Víle se pomalu blíží první opravdu podstatná školní akce. Lyžařský výcvik. Stereotypních zobrazení prvního školního výjezdu na hory je plno. Šimek a Grossman, Sněženky a mnoho dalších. A vždycky je to o samečcích, co přes den machrujou na lyžích, večer na pokoji vyzunknou dovezenej krabicák a večer zakončej kolosálně trapným pokusem zašpásovat si s nejhezčí samičkou v lyžárně. Ale Arabská není škola z Prci, prci, prcičky. U nás to vypadalo jinak.

Hned po výjezdu z Prahy nám třídní v autobuse do Pece uvedl situaci. Žádnej sex, drogy a rock’n’roll. Nutno podotknout, že rock’n’rollu jsme se dopustili pět minut po příchodu na pokoj, což byla doba nezbytná k zapojení spolužákových bedýnek. Střízlivost jsme porušili o hodinu později jednou(!) třetinkou(!) Plzně, vypitou v šesti lidech. Jestli se někdo tehdy dopustil sexu... nevim o tom, asi spíš ne.

Jak autobus jel dál a dál na sever, děla se neuvěřitelná věc. Byl tam sníh! A ne nějakej uměle vystřílenej sníh z děla. Opravdickej sníh, kterej spadnul z nebe. Byla to tehdy asi první pravá zima po několika letech. A jak jsme projížděli těma vesničkama na severu, já se vrátil do dětských let, kdy jsme s tátou jezdili do těch samejch Krkonoš do Jánek, v každý zatáčce šlo auto do smyku, z rádia hrála super muzika a já mu v tom autě usnul vždycky pět minut před dojezdem.

Autobus nás vyhodil i s věcma v Černým Důle. Věci jsme obratem naházeli na rolbu a nahoru na chatu Mír jsme ťapali po svejch. Dorazili jsme tam za soumraku, lyže a běžky dali do lyžárny a rozdělili jsme pokoje. Jelikož už v prváku nás kluků byla asi polovina, co holek, vlezli jsme se na dva pokoje po 8 a 4. Pro ty z vás, kdo neví, chata Mír je naprosto typická socialistická bouda s lyžárnou, třema patrama, společnejma hajzlíkama a sprchama, pinčesem a nástavbou. Ale bylo tam teplo, celkem útulno a nebylo co rozbít.

Trávení večerů na chatě bylo super. Jako asi poslední generace jsme aspoň část dětství absolvovali v analogovým módu, takže jsme si to i na chatě bez signálu uměli užít. Na našem pokoji se každej večer do tří do rána hrál poker o drobáky. Ve společný místnosti s pinčesem se pořádaly turnaje, popřípadě hromadná obíhačka, včetně soutěže o hru s nejdebilnější pálkou (pantofle, telefon, lžíce, záchodový prkýnko... záchodový dveře). Z oficiálního programu vyčníval úkol vymyslet ve skupinách divadelní hru.

Ráno prvního dne se konalo tradiční rozřazování do družstev. Sudím byl dějepisář Kalousek, lyžař požitkář. Dostali jsme dvacet minut na rozježdění a potom šanci na poměrně přijatelný sjezdovce předvést, co umíme. Jelikož sklon nebyl z největších, klíčem k úspěchu bylo nabrat rychlost a pak v obloucích prodat svůj carving (Vílo). Já jel první a Kalousek mě slovy: „No, tak se přestaň předvádět,“ poslal do elitní formace.

Každodenní odpolední běžky byly v mým podání velkej punk. V životě jsem neběžkoval a ještě jsem si jako debil půjčil školní Artisky ze dřeva. Fyzičkou jsem to sice do tý první skupiny taky dotáh, ale koukat na mě muselo bejt k počůrání. Ale co, i na tu Černou Horu jsem dohopsal.

Samozřejmě se lyžák neobešel bez vtipnejch historek. Jako když byl spolužák ve sprše a holky mu vyměnily osušku za ručník o rozměrech 30x50 centimetrů. Nebo když u nás na pokoji ve skříni našel třídní Škapa ve dvě ráno spolužačku Černovlasou. Ta se tam dostala, když nám zaklepala na dveře, že hledá kamarádku Hnědovlasou. Když chtěla odejít, zmerčila třídního na chodbě. My během pěti vteřin sklidili poker a šipkou, za kterou by se nestyděl ani Michael Phelps, skočili do postelí, zatímco spolužačka zaplula do skříně. Třídní si otevřel a nakouknul do pokoje, jestli spíme, když v tom mu chudinka ze skříně vypadla k nohám. No a jelikož profesoři nejspíš porušovali vlastní pravidla, v důsledku čehož měl třídní solidní žílu, stihla zmizet, než mu to stihlo docvaknout.

All in all, byl to super tejden. Na český hory překvapivě dobrý lyžování, prča, bez průserů. Nevím, jestli se někdo něco opravdu naučil. Optikou prvního družstva můžu říct, že jsem si to parádně užil.