko "lidová". Od té doby a dodnes je to pouze Maďarská republika.

Pozoruhodné na tom je, že v bývalé MLR neproběhla vůbec žádná revoluce, ať už sametová, nebo nějaká jiná. Sem tam se sice demonstrovalo v menších hloučcích, avšak nebyly zaznamenány záplavy lidí v ulicích. Samočinně nevznikaly mimosystémové spolky diktující svou vůli moci. Zřízení se proměňovalo pozvolna, nikoli jednorázovým převratem. Zrušení společenské smlouvy uzavřené kdysi Jánoszem Kádárem s maďarskou společností se stalo nezvratným již začátkem 80. let. Sovětská perestrojka tento proces pouze zrychlila. Společenská smlouva, která v Maďarsku platila v 60. a 70. letech, značně připomínala koncept, který se uskutečnil o 30 let později v Putinově Rusku. Jeho smyslem je rezignace na svobodu výměnou za růst blahobytu. Reálné příjmy Maďarů se zdvojnásobily během dvou desetiletí a dosáhly maxima na konci 70. let. Každý dvacátý Maďar tehdy mohl navštívit Západ a každý druhý podnikl cestu do některé ze zemí socialistického tábora. Žít svůj soukromý život, bavit se, podle možnosti bohatnout a poklonkovat moci jedině kvůli kariéře, aniž by bylo třeba simulovat ideovou horlivost - to byl životní styl maďarského "gulášového komunismu". V obchodě, službách a drobné výrobě udával tón soukromý sektor. Velké podniky se naučily rozeznávat, kde tesař nechal v plotě díru, a vždy dosáhly na státní dotace.

Hrůzná zkušenost roku 1956 nadlouho vzala Maďarům chuť se zajímat o cokoli kromě vlastního soukromí. Až do konce 80. let v zemi nebyla žádná aspoň trochu početná opozice. "Zjevil se na historické scéně v podobě puritánsky vychovaného, na veřejnosti plachého a apolitického človíčka," tak maďarský historik popisuje Jánosze Kádára v době vzniku "gulášového komunismu". Kádár poskytoval sociální záruky a zvyšoval výdaje bez ohledu na skutečné možnosti maďarské ekonomiky. Standardy společnosti blahobytu si Maďarsko osvojilo jen o něco málo let poté, co se zabydlely na Západě, a záhy se ukázalo, že jsou neúnosné pro stát, jehož ekonomika se potácela někde uprostřed mezi sovětskou a západoevropskou. Ropná krize, která vyústila v prudké zdražení této suroviny, definitivně přechýlila maďarskou obchodní bilanci do červených čísel. Začal život na úvěr. Zatímco v roce 1970 Maďarsko dlužilo západním věřitelům pouhou miliardu dolarů, začátkem 80. let už to byly desítky miliard.

Z ciziny tyto potíže viditelné nebyly. Návštěvníci ze sousedství byli ohromeni bohatstvím výloh a hojností reklam. O Maďarsku se mluvilo jako o nejveselejším baráku socialistického tábora. Avšak zhruba ve stejné době Maďaři samotní pochopili, že tak to dál nepůjde, že účty nesedí, blahobyt zachází na úbytě a to znamená, že bude třeba se pokorně a bez vytáček vrátit k normálnímu kapitalismu. Obrat k liberalismu v ekonomice Maďarska byl patrný již na konci 70. let. Když na moskevské jeviště vstoupil Gorbačov, věc byla již z poloviny dokonána. Nebýt perestrojky, Maďarsko stejně směřovalo k tomu stát se víceméně kapitalistickou zemí na způsob Rakouska nebo Finska, i když formálně by si zachovávalo přídomek "lidové demokracie". Atmosféra druhé poloviny 80. let umožnila radikální změnu politické fasády. Nezpůsobila to revoluce, nýbrž zhruba desetiletá evoluce vyvolaná nemožností sloučit životní standardy, na které si Maďaři zvykli, s idiocií byrokratizovaného polotržního hospodářství.

Maďarsko těžce zaplatilo za léta "gulášového komunismu" - nízkým tempem růstu, rozpočtovou a obchodní nevyvážeností a stálým nárůstem zahraničních dluhů. Dnes už nikoho nenapadne mluvit o něm jako o nejbohatší zemi Východní Evropy. V posledním předkrizovém roce 2008 jeho HDP na hlavu (19.800 $) značně zaostávalo za stejným ukazatelem v Česku (25.900 $) a jen o něco málo předčilo Polsko (17.300 $). Ve stejném roce podíl zahraničního dluhu na každého Maďara (21.400 $) mnohonásobně převyšoval tentýž ukazatel v Polsku (6.300 $) nebo v Česku (7.900 $). Předčasný blahobyt zděděný z dob Kádára musí Maďaři dnes vykupovat rezignací na výhlídky rychlého růstu. Proto zde není vzácností nostalgie po časech, kdy to samé se dalo vykoupit jen rezignací na svobodu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6